Eliška a Víťa 15

Na hřbitově

Je listopad, měsíc zemřelých. Po několika sychravých dnech se podařilo sluníčku vyhrát nad mlhou a poslat ji k zemi. Když se z oblohy rozkouká, jako by se stydělo za to, co se v jeho nepřítomnosti stalo. Příjemně hřeje a svými paprsky vysvléká lidi z bund a plášťů.

Také děvčata i kluci z Eliščiny a Víťovy třídy zanechávají své svrchníky v šatně a lehce oblečení směřují se svou učitelkou dějepisu Blážovou na hřbitov. Jdou navštívit hroby významných rodáků města. Cestou se Víťa živě baví s kamarády o včerejší fotbalové lize. Sděluje si s nimi dojmy z víkendové anglické Premier League. Jakmile však vstoupí na půdu hřbitova, úmyslně se poněkud opožďuje, aby mohl být sám a pomodlit se tak za zemřelé.

Vzpomíná přitom na nedělní dušičkovou pobožnost. Kráčel vedle otce Martina v průvodu věřících. Na čele nesl ministrant Pavel kříž, pak šel kostelní sbor a za nimi kněz kropil svěcenou vodou jednotlivé hroby. Víťa nesl velkou kropenku, do které otec Martin namáčel kropáč. Viděl tak, že každé rozmáchnutí rukou doprovázel pan farář modlitbou. Byl tak soustředěný na svou činnost, že strhával k modlitbě za zemřelé i ostatní věřící. Tehdy se  ptal sám sebe: Má opravdu kněz takovou moc, že může pomoci duším do nebe?

Každý farářův pohyb dosvědčoval, že je to tak. Proto si Víťa představoval, jak mnozí zemřelí se právě dnes přiblíží k nebeské bráně.

Po skončení obřadu se zeptal: „Otče Martine, ta svěcená voda má takovou moc, že vysvobozuje z očistce?

„Modlitba, kterou jsme se modlili při svěcení vody,“ upřesňuje kněz a dodává: „Při každé mši svaté se modlím v eucharistické modlitbě za zemřelé. Tady do té modlitby dosazuji lidi z jednotlivých hrobů a milost ze mše svaté jim jistě pomůže na cestu do nebe.“

Vít už se více neptal, ale na vlastní oči i uši prožil, že jejich farář je opravdovým otcem nejenom živých, ale i zemřelých. Modlil se s ním a chce se za zemřelé modlit i nyní. Proto jde sám a snaží se soustředit na ty, kteří nás předešli.

Ale není mu to dopřáno. Z myšlenek ho vytrhuje Eliška. „Pojď, na chvilku se trochu ztratíme.“

„Proč?“

„Budeme jenom spolu. Tady za těmi cedry nás nikdo nebude vidět a Blážová z toho nebude nic dělat.

„Já to nechci.“

„Já tam po tobě také nebudu nic chtít. Budeme tam jenom spolu. Jenom já a ty  a  nikdo jiný.“

„Přece jsem ti, Eliško, říkal, že budeme jenom kamarádi.“

„Já vím, kamarádi, kteří se baví o fotbale. Slyšela jsem vás po celou cestu na hřbitov. Teď se budeme bavit o něčem jiném.“

„O čem?“

„Třeba o tom, že na tebe pořád myslím.“

„Tak už přestaň. A já s tebou za žádné cedry nejdu.“

„Tak to mám za všechnu lásku?“

„Já ti o ni nestojím.“

„Bojíš se Staňové, viď!

„Slíbil jsem to tátovi.“

„Tady není, tak co!“

„Kvůli taťkovi i kvůli sobě. Chci být knězem a ty to víš. Tak už mi dej s tím pokoj!“

Víťa dělá několik rychlých kroků, aby se přiblížil třídě. Musí si přitom zezadu vyslechnout Eliščiny výčitky: „Bojíš se Staňové, vím svoje. Budu s ní bojovat, až nám dá pokoj!“

Víťa se však po těchto slovech ani neohlédne. Eliška tak zůstává na hřbitovní cestě sama. Zůstává stát a pak zalézá za cedry. Budou mě hledat a Víťa ví, že jsem tady. Půjde pro mne, počkám tu na něho.

Teprve při východu ze hřbitova kontroluje učitelka počet žáků a zjišťuje, že chybí Eliška.

„Kde je?“ ozve se z několika stran.

A Víťa zjišťuje, že holky i kluci se ptají jeho. I učitelka k němu přistupuje a ptá se: „Kde je Eliška?“

„Nevím.“

„Ale šli jste spolu.“

„Až k těm vysokým cedrům vedle hrobu generála.“

„Zajdi, prosím tě, pro ni.“

„Ne, ať jde někdo jiný.“

„Pohádali jste se?“ rýpne si Lukáš a holky jedna přes druhou se ptají, co mu Eliška udělala.

„Nechte toho!“ napomíná je učitelka a posílá Lukáše a Radku, aby ji přivedli.

Nevracejí se však hned.  Eliška se totiž vzpírá a Lukáš ji musí zezadu požďuchovat. Učitelka ji napomíná: „Jak si můžeš něco takového dovolit. Už se nedivím, že ti třídní navrhuje dvojku z chování.“

Ztichlá třída se vydává na cestu do školy. Chvíli trvá, než si spolu začnou holky a kluci povídat. Toho využívá Eliška, aby se přiblížila k Víťovi a sdělila mu: „Jsi zrádce. Skončila jsem s tebou. Se všemi jsem skončila. Jedině Janička mi zůstala.“

Překvapený hoch nestačí nic odpovědět a odcházející Eliška o to ani nestojí.

Zpět