Eliška a Víťa 16

Eliščiny scény

Po scéně na hřbitově Eliška s nikým ve škole nepromluvila. Cítila se pokořená, celou třídou zrazená. Stále si připomínala, jak ji Lukáš víceméně dovlékl před učitelku. Byla jako na pranýři a Víťovi to vůbec nevadilo.

Ze školy jde přímo za Janičkou. Má tam volný přístup jako její maminka. Stačí jí nahlásit se na ošetřovně a pokud není nějaký problém, tak jí sestry dovolí jít za ní. Obleče si na sebe bílý plášť a spěchá k inkubátoru.

Janička vždycky pozná, že za ní přišla. Pokud pláče, tak se uklidní. Jestliže nehybně leží, začne komíhat ručičkami. Ne, zatím se nesměje. Ale Eliška už pozná, že se jí tvářičky, pusinka i bradička změní. Je přesvědčena, že jednou z toho bude úsměv. Ale to už bude Janička doma a budou se spolu smát, hrát si a dovádět.

Teď leží její malinká za sklem inkubátoru. Dívá se sice do stropu, ale určitě napíná svá ouška. Budu si s ní tedy povídat, rozhoduje se Eliška, všechno jí řeknu. „Vždyť mám jenom tebe, moje malinká. Maminka mi nadává, taťka se mnou už skoro vůbec nemluví. Říká, že jsem ostudou pro celou rodinu. Staňová mě deptá a dvojkou z chování získávám punc u všech učitelů. Pro děcka ze třídy jsem blbá. Nikomu nechybí, když se s nimi nebavím. Víťa mě dneska vyzradil, vlastně zradil. Proč nemlčel a nenechal mě v klidu? Že by mě hledali? Ať si!

Janičko, každý den za tebou přijdu. Domů se nevrátím, aby poznali, jak se ke mně chovají. Dneska Staňová určitě barvitě mamce vylíčila, co se stalo na hřbitově. Čeká mě doma kartáč. Určitě se přidá i taťka. Mamka bude brečet, jak jsem hrozná. A já jí stejně nemohu slíbit, že budu jiná. Bude lépe, když budu pryč. Budou rádi, až se jednou vrátím, a nechají mě dělat, co budu chtít.

Měj se tu pěkně, moje malinká. Hezky papej od maminky mlíčko. Já už půjdu. Ještě nevím kam, ale určitě ne domů. Víťa kdysi říkal, že láska je krásný plamen, ale že na něho ještě nemáme, a spálíme se. Já už hořím a nevím si s tím rady. A Víťa, aby nehořel, tak se schoval do ledničky. Je studený jako psí čumák. Ne, čumák hladit nebudu.

„Pá, pá, Pane Bože, chraň ji tady, než zase zítra přijdu.“

Eliščina maminka marně čeká doma na dceru. Přece tu měla už dávno být. Škola jí končila ve dvě; s obědem v půl třetí. Pak šla do nemocnice. I s nějakou zastávkou u kamarádky by tu musela do čtyř hodin být. A teď už je pět. Venku je tma a holka nikde. To není normální. K tomu má mobil vypnutý, to taky není běžné. Ještě že je taťka na cestě domů, sama bych se tu zbláznila.

Už ho slyším na chodbě. Jdu mu naproti. „Péťo, Eliška ještě nepřišla domů,“ oznamuje mu hned ve dveřích.

„Trucuje. Co bylo dneska ve škole?“

„Zase scény. Museli ji hledat na hřbitově.“

„Takže teď máme scény doma.“

„To nejsou jenom scény, ale ona fakt není doma.“

„Ve škole ji hledali na hřbitově, teď ji budou hledat rodiče po městě.“

„Ale to není legrace. Venku je už tma, může se jí něco stát. Začíná tam být zima.“

„Chodí po obchodech. Co jiného by dělala!“

„Jak to víš?“

„Co bys dělala ty, kdybys měla spoustu času ve městě.“

„Chodila bych po obchodech. Neměli bychom přesto zavolat policii?“

„Ti by měli radost… Kdyby tak měli hledat každou nasupenou holku, tak by se nezastavili. V klidu povečeříme, však ona se ozve.“

SMS přichází uprostřed večeře. Maminka ji čte roztřeseným hlasem: „Odesla jsem z domu. Nikdo me nemá rad. Budu zit sama.“

Chvíli je ticho. Pak se žena rozvzlyká a naříká: „To nám ještě scházelo. Janička je v nemocnici a Eliška někde na ulici. Musíme zavolat na policii.“

Nikam volat nebudeme. Už ji to přestává bavit, proto posílá SMS.“

„Jak to víš?“

„Protože je to rozmazlený jedináček, který venku dlouho nevydrží. U maminky doma je přece dobře. Vrátí se, neboj se.“

„Zavolám jí,“ rozhoduje se maminka, ale musí přiznat: „Má už zase vypnutý mobil.“

„Ještě je jí dobře. Obchody jsou otevřené.“

Maminka sice ustupuje, ale hra nervů pokračuje celý večer. Když už je deset hodin, dochází ženě poslední zbytek trpělivosti, a tak zaútočí na Petra: „Volám policii a hned.“

Manžel však bere ze stolu mobil a dává pokyn: „Zhasneme světla, sedneme si na postele a budeme se modlit růženec.“

„Jak to myslíš?“

„Chodí kolem domu a čeká, až zhasneme.“

„Jak to víš?“

„Byl jsem na balkoně.“

„Když je to tak.“

Při třetím desátku růžence se protočí zámek ve dveřích. Maminka chce vyskočit a běžet za dcerou. Její manžel ji chytá za rameno a vrací na postel. „Jestli půjdeš za ní, tak ti to udělá zítra zase.“

Eliška vklouzne jako myška do svého pokoje. Rodiče už v klidu dokončí růženec – za Elišku, aby našla zase správnou cestu. Pak i oni uléhají a okamžitě usínají. Unavení napětím, ale doma s dcerou, která dnes dvakrát poznala, že protesty jí vždycky vítězství nepřinesou.

Zpět