Eliška a Víťa 17

Jenom s Janičkou

Středeční ráno je opět zachmuřené a také Eliška přichází do kuchyně se špatnou náladou. Čeká „levity“, jak se doma říká výčitkám za špatné chování. A je tomu tak. Přestože pan Sláma ráno před odchodem do práce manželce řekl: „Aničko, o včerejšku se s Eliškou nebav!“, tak to žena nevydrží a dceři vyčte: „Co to včera bylo? Děláš takové scény, a já se strachem třesu. Proč mě tak trápíš?“

„Protože chci mít od vás ode všech pokoj.“

„I od vlastních rodičů?“

„Jo. Zůstala jsem sama. Proto chci být sama.“

„To přece tak nejde.“

„Budu sama. Naučím se to. A dneska se už večer nevrátím.“

Maminka zalapá po dechu, ale pak vytahuje největší zbraň. „V tom případě nepůjdeš ani za Janičkou.“

„To mi nemůžeš zakázat.“

„Jako matka můžu. Nebudu si to přát, a sestry tě tam nepustí.“

„To bys mi udělala?“

„Jo. Když nechceš být s námi, tak nemusíš být ani s ní.“

Eliška prudce dýchá. Chce v této chvíli jediné: v této diskuzi zvítězit. A tak říká to, čeho hned v příštích okamžicích lituje: „Dobře. Tak mi to zakaž. I bez Janičky se obejdu. Budu úplně sama.“

Maminka to chce všechno zachránit, proto nařizuje: „Hned ze školy přijď domů a potom půjdeš za Janičkou.

„Domů nepřijdu,“ odpovídá Eliška, bere si batoh a bez snídaně a bez rozloučení odchází.

Je rozhodnuta. Zajdu za Janičkou ještě teď, než mi to mamka zakáže. Spěchá, aby mohla být u sestřičky co nejdéle. Vřítí se na oddělení a na ošetřovně poprosí: „Mohla bych za Janičkou? Odpoledne dneska nemůžu.“

„Eliško, nejde to.“

„To už vám moje mamka volala?“

„My jí budeme teď volat.“

„Stalo se něco s Janičkou?“

„Do rána dostala horečku a nemůžeme ji zatím zvládnout.“

„Co to znamená?“

„Je to vážný stav.“

„Ale Janička už jednou horečky překonala.“

„Doufejme, že to zvládne znovu.“

„A co to má za hroznou nemoc?“

„Zápal plic.“

„Zápal plic už měla. Vyhrála nad ním. Překoná to i nyní.“

„Také v to doufáme.“

„A nemohla bych přece jenom za ní? Jenom bych z dálky nakoukla.“

„Je plná hadiček a nic nevnímá. Není to lehký pohled. Maminku k ní pustíme, ale tebe raději…“

„Nejsem malá holčička,“ brání se Eliška tak, jak je v posledních dnech zvyklá doma i ve škole.

Ale tady s tím neuspěje. „Takhle s námi nemluv,“ napomíná ji vrchní sestra.

Eliška se stahuje a poprosí: „Jenom ode dveří, prosím.“

„Dobře, půjdu s tebou, jenom ode dveří.

Eliška jde za sestrou a je spokojená, že dosáhla svého. Vzali ji jako dospělou. Nestačí se tímto vítězstvím pokochat. Stojí na kraji pokoje a zdálky nahlíží do inkubátoru. Nehybné tělíčko, k sobě přitisknutá víčka. Šňůrky a hadičky, které končí na jedné straně v zavěšených sklenicích či v jakémsi přístroji a na druhé straně jsou vpíchnuté do ručičky anebo zasunuté do toho roztomilého a malého nosánku. Jak je tam vůbec mohli strčit?

Teď už Eliška ví, proč tu neměla chodit. Podlamují se jí nohy, potí se a poroučí se k zemi. Zkušená sestra ji zachycuje a pokládá do vodorovné polohy. Tak přichází k vědomí. Přivolaný saniťák ji překládá na lehátko. Dostává napít a když se jí uleví a může vstát, doprovází ji sestra na čerstvý vzduch. „Už je ti dobře?“ zeptá se ji, než ji propustí.

Přikývne a v tom pohybu hlavy je i pokorný souhlas, že ještě nemůže vidět a snést tolik co dospělí.

Zpět