Eliška a Víťa 18

Modlitba anebo pozitivní energie 

Z nemocnice kráčí Eliška přímo do školy. I tentokrát se straní od ostatních. Přesto si děvčata všímají, že je jiná než včera.

Radka ji zná ze všech nejvíce. Mrzí ji, že ani s ní Eliška nemluví. Pozoruje ji z dálky. Ne, to není včerejší „vzpurná pávice“. Něco se s ní stalo. No jasně, utírá si rukávem slzy. „Jdu za ní,“ rozhoduje se její bývalá kamarádka.

Přichází k ní zezadu a zeptá se: „Eliško, nepotřebuješ něco?“

Ulekne se a vyskočí jako vyplašený zajíc. Rychle dýchá, sklopí oči. Přemýšlí, co má dělat. Pak však shazuje ze sebe masku a svěřuje se: „Janičce je zle.“

„Co se stalo?“

„Má zápal plic. Viděla jsem ji a omdlela jsem z toho.“

„Uzdraví se, neboj! Musíš věřit,“ povzbuzuje ji spolužačka, „četla jsem o tom, budeš tak na ni přenášet pozitivní energii.“

„Co to je?“

„Něco jako benzin do auta. Bez benzinu auto nejede. Bez té energie se člověk nepohybuje.“

„A jak se to přenáší?“

„Musíš na ni myslet a věřit, že se uzdraví.“

„A to pomůže?“

„Jo. Budu ti pomáhat.“

Rozhovor přerušuje řinčení zvonku. Eliška při příchodu češtinářky Váchové vstává a když znovu usedne, přemýšlí: Na Janičku myslím já, maminka, určitě i tatínek a ještě Radka. Bude to dost energie? Komu mám ještě říct? Jedině Víťovi. Ne, s ním přece nemluvím. A on by se stejně jenom modlil. Ale Janička potřebuje energii. Váchové řeknu, ta se určitě přidá.

Jakmile zazvoní a učitelka odchází, vystřelí za ní a dostihne ji ve dveřích. „Paní učitelko, máte, prosím vás, chvíli čas.“

„Jistě. Stačí to na chodbě?“

„Určitě,“ souhlasí Eliška a pak jí u okna sděluje, co se stalo s Janičkou.

„Budu na ni myslet,“ slibuje učitelka, „ale ne kvůli nějaké té energii. Pomodlím se za ni.“

V té chvíli prochází kolem Víťa. Míří na záchod. Zaslechl slib učitelky a pochopil, proč je dneska Eliška jiná: s Janičkou není dobře.

Dává si ihned předsevzetí: budu se za ni modlit. Má Janičku rád stejně jako Elišku. A možná i víc, protože je maličká a nevyvádí jako její sestra. Stejně by ale bylo nejlepší, kdybych byl v kostele. Pomodlil bych se za ni před svatostánkem. Mám nápad. Musím na očkování k obvodní. Máme teď Staňovou. Pustí mě, když jí řeknu. Předvolání mám v batohu.

Ze záchodu se rychle vrací do třídy, vytahuje ze žákovské knížky předvolání a spěchá ke sborovně. Přestože s ním Eliška nemluví, tak ji nenápadně sdělí: „Jdu se modlit do kostela za Janičku.“

Nestačí mu odpovědět, protože než se vzpamatuje, vychází ze třídy. Jak on to ví, vrtá Elišce hlavou. Pak máchne rukou: je to jeho věc. Já jsem se ho o nic neprosila.

Ale Víťova víra ji přece jenom zviklá. Co mám dělat? Modlit se anebo působit pozitivní energií? Podle Radky má energie velkou moc a Janička ji potřebuje. Ale modlitba prosí o pomoc Boha. A Bůh je mnohem víc než všechna energie světa. Je dobře, že se Víťa bude modlit. Ale copak ho Staňová pustí do kostela?

Také Víťa si není jistý, jak pochodí. Jakmile zazvoní, ihned vychází třídní ze sborovny. Žák na sebe upozorňuje, když na ni zavolá: „Paní učitelko!“

„Copak se děje?“

„Potřebují zajít na očkování k obvodní. Mohla byste mě, prosím vás, pustit!“

„Nemusela,“ odpovídá učitelka, „k obvodní můžeš zajít, když má ordinaci odpoledne, třeba zítra.“

„Prosím vás.“

„Vím, že něco potřebuješ a očkování je k tomu. Ale budiž! Pustím tě. Ty jsi vyhověl mi, když ses přestal scházet ve škole s Eliškou. Já zase vyhovím tobě. Běž a zbytečně se někde nezdržuj!“

„Děkuji, paní učitelko,“ zajásá hoch a učitelka pro sebe utrousí: „Tak se nejásá, když se jde k doktorovi.“

Ale to už hoch neslyší. Běží po schodech do šatny a pak ven z budovy ke kostelu. Získává tak čas pro modlitbu. Celý udýchaný kleká před svatostánek. „Pan Ježíši,“ šeptá, „s Janičkou je zase zle. Prosím tě, uzdrav ji. Je to tvoje malinké dítě. Postarej se o ně. Vím, že by jí bylo lépe u tebe. Maminka mi říkala, že bez postižení nebude. Ale víš, Eliška by moc plakala. Uzdrav jí sestřičku, moc tě prosím.“

Zůstává klečet a nic už neříká. Přitom ho napadá: Proč já tady Pánu Ježíši radím, co má udělat. On ví nejlépe, co je dobré. Proto ještě řekne: „Odpusť, prosím.“

Odchází z chrámu. Přitom se modlí ještě za Elišku.

Jeho kamarádka má mobil pod lavicí a čeká na odpověď od maminky. Učitelka Staňová o tom ví. Ale nezasahuje. Je to proti jejím zásadám, ale tentokrát si takovou nedůslednost dovoluje. Také nechává Elišku na pokoji, i když je dívka evidentně  mimo. Proč? Protože poprvé po více než dvou měsících od začátku školního roku není vzpurná. Zkušená učitelka vidí, že Eliška trpí a v nejistotě na něco čeká.  A ona jí alespoň takto v jejích těžkostech pomáhá.

Zpět