Eliška a Víťa 20

Spolu v kabinetě 

Paní Anička Slámová, Janinčina maminka, sedí na nemocniční chodbě a tupě zírá před sebe. Oči opuchlé pláčem už nemají slzy, a tak pálí a bolí. Stále znovu se jí vracejí poslední chvíle života její dcerušky.

Ležela nehybně jako panenka. Na rozdíl od hračky hořela její kůže horečkou. Dlouho už sama nedýchala, ale srdíčko statečně ťukalo uprostřed rozpáleného hrudníčku. Konec ohlásily poplašné signály přístrojů. Tělíčko začalo chladnout, ne že by zvítězilo nad armádou smrtících bakterií, a horečka tak klesala. To krev se v těle zastavila a všechny ty přístroje a hadičky se staly nepotřebnou veteší.

Mohla se s ní rozloučit: poprvé a naposledy ji měla v náručí. I po smrti byla krásná. A tehdy jí poprvé napadlo, že má v náručí andílka. Umývala ji slzami a jemně tiskla ke svému srdci, jako by jí chtěla odtud darovat nový život. Cítila své pulzující srdce ve spáncích něžné hlavičky a uprostřed záchvatu vzlyků prosila: „Probuď se, nespinkej, dám ti napít.“

Ze živých vzpomínek ji vytrhuje sestra, která ji volá k primáři oddělení. „Je nám to líto,“ začíná rozhovor muž, který za svůj život svedl nesčetně bitvy s kosou smrti. „Čekali jsme podobnou krizi, byli jsme na ni připraveni. Doufali jsme, že to překoná. Dělali jsme, co jsme mohli.“

„Já vím,“ odpovídá maminka, „byli jste hodní na ni i na nás. Moc vám za všechno děkuji.“

Více spolu nemluví. Lékař předává ženě potřebné papíry. I přitom je cítit, že měl Janičku rád. Pak jí už jenom podává mlčky ruku. Přitom se podívá do vyplakaných oči maminky a povzbuzuje ji slovy:  „Buďte statečná!“

Z nemocnice zamíří do školy, aby si vyzvedla Elišku v kabinetu třídní učitelky, která ji v žádném případě nechce pustit samotnou domů. Vysílená maminka se bojí, jak se bude Eliška chovat. V poslední době ztratily mezi sebou pěkný vztah. Jedině Janička ji poutala k rodině. Jak se bude chovat k rodičům teď, když Janička odešla na věčnost? Než zaklepe, tak poprosí: „Panno Maria, pomoz mi. Já už nemám sílu.“

Otevírá jí paní učitelka Staňová. Podává jí ruku, aby jí projevila účast. Ale říci nedokáže nic, protože ji přemohou slzy. Než se vzdálí, tak s námahou ze sebe dostane: „Nechám vás tu samotné. Nemusíte odtud spěchat.“

Paní Slámová chce říct, že hned půjdou, ale pak se při pohledu na svou dceru zarazí. Jak je jiná oproti minulým dnům. Ani stopa po vzdoru. Sotvaže za učitelkou zaklapnou dveře, rozbíhá se dívka k ní. Slzy v očích přecházejí v usedavý pláč. Ani chvilku neváhá a pokládá křečovitě hlavu na maminčina prsa. Nechává se objímat a mezi projevy pláče stačí opakovaně volat: „Maminko!“

„Jsem tu, budu pořád s tebou,“ ujišťuje ji statečná žena, která si poroučí neplakat, aby mohla těšit dceru.

„Maminko, maminko,“ opakuje Eliška, když přece jenom pláč slábne a ona se ještě křečovitěji k ní přimkne.

Matka ji hladí, vytahuje z kabelky čistý kapesník a utírá jí slzy. Návrat dcery k mamince je tak upřímný a hluboký, že si dojatá žena klade otázku: Copak Janička musela umřít, aby se Eliška vrátila domů?

„Mami, viděla´s ji?“

„Ano.“

„Když ještě žila?“

„Ano, statečně bojovala.“

„Také po smrti jsi ji viděla?“

„Ano.“

„Jaká byla?“

„Krásná, jako nejhezčí panenka. Nastrojená pro nebe.“

„Myslíš, že je v nebi?“

„To vím.“

Eliška se zamyslí, její unavené oči přece jenom ožijí malou jiskérkou, když říká: „Představuji si ji jako malého andílka.“

„Já taky.“

„Je tu teď s námi.“

„Je. I já tomu věřím.  Dává nás dohromady.“

„Maminko, já jsem se tě nemohla dočkat. Povídej mi ještě o Janičce.“

„Chovala jsem ji. Poprvé a naposledy.“

„A co jsi přitom cítila?“

„Chtěla jsem ji oživit. Dát jí svou energii.“

„Ta energie je blbost. Věřila jsem tomu, když Janička byla ještě nemocná. Měla jsem se modlit.“

„Ty ses nemodlila?“

„Taky. Ale posílala jsem jí energii, jak mi to řekla Radka. Teď mám výčitky, že jsem se měla modlit. Jedině mě utěšuje to, že se modlil Víťa. Schválně šel do kostela, aby se za ni modlil. Musím mu moc poděkovat. Víš, mami, z něho bude jednou vynikající kněz. Má to v sobě.“

„A to říkáš tak klidně?“

„Jo.  Je mi to jasné. Byla jsem blbá, že jsem ho chtěla pro sebe.“

„A to jsi pochopila teď tak najednou?“

„Strašně jsem se na tebe těšila. Toužila jsem se u tebe vyplakat. Najednou jsem věděla, že patřím ještě k tobě. A ne k Víťovi.“

Maminka už na to neříká nic. Hladí Elišku, která po takové něžnosti touží. Jedině mateřská láska je obkladem, který hojí strašnou ránu. Probírá jí vlasy, přitom nemluví, ale v duši se ptá: Copak Janička musela umřít, aby se Eliška vrátila ke mně?

Zpět