Eliška a Víťa 21

Setkání na ulici 

Víťa se o smrti Janičky dozvěděl až po návratu do školy. Nechtěl tomu věřit. Podezíral dokonce spolužáky, že chtějí vědět, jak se zachová. Ale i prázdné Eliščino místo dosvědčovalo, že se něco děje. Čím více bylo zřejmé, že zpráva o Janičce je pravdivá, tím více v něm narůstá vzdor.

Modlil jsem se, tolik jsem se modlil, a přesto maličká umřela.  Proč jsi nás, Bože, nevyslyšel? A slyšíš nás vůbec? A proč Ježíš říkal, že nás vždycky vyslyší, i když budeme prosit o cokoliv?

Hned ze školy běží do kostela. Tuší, že tam se mu uleví. Ale ani před svatostánkem mu není lépe. Jak mu tu bývalo dobře, když tu prožíval pocit jistoty a bezpečí ve všech trampotách. Napadá ho: Jak to prožívá otec Martin? Měl přece Janičku také moc rád. Modlil se za ni, sloužil za její uzdravení mše svaté.

Zvoní u dveří fary. Má štěstí – pan farář je doma. Vítá ho laskavě a s úsměvem. Ale Víťa na něho zaútočí: „Proč nás Bůh nevyslyšel? Proč nezachránil Janičku?“

Kněz pokyne hlavou a napodobí výčitku v hochově hlase, když se ho vzrušeně ptá: „A ty se odvažuješ Bohu poroučet? Chceš mu určovat, co měl nebo má teď udělat?“

„To ne,“ leká se Víťa svých výčitek, „ale přece Pán Ježíš nás ujistil, že Nebeský Otec nám dá všechno, oč ho budeme prosit.“

„To máš pravdu. Ale z čeho usuzuješ, že nás nevyslyšel?“

„Přece z toho, že Janička umřela.“

„Modlíš se denně ,Otče náš´?“

„Ano?“

„Takže denně se modlíš: ,Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi.´ Předkládáš tedy Bohu své prosby, ale současně mu říkáš, ať se stane to, co on považuje za dobré. A je dobře, že se takto modlíme. Bůh ví, co nám prospěje, co je pro nás dobré a co by nás mohlo svést na scestí.“

„Já tomu moc nerozumím,“ přiznává se Vít.

„Představuji si to tak: My jsme s modlili za Janičku, za její uzdravení. Bůh může udělat zázrak, anebo nechat průchod nemoci. Bůh vidí všechno daleko lépe než my. Vidí i do budoucnosti. Vidí, co by se stalo s Janičkou, kdyby ji zachránil před smrtí. Vidí, co by ji potkalo, kdyby zůstala na tomto světě. Jednou poznáme, proč se dneska tak stalo.“

„Už tomu rozumím. Kdyby tu Janičku nechal, tak by třeba byla pořád nemocná. Anebo by nebyla hodná, pak by po smrti nemohla do nebe. A teď když umřela, tak je z ní andělíček.“

„Věřme Pánu Bohu, že naše prosby slyší a dá nám to, co je pro nás nejlepší. A když se mu odevzdáme, dovede využít i neštěstí k našemu dobru.“

Vít opouští faru a je mu opět na duši dobře. Myslí na Elišku, jak ona prožívá smrt své sestřičky. Jako by ji tím přivolal. Zahlédne ji, jakmile zabočí do vedlejší ulice. Nejde sama, ale s maminkou. Takhle jsem se s ní setkat nechtěl. Ale vrátit se už nemůžu, zahlédly mě. Proč jsem tu chodil? Vždyť se mnou se Eliška nebaví. To bude trapas. A neměl bych jim podat ruku, že jim zemřela Janička? Že jsem tu chodil! Mohl jsem jít jinou cestou.

Víťa má takovou trému, že zmatkuje. Není schopen připravit si kloudnou větu, kterou by jim projevil soustrast. A za chvíli se potkají. Co jim mám říct? Pozdravím je, tím začnu. Pak se uvidí.

Jakmile se k nim přiblíží, zvedá oči a zadívá se na paní Slámovou. Elišku sleduje v periferním vedení. „Dobrý den,“ zdraví.

„Dobrý den,“ odpoví mu laskavě žena a Eliška se přidává: „Čau!“

Víťa je znovu zmatený: čekal uplakanou tvář, ale Janinčina maminka je klidná, jako by se nic tragického nestalo. Nejraději by utekl, ale nutí se ke slušnému chování. Zamíří přímo k nim. Podává ruku paní Slámové a přitom se mu zjevuje před očima Janička. Má stažené hrdlo a není schopen nic říct.

Drží ruku pozůstalé mamince, dívá se jí do očí, ale mlčí. Jak je to trapné. Musím přece něco ze sebe dostat. Třeba jenom ,upřímnou soustrast´. Otvírá ústa, ale hlas mu selhává. Dostává ze sebe jenom jakýsi skřek. Vzápětí se napětí uvolňuje, protože pláče. Odvrací obličej na bok, protože se stydí. Ale to už paní Slámová pláče s ním, a k tomu říká: „Měl jsi rád Janičku, viď.“

„Moc.“

„Zemřela tiše a je u Pána Boha.“

„Já vím. Je mi to líto.“

Víťa si poroučí, že teď se musí obrátit k Elišce. Podává jí ruku a všechno se opakuje jako u její maminky.  I tentokrát Eliška mluví první: „Víťo, děkuji ti za modlitbu v kostele.“

Provinile s na ni podívá, jako by chtěl říci: přesto umřela.

„Je u Pána Boha,“ utěšuje ho Eliška, zatímco by to mělo být obráceně.

Víťa neví, jak z rozpaků. Nakonec se vymluví: „Spěchám domů.“

„Dobře,“ odpovídá mu paní Slámová a lehce se na něho usměje.

A co Eliška? Zvedá k ní oči. I tentokrát napodobí maminku. Usměje se. Jinak než kdykoliv dosud. Víťa přece zná škálu jejích úsměvů nazpaměť.

„Na shledanou,“ zdraví a rozběhne se k domovu.

Musí dát za pravdu panu faráři, který dosvědčil, že Bůh dovede neštěstí využít k dobrému. Vždyť z bláznivé Elišky je zase normální holka, hezká i rozumná.

Zpět