Eliška a Víťa 23

Co bude dál?

Eliška sice po krásném snu o Janičce usnula, ale její spánek nebyl tvrdý. Často se budila, převalovala se z boku na bok, až se brzy ráno probrala úplně. Oči měla jak dva tenisáky a přemýšlela, co jí čeká ve škole.

Půjdu za Janičkou, rozhoduje se náhle a v lůžku ji tak nemůže nic zadržet. Vběhne do koupelny, čistí si zuby a diví se sama sobě, jak je po divné noci svěží. V kuchyni ještě maminka není, a tak vytahuje z ledničky mléko, aby si nachystala snídani. Nepočíná si přitom ohleduplně, a tak přivolává hospodyni, která se jí hned zeptá: „Co tu děláš tak brzy?“

„Nemůžu spát.“

„Myslíš na Janičku?“

„Půjdu za ní.“

„Teď ráno?“

„Před školou.“

„Jenom běž! Zapal jí tam svíčku i za mě. Také za ní později zajdu.“

Rozednívá se, když Eliška vychází z domu. Než dojde na hřbitov, tak je světlo. Zrychluje krok, pak dokonce běží, a tak stane celá udýchaná před sestřiným hrobem. Přitom Janičce sděluje: „Jsem tady u tebe.“

Chvíli mlčky stojí, ale pak se rozpovídá: „Zapálím ti tady svíčku. Bude ti tepleji a veseleji. Chvíli tady u tebe pobudu, pak musím do školy, však víš. Dnes v noci se mi o tobě zdálo. Mám ti to říct, anebo to víš? V nebi se všechno ví, že? Jaké to tam vůbec je? Kdybys mi to tak mohla říci… Ale ty mlčíš. Jsi tu vůbec? Kde si mám s tebou popovídat, když jsi v nebi, a tady leží jenom bezduché tělíčko?“

Zaslechne, že někdo jde. Lekne se. Co když je to zlý člověk? Nikoho bych se tu nedovolala. Raději prchnu! Tam podél zdi – je tam hodně stromů, lehce se tam ztratím. Udělá tři kroky, když zaslechne své jméno. Prudce se otáčí a spatří Víťu.

„To jsem se lekla. Kde se tady bereš?“

„Nemohl jsem dospat. Řekl jsem si, že zajdu za Janičkou. Ale vidím, že´s mě předběhla.“

„Dobře, že jsi přišel. Bylo tady strašně smutno.“

„Já jsem taky rád, že jsi tady.“

„Chceš mi něco říct? Ale napřed nechej mluvit mě. Měla jsem krásný sen. Viděla jsem Janičku v nebi. Měla o mě strach, co ze mě bude, když mám čtverky a pětky. Pán Ježíš slíbil, že se o mě postará.“

„Krásný sen. Já jsem žádný neměl, protože jsem nemohl spát. Chvílemi jsem usnul, ale pak jsem  zíral do stropu.“

„Myslel´s na Janičku?“

„Na ni a na tebe. A taky na sebe. Představoval jsem si, jak budu jednou knězem. Budu přivádět lidi k Bohu. Ale co budeš dělat ty?

„To přece není tvoje starost.“

„Já vím, ale napadlo mě…“

„Co tě napadlo?“

„Že jsi moc chytrá holka. Máš dobrou hlavu.“

„Na pětky a čtverky. To je teda terno…“

„Právě…“

„Co právě?“

„Právě proto, že máš ty pětky a čtverky. A přitom jsi tak chytrá.“

„Že se mám polepšit – učit se a tak… Tak to nevím, co se s tím dá dělat. Teď nemám na učení ani nejmenší chuť.“

„Napadlo mě…“

„Co tě napadlo?“

„Víš, napadlo mě, že takových Janiček je na světě víc. Přibývá jich.“

„To vím. Sestry na oddělení to taky říkaly – nežijeme zdravě a tak.“

„Proto mě napadlo…“

„Vymáčkni se!. Nějaký objev?“

„Ne. Napadlo mě, že by ses mohla stát lékařkou. Dobrou lékařkou, která bude léčit děti, aby nemusely umírat jako Janička.“

„Já? To nemyslíš vážně.“

„Myslím.“

„Mám čtyřky a pětky.“

„Můžeš mít jedničky.“

„Víťo, ty to fakt myslíš vážně? Že bych mohla být lékařkou? Já blbá, střelená Elza?“

„Jo, mohla  bys.“

„Já a lékařka? U dětí v inkubátorech? Aby neumíraly?“

„Jo, aby neumíraly. Tak jsem na tebe myslel v noci. A to mě napadlo.“

„Ty si myslíš, že bych to dokázala?“

„Jo. Ale teď musíš mít jedničky. Řekni o tom Staňové. Pomůže ti, uvidíš.“

Dál už spolu nemluví. Stojí vedle sebe nad Janinčiným hrobem, ale potřebují být každý sám. Víťa má radost, že mohl ukázat Elišce cestu. Poznává, že to by chtěl jednou jako kněz dělat – pomáhat lidem na správnou cestu. Eliščino srdce se plní odvahou, chutí: budu se učit, budu se šrotit třeba celý den tak, že mě Staňová nepozná, abych jednou mohla… ne, nemám odvahu to domyslet. Ale kde se to ve mně bere? Ta chuť učit se. Vždyť jsem úplně jiná než včera. Ano, je to tak – Ježíš se o mě stará tak, jak to slíbil Janičce. Mění mi srdce, osvěcuje hlavu. Ježíši, děkuji ti.“

Úder věžních hodin vytrhne dvojici z přemýšlení. Musejí už jít, jinak přijdou pozdě do školy.

Eliška tiše pronáší: „Janičko, pá, a děkuji ti, staráš se o mě jako dobrý anděl.“

„Však ona je takový anděl,“ přerušuje Víťa kamarádku.

Oba ještě chvíli zůstávají stát mlčky u hrobu. Cítí, že je Janička spojuje i rozděluje. Spojuje je tak, že se tu sešli a jsou spolu. A rozděluje tak, že každého z nich posílá na jinou cestu životem.

Ne Janička, ale Bůh, kterému je Janička tak blízko.

Zpět