Eliška a Víťa 27

Na konci prvního týdne 

V první dny po novém roce se rozbíhá život ve škole pomalu. Přesto ještě na konci prvního týdne má podle domluvy složit Eliška zkoušku z přírodopisu. Navíc si učitelé i z ostatních předmětů ověřují, zdali problémová žákyně dohání podle plánu dosud nezvládnuté učivo.

Ještě ve čtvrtek odpoledne si Eliška prošla celou látku za uplynulé čtyři měsíce. Večer ji tatínek vyzkoušel a napsal jí velikou jedničku. Přesto v pátek vstává se strachem. Naříká: „Všechno se mi to plete. A když na mě Staňová zahučí, tak se celá podělám a popletu si kost loketní s kostí lýtkovou a kost temenní s kostí týlní. A určitě prohodím hutnou kostní tkáň s houbovitou kostní tkání. A co ze sebe vykoktám, když Staňová najede na řídící soustavy? Vždyť už ani teď nevím, jak ty mozky jdou za sebou. „Mamí, všechno se mi plete,“ naříká děvče.

„Uklidni se,“ radí ji maminka, „podívej se z okna anebo si něco přečti a ono se ti to v hlavě srovná.“

Eliška poslechne a zadívá se na vycházející slunce. Ty krásné barvy – žlutá se mísí s červenou… Kdybych to tak namíchala ve výtvarce, tak by mi paní učitelka řekla, že je to kýč. Ale co ty mozky? Už to vím: „Přední mozek, mezimozek, střední mozek, mozeček a prodloužená mícha.“

Maminka ji chválí až z kuchyně: „Výborně! A teď už mysli na něco jiného. Umíš to a basta!“

„Dobře,“ poroučí si Eliška a po celou snídani se směje vtipům, které jí čte maminka z časopisu.

Z domu odchází v dobré náladě – vždyť jí maminka požehnala a svěřila ochraně Panny Marie. Těší se na koulovačku před školou – do rána totiž napadl čerstvý mokrý sníh a zatím se na trávnících i chodnících drží. Na vozovce se auta brodí ve sněhové břečce, a tak musí Eliška dávat pozor, aby ji nějaké auto nezastříkalo. Blíží se k přechodu, kterým se dostane na pěší zónu, kterou pohodlně dojde ke škole. Rozhlédne se. Spatří červené auto – nejede rychle a k přechodu má ještě daleko. Přejdu, však ono zastaví. Ale než vkročí do vozovky, poslouchá varování: klouže to, stůj.

Zezadu do ní málem vráží deváťačka Ivana. Otře se o pevně stojící Elišku a sebejistě vkročí do vozovky. Červené auto začíná brzdit. Ale na sněhové kaši klouže. Ivana se chce rozběhnout, aby unikla střetu s vozidlem. Ale i jí boty podkluzují. Než srovná nohy, aby mohla vykročit, tak už se šine na přechod bokem červené auto.

Ivana křičí: „Stůj!“

Eliška řve: „Pozor!“

Řidič s vytřeštěnýma očima nedokáže auto ovládat. Naráží zadní částí vozu do Ivany, jako když čepel hokejky střílí do puku. Odmrštěná Ivana plachtí vzduchem a dopadá po několika metrech letu na vozovku. Auto se zastavuje o sloup pouličního osvětlení.

Eliška strnule hledí na Ivanu, zdali se zvedne. Ale když se ani nepohne, běží k ní. Sklání se ke zraněné současně se dvěma řidiči. Jeden z nich navrhuje: „Odneseme ji na chodník.“

Eliška si snaží vybavit všechno, co je Staňová učila o první pomoci. Co když má polámanou páteř nebo něco jiného? A dýchá vůbec? Sklání se ke zraněné a poroučí: „Nehýbejte s ní!“

Oba muži ji kupodivu respektují. Jeden z nich volá mobilem záchranou službu. Druhý přikleká vedle Elišky, která konstatuje: „Nedýchá!“

Řidič vstává a odbíhá a děvče zůstává se zraněnou samo. Umělé dýchání, musím udělat umělé dýchání, velí jí hlava, ale ruce se k ničemu nemají. Umře ti, dělej něco, napomíná ji svědomí. Poslouchá a naklání se, aby jí foukla vzduch do úst. A tu se jí připomíná věta, kterou jim Staňová vtloukala do hlavy: Prvně zjistěte, zdali jim funguje srdce.

Zkouší ihned tep na ruce, na spánku. „Nejde jí srdce!“ vzkřikne a ihned rozepíná bundu a rukama se dostává pod svetr i mikinu.

A teď masáž. Kdyby tu tak byla Staňová! Jak to dělala? Hlavně mačkat na hrudník, tak to říkala.  Přikládá dlaň na pěst a vráží takto do hrudníku. Svaly ležící dívky povolují a Eliščiny ruce se zabořují do jejího těla. Povoluje a znovu přitlačuje. Na chvíli práci přerušuje, když řidič podsouvá pod zraněnou rohož.

Musím, musím, poroučí si, když se znovu zabořuje do hrudníku. Ještě jednou, znovu. Cítí, že jí scházejí síly. „Už nemůžu,“ volá na řidiče.

Muž však odpovídá: „Já to neumím.“

„Budete mačkat.“

„Ale jak?“

„Tak!“

Eliška vkládá veškerou sílu do rukou a cítí, že se opět vmačkává do hrudníku. „Tak!“ křičí na řidiče, který přikleká k tělu naproti Elišce.

Zachránkyně mu upravuje ruce a ukazuje místo, kde musí zatlačit. „A jeden stisk za druhým!“ poroučí.

Také řidič si zřejmě konečně rozpomíná na kurzy první pomoci a poněvadž má dostatek síly, tak zdařile nahrazuje práci srdce. Eliška se přesouvá k Ivanině hlavě. Hladí ji a připadá jí nějaká volná. Nesmíme s ní hnout, poroučí si, co když má polámané obratle!

Řidič funí, zdá se, že i on toho už má dost. Ale minuty ubíhají a v dálce je slyšet houkání sanitky. Pronikavý zvuk se blíží, už je vidět i blikání. Konečně jsou tu muži a ženy v červeném oblečení. Eliška nečeká, až se jí lékařka zeptá a sama hlásí: „Zástava dechu, dělali jsme masáž. Bederní, hrudní anebo krční obratle mohou být v háji, proto jsme s ní nehýbali. Hrudní kost i žebra má strašně tvrdé.“

Netrvá to dlouho a zraněná je na nosítkách vsouvána do sanitky. Lékařka vybízí Elišku: „Pojeď s námi! Musíme to sepsat.“

Zblízka tak může děvče sledovat boj záchranářů o život Ivany. Je u toho, když ji převážejí ze sanitky na operační sál. Sepisuje na ošetřovně, co se vlastně stalo. Lékař se jí ptá: „Ty studuješ zdravotní školu?“

„Ne, jsem osmačka.“

„Ale mluvíš odborně, jako bys byla zdravotník.“

„Právě teď jsem měla dělat zkoušku z přírodopisu,“ povzdechne Eliška a tuší, že z toho budou problémy.

Učitelka Staňová je už v té chvíli ve třídě a zapisuje do třídní knihy náplň hodiny. Když zjišťuje, že chybí Eliška, tak se rozčilí: „Samozřejmě chybí. Ale jiný termín nedostane. Měla tady být. Žádné výmluvy jí neuznám.“

Hlásí se Víťa. Když je vyvolán, tak oznamuje: „Teď mi došla  SMS od Elišky. Píše: Jsem v nemocnici s Ivanou. Přejelo ji auto.“

Učitelka se nezapře, když na to říká: „Ověřím si to a hned. Vy si mezitím zopakujte svaly na nohou i rukou. Napíšeme si na to desetiminutovku.“

Chvatně odchází a teprve až za sebou zavře dveře, tak Radka prohlásí: „Spletla si povolání, měla být velitelkou v jednotce rychlého nasazení.“

Zpět