Eliška a Víťa 24

„Neboj se být matkou !“ 

Učitelka Jarka Staňová se zúčastnila Janinčina pohřbu. Stála přitom v rohu hřbitova, malinko odtržená od ostatních. Oči však z Elišky nespustila.

Přitom přemýšlela, kolik nervů jí ta holka stála. Napadlo jí: Proč tady vlastně jsem a drásám si srdce při pohřbu nemluvňátka? Proč jsem nezůstala doma jako jiní učitelé? Být zde není moje povinnost!

Jako ozvěnu slyšela odkudsi z nitra: Bude tvou pomoc potřebovat.

Jakou pomoc? Ne, ustupovat jí nebudu. Neomluvím jí ani hodinu absence tak, jak to dělám stále i teď po Janinčině smrti. Ne, ustupovat jí nebudu. Bude pro mě stejnou žačkou jako kterákoliv jiná holka. Ale takhle to mezi námi zase bouchne! A nebude to pak stejné jako dosud? Nebude mě zase nenávidět, až jí budu sázet pětky a zakazovat jí plést klukům hlavy?

Prudký Eliščin pláč vrátil učitelku z myšlenek k dění na hřbitově. A znovu ten vnitřní hlas: Bude potřebovat tvou pomoc!

Ale jakou?

Buď jí matkou!

Matkou? Nebyla jsem matkou, i když jsem toužila po dětech. Neumím být matkou, ale jenom učitelkou.

S těmito myšlenkami opouštěla zamyšlená učitelka hřbitov. V bráně se potkala s češtinářkou. Pozdravily se, ale pak šly mlčky vedle sebe. Teprve když se jejich cesty rozcházely, tak se jí Staňová zeptala: „Liduško, byla´s někdy jako učitelka zároveň i matkou?“

„Snažila jsem se o to vždycky.“

„Jak jsi to dělala?“

„Jako ke svým dětem. Hladila jsem je, napomínala i trestala.“

„Mně asi chybí to hlazení, viď?“

„Možná.“

„Ale já jsem matkou nebyla, tak to neumím.“

„Jarko, máš to mateřství v sobě. Každá žena to má v sobě. Odvaž se toho pohlazení. Není třeba dlaní, ale slovem, úsměvem. A protože jsi neměla svoje děti, máš toho citu v sobě nashromážděno k prasknutí.

Jenom chvilinku se učitelka Staňová zamyslí a pak vyhrkne: „Žáci toho zneužijí.“

„U tebe se toho neodváží. Lehce si to pohlídáš. Neboj se být mámou.“

„Začnu s Eliškou.“

„Ne s Eliškou, ale se všemi.“

„To nedokážu.“

„Dokážeš. Máš dost široké srdce. Znám tě za ta léta. Neboj s být matkou všem.“

Tohle všechno si učitelka Staňová připomíná, když jde na druhý den po pohřbu do školy. Přijde dnes Eliška, anebo ji maminka ještě omluví? A co jí mám říct, když si bude vymýšlet, jak je dcerušce spatně?

Vzhlédne, aby se porozhlédla po dětech, které míří do školy. Zaraduje se, když spatří Elišku. Ale když zahlédne vedle ní také Víťu, tak se  to v ní vzbouří: Neposlechla a pořád Víťu svádí. Ona takhle, a já se k ni mám chovat  jako máma? A navíc: nejdou z domu! Kde mohli být? Dávají si rande už před vyučováním, a já se mám na ně usmívat?

Jakmile Eliška spatří svou třídní učitelku, běží k ní. Se srdcem plným očekávání ji zdraví: „Dobrý den, paní učitelko!“

Nedočká se však stejně laděné odpovědi, ale pocítí odstup, ostražitost a dokonce i odsouzení. Dívka je tím zklamána a natolik zasažena, že se neodvažuje nic říct.

„Chtěla jsi něco?“ ptá se Staňová chladně.

„Jo.“

„Říká se ,ano´. Co potřebuješ? Přijdeš do školy, anebo máš omluvenku?“

„Byla jsem u Janičky.“

„S Víťou?“

„Sešli jsme se tam. On nemohl spát a já taky.“

„To ti mám věřit?“

Až se učitelka lekne, co způsobila touto poznámkou: dosud ještě široce otevřené oči její žákyně se zúžily na minimální štěrbinu. Je to příprava k útoku? Zasype teď žákyně svou třídní výčitkami či jinými výrazy?  Skončí se příměří?

Namísto očekávaného výbuchu hněvu se objevují v Eliščiných očích slzy. Učitelka se zastydí. Dokáže však najít v sobě pokoru k nápravě?

Trvá to jenom chvíli, než promluví: „Promiň, Eliško, jsem hnusně podezíravá. Neplač a pověz mi, proč jsi za mnou přišla! Anebo víš co, povíš mi to v klidu v kabinetě.“

Tam učitelka žačku usazuje a sama si k ní dřepne, aby si byly očima blízko. Přitom ji vyzve: „Tak povídej!“

Eliška se jí zadívá do očí, aby se ujistila, zdali může otevřeně mluvit. Přesto říká: „Bojím se vám to říct.“

„Proč?“

„Abyste se mi nesmála.“

„To jsem tak hrozná?“

„Ne, jste hodná, ale bojím se, že já jsem divná. Ale je to Víťův nápad.“

„Hořím nedočkavostí,“ snaží se učitelka povzbudit dívku lehkým tónem hlasu.

„Chtěla bych se stát lékařkou a pracovat u dětí v inkubátorech, aby nemusely umírat jako Janička.“

„To je krásné, Eliško, ale má to jeden háček.“

„Já vím, mám pětku z přírodopisu.“

„Ano, to je problém. Studovat medicínu je hodně náročné. I já jsem nastoupila na lékařskou fakultu, ale po prvním ročníku jsem odešla. Anatomie byla nad moje síly.“

„Víťa říkal, že mám dobrou hlavu.“

„Máš. Jsi bystrá holka, ale nechceš se učit. Jsi asi líná. A plníš si hlavu kluky. Na učení tam potom není místo.“

„Já se teď chci moc učit. Budu s učit, abych měla v pololetí jedničku.“

„Ale to přece nejde. Teď se něco naučíš, dostaneš jedničku, ale výsledná známka bude čtyřka, nic lepšího z toho nepůjde udělat.“

Učitelka se až lekne, když sleduje, jak pohasíná nadšení v Eliščiných očích. Jak průzračný je její pohled! Jak se změnilo její srdce, a já ji deptám kamsi do bláta. Takhle máma nejedná!

Zklamaná žačka vstává, aby  odešla.

„Posaď se ještě,“ vyzývá ji učitelka. „Něco mě napadlo. Bylo to všechno takové mimořádné. Dá se omluvit, že ses nemohla učit. Vyzkouším tě před třídou za celé pololetí. Po vánočních prázdninách. Ředitel mi to povolí.“

Dívka vyskakuje ze židle a jásá: „Paní učitelko, vy jste zlatá!“

„Dobře, dobře, ale teď už bude záležet jenom na tobě. Ale teď už utíkej do třídy, bude zvonit.“

Sotva za Eliškou zapadnou dveře, přepadají ženu pochybnosti. Dokonce se v duchu plísní: Proč jsem to udělala? Bude to blamáž! Kam jsem dala rozum? Riskuji s ní i sebe!

Nemá čas na další přemýšlení. Zvoní. Bere si věci k vyučování, opouští kabinet a míří do své třídy. Když vchází dovnitř a staví se proti stojícím žákům, cítí, že je to jiné než jindy. Že by už byla přece jenom také matkou? Je matkou, která bude nejenom zkoušet, ale zároveň se i chvět, jak to maminky při zkouškách svých dětí dělají?

Vyvolává prvního žáka a cítí se jako začínající učitelka. Chvěje se, jako by zkoušela poprvé.

Zpět