Eliška a Víťa 25

Samota otce Martina

Otec Martin prožil Štědrý den mezi farou a kostelem. Stále bylo třeba něco přenést, sehnat, dokončit či poopravit. Vydatně mu přitom pomáhali Víťa i další ministranti. Také děvčata se zúčastnila zdobení stromků i posledních úklidových prací. Postupně však pomocníci jeden po druhém odcházeli, až zůstal kněz v chrámu sám.

Poklekl před oltářem a modlil se: „Děkuji ti, dobrý Bože, za to, že jsi byl po celý advent  s námi. Žehnal´s nám, abychom připravili kostel na slavnost Ježíšova narození. Kéž se o Vánocích sejdeme celá farnost v Betlémě a radujeme se z toho, že ,nám, nám, narodil se´. Amen.“

Nyní stojí u pootevřeného okna v prvním poschodí fary a pozoruje, jak se postupně ztrácejí domy v šeru. Naslouchá podivuhodnému tichu, jaké nastává pouze jedenkrát za rok v době, kdy rodiny zasedají ke štědrovečerní večeři. Posvátný klid vyvolává v jeho srdci nejenom sváteční náladu, ale i pocit osamělosti. Ano, jsem sám, přiznává si kněz, ale nebudu kvůli tomu naříkat. Za pár hodin se naplní kostel, a bude po samotě. A navíc: nikdy nejsem sám, je tu se mnou Bůh.

Zavírá okno a jde do kuchyně, aby si připravil večeři. Paní Holubová se postarala – už včera přinesla v misce bramborový salát a obalené řízky kapra. Do pánve dám sádlo, rozpustím  je, vložím do něj řízek a za půl hodinky budu večeřet.

Práce kolem plotny přece jenom zahání pocit samoty. Myslí přitom na své farníky – během roku má tolik pozvánek na nedělní oběd, že si musí dělat pořadník, aby někoho nevynechal. Ale na štědrou večeři ho nepozve nikdo. Je to tak správné, přikyvuje k tomu kněz, o vánoční noci mají být rodiny spolu.

Vůně smaženého kapra se šíří z kuchyně na chodbu a schodištěm proniká do bytu v prvním patře. Otec Martin si slavnostně prostírá nádobí ze vzácného cibulového servisu. Čte  z bible zprávu o narození Krista a pak se modlí desátek „kterého jsi, Panno, v Betlémě porodila“. Žehná jídlo na stole a usedá k večeři. I když se snaží na to nemyslet, tak ho samota drtí – jako by měl kámen na prsou. Nejraději by se zvedl, sbalil jídlo a zaklepal u některého domu, kde by nemusel být sám.

Jako ozvěna těchto myšlenek se ozývá zvonek. Ne u některého domu, ale u farních dveří. Otce hned napadá: že by Bůh poslal někoho, kdo zapudí samotu? Ale pozor: co když je to nevítaný host, který využívá prázdných ulic, aby přepadával a loupil? Musím být opatrný.

Snaží se být hlučný, když směřuje ke dveřím. Tam se zeptá: „Kdo je tam?“

Ticho.

Ptá se znovu a hlasitěji: „Kdo je tam?“

Až se leká, když namísto odpovědi kdosi zabuší na dveře. Kněz do toho křičí: „Neslyšíte?“

Znovu bušení a k tomu volání: „Slitujte se, slitujte se!“

Otec Martin se usměje. Známá firma: bezdomovec Vašek. Ale co tu dělá? Přece mají pro ně v azyláku večeři! Je nějaký agresivní, raději si zasunu řetěz. Rozžíhá světlo a pootevírá dveře –  oba se tak dívají zblízka na sebe.

Vašek je samá laskavost, když říká: „Otče Martine, potřebuji nutně vaši pomoc.“

„Copak se děje?“ ptá se stejně přívětivě kněz, i když ví, co bude následovat.

„Strašně se mi stýská po domově. Ale nemám na vlak.“

„Já vím, po čem se vám stýská.“

„Po mamince.“

„Po flašce kořalky anebo sklenici vína.“

„Otče Martine, zač mě máte?“

„Řekněte pravdu a můžeme se spolu bavit.“

„Jsou Vánoce a mně je smutno.“

„Mně taky, brachu. Přijďte na půlnoční, tam sám nebudete.“

„Otče Martine, stačí mi padesátikoruna. Slibuji, že se neopiji.“

Kněz už chce zabouchnout dveře, když si to rozmyslí. Sahá do kapsy a nahmatává mince. Sází pak jednu za druhou na nataženou Vaškovu dlaň, až dosahuje požadovanou částku. Přitom říká: „Jsou Vánoce…“

Šťastný bezdomovec děkuje a panáčkuje jako zajíc k hospodě, která je otevřená i na Štědrý večer. Otec Martin povzdechne: „Tak málo mu stačí a je mu dobře. Také se napiji a zaženu tak chmury!“

Sotva tento nápad vysloví, rozpoutává se v něm boj. V duchu slyší hlas svého prvního faráře, který mu na rozloučenou řekl: „Nikdy nepij víno nebo kořalku jenom proto, abys zahnal samotu. Je to začátek konce – staneš se alkoholikem.“

Otec Martin se tomu směje: „Pro jednou se nic nestane.“

„Nikdy! Ani jednou!“ slyší v duši opět starého faráře.

Ale to už vchází do komory a vytahuje z kouta sedmičku vína. „Veltlínské zelené, pozdní sběr,“ čte z etikety, přikyvuje a dodává: „Z toho mi nic nebude. Zaženu smutek a nebudu se kabonit na farníky.“

Staví láhev na kuchyňskou linku a rychle se shýbá k šuplíku, aby vytáhl vývrtku. Dělá to rychle a snaží se tak umlčet svědomí, které vytrvale, ale přece jenom už slaběji připomíná varování starého faráře.

„Krásně to puklo,“ komentuje zvuk vytaženého špuntu a nalévá zlatavý mok do pohárku. „Má krásnou barvičku, kvalitní víno.“

Zvedá skleničku a zvolá: „Na zdraví!“

Ale komu na zdraví? Sám sobě? Jsem fakt takový sobec, že připíjím sám sobě?

Staví pohárek na stůl. Touha po alkoholu pomíjí a on slyší slova spirituála, který jim v poslední večer v semináři na rozloučenou řekl: „Až se budete cítit sami, jděte ke svatostánku. A buďte tam tak dlouho, až vás Ježíš potěší.“

„Jdu hned,“ odpovídá otec Martin spirituálovi.

Pohledem zavadí přitom o jídlo na stole. Ohřeji si to, až se vrátím. Dává si pozor, aby nezavadil pohledem o láhev s vínem.

V kostele kleká před svatostánkem a zatouží po duchovní útěše, která by zahnala samotu z duše. Ale neděje se nic. Namísto toho se mu před očima zjevuje sedmička vína. A tancuje mu před očima, jako by chtěla sdělit: Tak ti bude veselo, až mě vyprázdníš.

„Ne, ne, ne!“ odmítá kněz nahlas nabídku a poroučí si: „Vydržíš, dokud tě Ježíš nepotěší.“

Smutek a deprese se však v samotě prohlubují. Otec Martin se potí. Už neklečí, protože by možná omdlel. Sedí na oltářních stupních a snaží se dívat ke svatostánku. A znovu mu tančí sklenice před očima. To je útěcha, kterou mi potvrzuje sám Ježíš – Vždyť víno je Boží dar. Vstává, aby se vrátil na faru a k večeři vypil připravené víno. Než odejde z chrámu, zapípne mu z mobilu SMS. Rychle si ji vyvolává a čte: „Otce Martine, byla to krásna vecere, Janicka byla s nami, citili jsme to všichni. Prijdeme na pulnocni. Eliska.

„Janičko, Janičko,“ vzkřikne kněz a vrací se do kostela.

Kleká si a upře oči na svatostánek. V duchu vidí Janičku. Jak leží v inkubátoru, jak ji křtí. Vidí ji po smrti v jejím posledním lůžku – zaplavenou květy, celou v bílém. Nemluví, ale srdce kněze slyší: „Sejdeme se v nebi.“

Otec Martin dál klečí před svatostánkem a stírá si slzy z tváře. Děkuje: „Dobrý Bože,  tys poslal anděla Ježíšovi, když se v Getsemanské zahradě potil krví, aby ho potěšil a povzbudil. Také mně jsi poslal anděla – Janičku, když jsem se potil úzkostí.“

Dlouho se modlí za svou farnost. Promítá si v mysli jednu rodinu za druhou a prosí za rodiče, děti, babičky a dědečky, aby prožili krásné Vánoce.

Zpět