Eliška a Víťa 26

Nad učebnicí přírodopisu 

Pokojné vánoční svátky prožila rodina Slámova. Janička je spojovala tak, že si vážili jeden druhého. Eliška se z domu takřka nehnula. Bez nadsázky objevila svoje rodiče. Doprovázela je do kostela i na hřbitov. Pomáhala mamince s obědem a vymínila si, že jim odpoledne uvaří kávu k cukroví.

Učit se začala hned na „Štěpána“. Otevřela sešit i učebnici přírodopisu a s chutí začala vtloukat do hlavy obratlovce. Byla šťastná, že v počátečním nadšení lehce zvládla jejich kosti i svalstvo. Podle plánu měla ještě v první den probrat trávicí soustavu. Blížil se večer a Eliška cítila, že už jí to hlava nebere. Vydala se za tatínkem, který spal v křesle. Dívka mu namísto jeho spadlé knížky položila do klína otevřenou učebnici přírodopisu. Něžně čtenáře pohladila a řekla: „Nelekni se, tatí!“

Přesto se muž vyděsil a téměř vzkřikl: „Co je? Co se stalo?“

„Skončila jsem v žaludku.“

„Kde? Vždyť jsi tady.“

„Tady jsem tělem, hlavou trčím v žaludku.“

„Co?“ bojí se tatínek a ohmatává hlavu dcery, která říká: „Žaludek je svalnatý, vakovitý a různě utvářený orgán, kde se potrava rozmělňuje, promíchává se žaludeční šťávou. A dál nevím.“

„To je jednoduché,“ přijímá tatínek roli učitele. „Sežral tě tedy nosorožec, dostala ses do žaludku. Je tam z tebe pěkně hnusná kašička, která poputuje do tenkého střeva.“

„Já už vím,“ skáče mu do řeči dcera, „první část tenkého střeva se nazývá dvanácterák.“

„Dobrý, dobrý,“ směje se tatínek a ten dvanácterák tě zaveze do královského paláce, kde právě začíná ples. Jenomže co s kaší na plese, zvláště když je uvězněná v tenkém střevě?“

„Tatí, povídej dál, chci být na královském plese a tančit s princem.“

„Jsi přece v tenkém střevě a myslíš, že princ bude tančit s jitrnicí? A navíc ještě syrovou? A poněkud páchnoucí…

„Tatí, ty si poradíš. Jsme přece v pohádce a tys vždycky uměl pohádky vyprávět.“

„Myslíš?“ brání se muž jenom slabě.

A když se dcera choulí do rohu válendy a prosebně se na něho podívá, nemá vyhnutí.

„Takže si to zopakujeme: Jsi rozmělněná v tenkém střevě, kterému se na jeho začátku říká dvanáctník. A abys ještě více páchla, tak slinivka břišní do tebe láduje trávicí enzymy. Ale pozor! Jsou tu ještě játra, laboratoř každého těla obratlovců. Brousí si na tvé zbytky zuby. Proto si tě už teď ve dvanáctníku připravuje tak, že tě ovoní žlučí. Takto pěkně upravená přesně podle tisíciletého receptu se bezhlavě pouštíš jako boby do koryta tenkého střeva. Po několika metrech tě čeká zkouška, zda se vyznáš v labyrintu. Dáš se doprava nebo doleva?“

Eliška chvíli váhá, ale pak odpovídá: „Doprava.“

„Výborně!“ pokračuje tatínek, „vyhnula ses tak slepému střevu a míříš do střeva tlustého. Drž se, děvče, drž se tu pevně, jinak vyletíš konečníkem ven, potřísníš hřbet dvanácteráka a na ples se nedostaneš. Drž se stěn a klidně vydechuj. Stráže omámené těžkými plyny ustupují a ty vjíždíš na hřbetě dvanácteráka do královského paláce. Jelen tě nese do královské kuchyně, kde budeš tepelně upravena tak, abys mohla co by kvalitní jitrnice a jelito doputovat jako specialita na královský stůl.“

„Tatí, už dost, péct se nechci. Ani nevíš, jak toužím tancovat s královským princem,“ přerušuje Eliška vypravěče a zasní se pohledem do prázdna.

„Jelen tě slyší, Eliško, a nenese tě do kuchyně, ale míří do věže, kde tě shazuje k nohám královského čaroděje, který rozumí jelení řeči. Pro jistotu se ptá, zdali porozuměl zadanému úkolu: „Chceš, abych ji nazpátek protáhl trávicím ústrojím a krásnou dívku zavedl na ples? To je věru těžká práce. Co mi za ni dáš?

Jelen hrabe kopýtkem v zemi, naráží přitom na tvrdý kámen. Vší silou do něho udeří, až jej rozlomí. Třpyt drahého kamene čaroděje uspokojí. Ujímá se plného tenkého i tlustého střeva a mumlá si pro sebe: ,Enzymy nám rozložily velké molekuly bílkovin a škrobu v menší molekuly. Poradily si také se složitými sacharidy a tuky, neboť žluč je rozptýlila na jemné kapičky. S takovou emulzí už si enzymy věděly rady.´

Čaroděj si naštvaně odplivuje a vzdychá nad hmotou ve střevech: ,Také bakterie a prvoci už rozložily celulózu. Naštěstí ten jelen se zavčas dostal ke střevům a nedošlo dosud ke vstřebání do krve. Máme tam tedy tu dívenku celou. Takže to půjde! Stačí nasadit zpětný chod v ději s tím, co tady máme. Jak se to ale říká? Ta moje skleróza, jsem už k ničemu,“ naříká starý čaroděj.´

,Ale mistře!´ ozývá se shora z věže, ,vždyť jsme to probírali před měsícem.´

„A ty si to pamatuješ?“

,To víte, že ano,´ odpovídá čarodějův učeň, kterého sem jeho rodiče dali do čarodějnické školy.

Zakrátko seskakuje z posledních schodů věže mladý muž, který se směje dlouhé jitrnici a jelitu. Čaroděj ho napomíná: ,Nesměj se! Musíme vrátit do života dívku a zavést ji na královský ples.´

,Myslíte, že to bude fungovat?´

,Jistě, jenom tu formuli musíš říct přesně.´

Mladík neváhá a tajemně pronáší: ,Reverto homino corporem eum!´

Neděje se však nic. Čaroděj naříká: „Vím, proč se to zaseklo. Vrátit do života můžeme jenom dobrého člověka. Před slovo homo musíš dát přívlastek bonus – dobrý. Měla-li ta dívka čisté srdce, kouzlo se podaří. Nebyla-li hodná, marná bude tvoje snaha.´“

„Tatí,“ skáče Eliška čarodějovi do řeči, „udělej mě hodnou, řekni, že jsem hodná.“

„Ještě že tě nosorožec sežral až teď o Vánocích. Kdyby se tě zmocnil o pár dnů dřív, tak bys nadobro zůstala ve střevech.“

„Hurá, tatí,“ jásá Eliška, „povídej dál!“

Čarodějnický učeň pronáší opravenou fomuli: ,Reverto homino bono corporem eum!´

Okamžitě se spouští zpětný děj. Natrávená potrava opouští střeva i žaludek a jícnem se vrací na vzduch. Oba muži vydechnou údivem, když se před nimi objevuje hezká dívka, vlastně ty, Eliško.

Čaroděj se rozčiluje: ,Taková holka přece nemůže na ples, vždyť jí není ještě patnáct. Vyveď ji ven z paláce!´

Mladík rád poslouchá a odvádí Elišku k bráně hradu. Tam ji však neopouští, nýbrž doprovází ji dál ulicí, která ústí do volné přírody. Zamilovaní se rozcházejí za úsvitu. Slíbili si, že na sebe počkají. Čarodějnický učeň se rozhodl ukončit dosavadní vzdělávání. Udělá si maturitu a stane se stavebním inženýrem. Počká tak na Elišku, která mezitím dostuduje medicínu.

A to je konec pohádky, milá Eliško,“ končí tatínek vyprávění a jeho dcera okouzlená vidinou zamilovaného mladíka, se nechce vrátit do obyčejného života.

Tatínek ji povzbuzuje: „Eliško, neměj strach o budoucnost. Jednou si pro tebe tvůj mladík přijde i ve skutečnosti. Přivítáš ho jako lékařka, která se stará o nemocné děti. Takže jak je to s tou trávicí soustavou?“

Dívka bez problémů zopakuje to, co se naučila sama i to, co jí pohádkou vštípil tatínek. Osvěžená se pouští do dýchací soustavy, kterou měla v plánu až na zítřek. Dělá tak radost nejenom sobě a rodičům, ale i onomu tajemnému mladíkovi z pohádky, který jednou přijde ve skutečnosti.

Zpět