Eliška a Víťa 28

Pochvala

Třídní učitelka Staňová se rozhodla ověřit si nepřítomnost Elišky přímo u pramene. Zavolala do nemocnice a dopátrala se lékaře, který s její žačkou sepisoval zprávu o úrazu. Dozvěděla se tak nejenom o těžkém stavu Ivany, ale i o roli, jakou sehrála Eliška. „Zachránila jí život,“ potvrdil lékař, „jen málokdo by se zachoval tak správně jako ona. Přitom se vyjadřovala odbornými termíny. Myslel jsem si, že mám před sebou studentku zdravotní školy.  Má poklona tomu učiteli, který ji učí přírodopis.“

Učitelka je dojatá pochvalou za svou práci. Až dosud žádná inspekce ani ředitel či někdo z učitelů ji tak nepochválil jako neznámý lékař. Tak přece to má smysl, když jsem na žáky přísná a vyžaduji znalosti.

Lékař musí dvakrát opakovat nabídku, že zavolá žačku k telefonu. „Budu ráda,“ souhlasí učitelka, když se probere ze zamyšlení.

„Tady jsem já, Eliška,“ hlásí se její žačka.

Její třídní jí odpovídá měkkým a laskavým tónem hlasu: „Nevěděla jsem, co je s tebou.“

„Doprovázela jsem Ivanu.“

„Už vím. Pan doktor mě informoval.“

„Teď ještě musím na policii. Potřebují mě tam prý jako svědka.“

„Eliško, tu zkoušku z přírodopisu už dělat nemusíš.“

„Jak to? Chtěla jsem dostat jedničku.“

„Máš ode mě jedničku s pochvalou.“

„Vždyť nevíte, jak to umím.“

„Dokázala jsi své znalosti při nehodě.“

„Ale vy jste tam nebyla.“

„Pan doktor ti dal takové vysvědčení, že už tě zkoušet nepotřebuji.“

„Fakt? To jsem ráda. Ale on mě nezkoušel.“

„Zachránila jsi život Ivaně a mluvila jsi jako zdravotní sestra. Dostala jsem pochvalu i za tebe. Teď už fakt věřím, že z tebe jednou bude lékařka.

„Děkuji, paní učitelko.“

„Já ti děkuji. Od tebe jsem dostala největší jedničku svého života.“

„Ode mě?“

„Ty jsi osvědčila znalosti. A pan doktor pochválil tebe i mne.“

„To jsem ráda. Ale už jsou tu policajti. Budu muset končit.“

„Jasně. Až to skončíš, tak přijď do školy. Moc se na tebe těším.“

„Přijdu,“ slibuje Eliška, vrací mobil a následuje policisty k sepsání protokolu.

Za hodinu se vrací do školy jako hrdinka. Téměř ji objímají rodiče od Ivany, která je už mimo nebezpečí života.

Eliška s raduje: „To je dobře.“

Ivančina maminka však dodává: „Poskytla´s jí správně první pomoc. Pan doktor říkal, že má zachovány všechny funkce mozku jenom proto, že´s jí udělila správně první pomoc. Dostaneš od nás velkou odměnu.“

Také pan ředitel ji chválí a slibuje, že dostane zvláštní odměnu za statečnost a pohotovost. „Dělala jsem jenom to, co nás naučila paní učitelka Staňová.“

„Také paní učitelku patřičně odměním,“ slibuje ředitel a sahá do šuplíku.

Vytahuje mléčnou studentskou pečeť a podává jí Elišce. „To je jenom pro dnešek. Na posílení. Odměnu dostaneš před celou školou.“

„Děkuji,“ odpovídá Eliška.

Raduje se a je šťastná. Odchází z ředitelny a protože je přestávka, tak volá mamince. Když jí všechno sdělí, tak slyší ve sluchátku pláč.

„Co je, mami?“ ptá se s obavou, co se děje.

„Nic. Pláču dojetím.“

„Máš radost, že jsem to tak zvládla?“

„Mám. Ale hlavně děkuji Janičce, že se tak o tebe stará.“

Elišku to v první chvíli zamrzí – přece to byla moje práce, moje učení, moje znalosti. Já tedy zasluhuji pochvalu, a ne Janička. Ale vzápětí by si dala nejraději facku. „Já také děkuji,“ říká do mobilu mamince, která už musí končit hovor.

Eliška zamíří do třídy. Přichází tam už po zazvonění. Mají český jazyk. Učitelka Váchová ji vítá a blahopřeje slovy: „Mám z tebe radost. Po tom všem, co jsi prožila…“

„Děkuji,“ odpovídá žačka a usedá do lavice.

Vytahuje si sice na lavici potřebné věci, ale myšlenkami je jinde. Vyvolává si v paměti sen, ve kterém viděla Janičku v nebi. Sestřička tam byla smutná. Přišla k ní Panna Maria. Něžně ji pohladila po kudrnatých vláscích a zeptala se jí: „Janičko, proč jsi tak smutná?“

„Bojím se o Elišku, má čtyřky a pětky.“

„Řeknu o tom Synovi,“ slíbila tehdy Nebeská Matka a za chvíli se vrátila s Pánem Ježíšem. Jak byl krásný, vzpomíná si Eliška ještě teď. A co říkal, pamatuje si přesně ještě dnes. Ujistil smutnou sestřičku: „Janičko, o Elišku se neboj.“

Děvčátko však oponovalo: „Má hrozné známky.“

„Ale má teď otevřené srdce. A takové srdce mohu vést k lásce. Neboj se, postarám se o ni. Raduj se, jsi přece v nebi.“

„Děkuji,“ zašeptala Janička a strach zmizel z její tváře.

Pak šla s Pannou Marií na procházku,“ vzpomíná si Eliška a se mnou se začaly dít věci…

Ano, Janička nade mnou bdí, jak jsem na to mohla zapomenout, kárá Eliška sama sebe. Pán Ježíš se o mě stará a já se tu nechám oslavovat. Hned ze školy mu zajdu poděkovat do kostela.

I zbytek hodiny byla Eliška mimo. Učitelka Váchová ji nechala. Proto děvče nechápe, že to tak uteklo a zvoní konec hodiny. Je přestávka. Rozhlédne se po třídě. Spatří Víťu, jak sedí ve své lavici. Okamžitě ji napadá: Jak velký podíl má právě on na mém dnešním velkém dni! A nikdo si ho ani nevšímá. Ale já vím, co pro mě udělal a stále dělá.

Eliška vstává a sahá do batohu. Vytahuje z něj čokoládu, kterou dostala od ředitele. Bez dalšího váhání jde přímo k Víťovi. Pokládá čokoládu před něho na lavici a přikrývá ji sešitem.

Spolužák k ní tázavě pohlédne a zeptá se: „Za co?“

„Za to, že stojíš za mnou.“

„Za to mi přece nemusíš dávat čokoládu.“

„Nemusím, ale mohu.“

Víťa sahá pod sešit, aby čokoládu vytáhl a vrátil. Ale Eliška už kličkuje mezi lavicemi ke svému místu. „Bože, kéž jí to vydrží,“ pomodlí se Víťa za ni a dokazuje tak, že skutečně za Eliškou stojí.

Zpět