Eliška a Víťa 29

Velký déšť

Po skončení vyučování zamíří Víťa rovnou na faru. A to i přesto, že se prudce oteplilo a z oblak se spouští na zem provazy hustého deště. Tlačítko zvonku u dveří farní budovy však mačká marně. „Není doma,“ povzdechne hoch, opouští přístřešek a zamíří do kostela.

Všímá si však pootevřených dveří ve věži chrámu. Že by otec byl tam? Vybíhá na první i druhou podestu, až se dostává na úroveň stropu chrámu. Opět otevřenými dvířky přechází na půdu chrámu. Leká se. Co když jsou tu zloději a já jim padnu rovnou do náruče? Ale dveře byly dole i nahoře otevřeny, žádné stopy po nějakém násilí. Zkusím ho zavolat. „Otče Martine! Otče Martine?“

„Tu jsem!“ ozývá se z dálky.

„Kde jste?“

„Nad oltářem.“

A poněvadž Víťa je nad kůrem, musí projít po deskách nad celou lodí, aby se dostal k panu faráři. „Co se stalo?“ zeptá se ho hned, jak k němu dorazí.

„Podívej se a poslouchej!“

 Víťovi stačí jenom chvilička, aby mohl říct: „Prší sem dovnitř“

„Pořádně zatéká,“ opravuje ho kněz a povzdechne: „Celá střecha je špatná, ale nemám peníze na opravu.“

„Uděláme sbírku.“

„To, co vybereme, je jako kapka v moři.“

„Možná bychom sehnali i padesát tisíc.“

„Je to sice hodně peněz,“ přitakává kněz, ale hned dodává: „Co je to proti pěti milionům, které bych potřeboval.“

„A město vám nemůže přispět?“

„Může, ale muselo by chtít.“

„Ale vždyť věřící jsou z města, patří k městu. Na stadion město také dává peníze, protože tam chodí lidé z města.“

„To teď nevyřešíme. Dal jsem tu vědra a za půl hodiny jsou plná. Budu sem chodit celou noc.“

„Ale vždyť se vůbec nevyspíte. Budu se s vámi střídat.“

„V žádném případě. To není práce pro děti.“

„Nejsem dítě.“

„Já vím: tak to není práce pro mladistvé. A proč jsi vlastně přišel? Ještě jsem tě nenechal promluvit.“

„Teprve nyní může Víťa sdělit otci, jak výborně se dnes zachovala Eliška.“

„To je dobře,“ raduje se otec Martin, „často se za ni modlím a obětuji za ni i toto vynášení vody.“

Pak už kněz bere do rukou vědra. Nedovolí, aby mu Víťa pomohl a šel se závažím po fošnách a nad klenbou. „Spadneš a polámeš si kosti,“ říká důrazně a nařizuje mu, aby odešel domů.

Víťa poslouchá, ale je z toho nešťastný. Venku totiž ještě déšť zesílel. Přece tam otec Martin nemůže celou noc chodit po úzkých fošnách a vynášet vědra. Co když uklouzne a spadne z výšky na klenbu? Poláme si kosti anebo se zabije. S kým se mám poradit? Doma to říct nemůžu. Tatínek by chtěl pomoci, ale je po úraze nohy. Nemůže se tak namáhat. Že bych zavolal Elišce?Ale není přece moje holka, tak proč bych se jí svěřoval? Ale pan farář je také její otec. Vytahuje mobil a najíždí na jméno Eliška. Když se mu spolužačka ozve, tak jí vylíčí celou situaci.

„To je strašné! Co když nám spadne? Hrůza!“ odpovídá děvče a dodává: „Mám tu rodiče od Ivany. Zavolám ti potom.“

Když Eliška odloží mobil, tak se jí Ivanin tatínek zeptá: „Jestli jsem to dobře pochopil, tak teče střechou na kostele. Je to tak?“

„Ano,“ potvrzuje Eliška, „a pan farář vynáší vodu v kbelících ven. Kdyby tak spadl, tak by si moc ublížil. Jak ráda bych mu pomohla, když on mi tolik pomohl a pomáhá. To, že jsem uměla pomoci Ivaně, je také jeho práce. Modlitba zmůže všechno.“

„Takže si také zaslouží odměnu?“

„Největší odměnu. Pomáhá  nám všem.“

„Dobře. Pomůžeme mu. Chlapy mám sice ještě na vánoční dovolené, ale svolám je ke krizové akci. Znám své lidi, přijdou hned. Za dvě hodiny budeme na půdě kostela. Už se mi rýsuje v hlavě plán, jak to provizorně opravíme.“

Eliška hledí na muže s vytřeštěnýma očima. Proto jí Ivanina maminka vysvětluje: „Manžel má stavební firmu. Bude se snažit panu faráři pomoci. Dejte mu vědět, že dorazí pomoc.“

Brzy návštěva odchází a zanechává Elišce dar, který si sama vybrala: tři nádherné knihy s názvy: Anatomie člověka.

Eliška je hladí a slibuje jim: „Nebojte, nebudete ležet. Všichni straší, že přes anatomii se na medicíně těžko dostává. Já se to naučím ještě dříve, než na fakultu půjdu.“

Přes Víťu dostává otec Martin zprávu: „Za dve hodiny prijede stavebni firma a dá do poradku diru ve strese. Bude to dar za vase modlitby, za zachranu Ivany.“

Unavený a vymrzlý otec Martin čte stále znovu zprávu z říše fantazie. Jako už mnohokrát v životě, tak i nyní se ujišťuje o pravdě, že s modlitbou lze vyřešit všechno.

Zpět