Eliška a Víťa 30

Opravné zkoušení

Blíží se pololetí, a tak se píše také prověrka z přírodopisu. Pokud se někomu písemka mimořádně nepodaří, může si známku opravit. Musí se však dobře látku naučit, neboť učitelka Staňová nikomu nic nedaruje.

Jakub potřebuje dostat na vysvědčení jedničku, má – li jet s rodiči na jarní prázdniny lyžovat do Alp. Po nepovedené písemce to má spíše ke dvojce. Opakování odkládá až na večer. Knížku ani sešit však neotevře, protože ho zaujme film v televizi. A tak jde spát otrávený sám ze sebe.

Ráno se však rozhoduje, že to zkusí. Třeba mi sedne otázka a jednička bude na světě. K opravnému zkoušení se jich přihlásilo pět. Jakub se lekne, když jdou k tabuli naráz. Hra na náhodu tím končí – učitelka takto projde látkou z celého půlroku a jednotlivé otázky budou vyžadovat jednoduché a přesné odpovědi.

Postupně je zřejmé, že Jakub neuspěje. Také mu to učitelka na konci zkoušení sděluje: „Kubo, buď rád, že máš dvojku. Dneska by to bylo o dva stupně horší.“

Žák se však nemíní smířit s tím, že vidina zájezdu do Alp mizí. Je naštvaný a jeho zlost  se obrací proti učitelce, když jí vmete do tváře: „Kvůli vám nepojedu lyžovat!“

„Snad kvůli sobě,“ opravuje ho učitelka.

 „Je to nespravedlivé.“

„Tak prrr, to nesnáším. Co je nespravedlivé?“

Jakub chvíli váhá, ale pak jeho pihovatý a bledý obličej tmavne. I dech se mu zrychluje. Jeho štíhlé tělo se dostává do předklonu. Vypadá jako nadurděný kohout, když na učitelku vyštěkne: „

„Elišku jste nezkoušela, a má jedničku.“

„Ale ona prokázala znalosti.“

„Umělé dýchání a nic víc.“

„To není pravda. Lékař dosvědčil její znalosti.“

„Je to váš miláček.“

„Co si to dovoluješ!“

„Může mít v hodině mobil. Chodí k vám do kabinetu.“

„To mělo svůj důvod.“

„Důvod se vždycky najde,“naráží Jakub na obvyklé úsloví, kterým třídní vyvrací výmluvy.“

„Elišku nechej na pokoji!“ křičí učitelka, kterou její žák už vytočil.

„Potrefená husa…“

Jakub však přísloví nedořekne, neboť učitelka na něho ječí: „Co si to dovoluješ! Já a potrefená husa? Ty drzoune jeden. Tak se chováš ke mně?“

Vzápětí přistává na tváři žáka facka. Pak druhá. A třetí ujde mladík jenom proto, že prchá z dosahu rozlícené ženy, která na něho křičí: „Tak toho jsem se dočkala! Já, která jsem byla poctivá a nekompromisní! Ty sprosťáku…“

Po výbuchu hněvu přelétne učitelka očima  třídu. Žáci strnule sedí, vyděšení z toho, co se stalo. Teď si mám sednout ke katedře a učit? Vždyť nedokáži ani mluvit. Rozbrečím se tu. Ne, tak mě nesmějí žáci vidět. Musím na chvíli do kabinetu. Ale jak jim to mám říct? Nedostanu ze sebe ani slovo. Musím pryč. Musím se uklidnit.

Beze slova vyráží učitelka ze třídy. Sotva za sebou zavře dveře, vhrknou jí do očí slzy. Naštěstí nikoho nepotkává. Po paměti nahmatává klíč a když se ocitá v kabinetě, tak už se pláči nebrání. Nejprve ryčí a pak vzlyká s hlavou položenou na stole. Přitom naříká: „Co jsem to provedla? Selhala jsem. To je můj konec. Provokatér, dostal mě. Ale patří mu to!“

Třída se jenom pozvolna vzpamatovává ze šoku. Než se však začnou žáci spolu bavit, tak všichni slyší Jakubovy výhružky: „Ty facky jí nedaruji. Taťka jí to spočítá!“

Sympatie si tím nezíská. Všichni vědí, že jeho otec je fikaný právník. A žáky učitelé bít přece nesmějí.

„Chudák Staňová,“ dolétne odkudsi z enklávy holek, „každý by vypěnil.“

Kluci neberou scénu až tak vážně a Staňovou obdivují, když říkají: „To byly přesné trefy.“

„Ta druhá facka mlaskla ještě víc.“

„Parádní trefa

„Staňová je dobrá!“

„Konečně někdo s tím frajírkem zatočil.“

I Víťa se ke klukům přidává, když prohlašuje: „Zasloužil si to!“

„Jen aby on nezatočil s ní!“ varuje Lukáš.

Jakub to slyší, proto hned ohlašuje: „To víš, že s ní zatočím.“

Konečně se otevírají dveře a vstupuje Staňová. Nejraději by zůstala v kabinetě, ale zodpovědnost za třídu jí to nedovoluje. Oči má zarudlé, hlas zastřený. Usedá ke katedře a zapisuje známky vyzkoušených do žákovských knížek. Získává tak čas, aby se dokázala sebrat a působit co možná nejklidněji. Vnímá velmi dobře, že třída stojí za ní. Znovu má chuť učit. Vždyť děcka jí fandí. A co Eliška? Musím se na ni nepozorovaně podívat!

 Napíše proto nadpis dnešní látky na tabuli a když se otáčí, pohlédne na Elišku. Jejich oči se setkají. Je v nich obdiv, vděčnost. To dává učitelce křídla. Snad ještě nikdy nepřednesla novou látku s takovou chutí jako dnes. Určitě dosud nemluvila k tak soustředěné třídě. A co teprve když zapojuje žáky do výuky! Ta diskuze! Zájem! Několikrát se ptá sama sebe: „To jsem musela dát facku, abych získala žáky na svou stranu?

Odchází ze třídy brzy po zazvonění. Usměje se na všechny. A sklidí úsměv ze všech lavic. Zmrazí ji až pohled na Jakuba. Z něho přímo čpí hněv, zlost, touha po pomstě. Její radost tak dostává políček.

Po odchodu učitelky se rozvine ve třídě diskuze. Také Víťa spěchá k Elišce. Vyhrkne na ni: „Staňová, to je třída, že!“

„Bylo to všechno kvůli mně.“

„Je jako správná máma.“

„Jo,“ souhlasí Eliška, „rozčilí se, rozdá facky, pobrečí si a pak se jede dál. Tak je to kolikrát i u nás doma.“

„U nás taky.“

„Teď jí musíme držet palce.“

„Doslova,“ souhlasí Víťa, který vždycky při modlitbě tiskne palce k sobě. A čím úpěnlivěji se modlí, tím je stisk pevnější.

Zpět