Eliška a Víťa 32

V nemocnici

Celý udýchaný dorazí otec Martin do nemocnice. Na ošetřovně ho sestry sice srdečně přivítají, ale sdělují mu, že pacientka Staňová spí a takto se bude léčit nejméně do zítřka.

„Je to s ní vážné?“ zeptá se kněz.

„Celkové vyčerpání.“

„Takže srdíčko má zdravé?“

„Ano. Lékař naordinoval spánek, pak by měla být v pořádku.“

„Jsem rád, že to takto dopadlo.“

„Nemusíte se o ni bát, pane faráři, pár dnů si u nás ještě poleží. Nejpozději do týdne bude doma.“

„Děkuji,“ raduje se otec z Martin z dobré zprávy a vychází na chodbu.

Přemýšlí, zdali nemá v nemocnici nějakého farníka. Babička Bémová je od pondělí doma, pan Valchář už zde také neleží. Půjdu domů. Ale cosi mě tu drží. Je to jenom nějaký pocit anebo vnuknutí. Jak to mám poznat. Chceš po mně něco, můj dobrý Bože? Chvilku se tu posadím, odpočinu si a uvidí se.

Kněz usedá na lavičku uprostřed chodby.

Za několik minut se otevírají dveře výtahu a zarachotí vozík. Přivážejí nového pacienta. Bude to někdo známý? Povstává a když zahlédne, že je to paní Pudilová, přistupuje k lehátku. Usměje se na pacientku, která jenom s námahou udržuje otevřená víčka. Ale když pozná otce Martina, upřeně se na něho zadívá. V té chvíli už kněz ví, proč se tu zdržel. Proto požádá sanitáře: „Počkejte chviličku?“

Ošetřovatel ho však nechápe. Proto zahučí: „Co to má znamenat?“

„Jsem kněz. Je to moje farnice. Udělím jí svátost nemocných.“

„Nesmím se tu zdržovat.“

„Bude to chvilička.“

„Ani chviličku.“

„Pacientka má právo na setkání s knězem.“

„Až vám to dovolí doktor.“

„Počkejte!“ požádá klidným hlasem kněz a přistupuje  k lehátku.

„Uhněte, co si to dovolujete!“

Ošetřovatel odstrkuje kněze a přitom na něho křičí, aby šel pryč. O kus dál se otevírají dveře lékařské pracovny. „Co se tu děje?“ zvolá doktor.

Ošetřovatel hned odpovídá: „Zdržuje mě tu.“

„Ale vždyť je to pan farář! Ponechejte ho, ať si vykoná, co potřebuje.“

Otec Martin přistupuje k nemocné a modlí se nad ní. Maže ji olejem a uděluje jí tak svátost nemocných. Vystrašené oči pacientky se uklidňují. Jakýsi mír a pokoj se rozhostí na její tváři. Nakonec jí uděluje ještě požehnání. Ošetřovatel už neříká nic, snad je mu trapné, že kvůli třem minutám dělal takové „dusno!

Pak už se pan farář vrací na faru, kde se večer dozvídá, že paní Pudilová zemřela. „Díky, Bože,“ vytryskne mu ze srdce modlitba, „že jsem ji mohl vybavit k cestě na věčnost.“

Po celý večer se otec Martin v myšlenkách vrací k učitelce Staňové. Necítí neklid, že by něco zanedbal. On, Eliška i Víťa se v myšlenkách shodují – věří, že to s ní dobře dopadne a vrátí se brzy do školy. Za to se i upřímně modlí.

Ráno lékař stále spící pacientku Staňovou prohlédne a přitom se zeptá sám sebe. „Jarko, copak se ti přihodilo?“

Poznal ji hned – studovali spolu, než ona odešla z medicíny. Tehdy se mu moc líbila – její rázná povaha, dobré srdce. Byli spolu v jednom kroužku. Říkával jí: „Z tebe bude nejlepší doktorka.“ Ale Jarka pak neudělala anatomii. Styděla se za to, proto se z fakulty „vypařila“ a už se tam neobjevila. Od té doby ji její obdivovatel neviděl – až teď, když se stala jeho pacientkou.

City pryč, napomíná lékař sám sebe. Sleduje na monitorech její životní funkce. Snaží se být při rozhodování neosobní. Přesto si v duchu říká: „Jarko, jsi na tom už dobře. Probudíme tě ze sladkého snu do života. Copak tě tak trápilo, že ses tu octla?

Lékař odchází od pacientky na ošetřovnu a diktuje sestrám další léčbu. Přitom dodává: „Až se probudí, tak mě zavolejte!“

Proto ho sestry shánějí před polednem. Když se jim to podaří, tak mu hlásí: „Paní Staňová je vzhůru. Je dobrá, ale s námi se nebaví. Myslí asi na své trápení.“

Doktor Lukáš Váňa si pročísne prsty své prořídlé vlasy. Upravuje si brýle a do zrcadla si zkouší úsměv, s jakým přistoupí ke své bývalé spolužačce. Pozná mě? Zestárl jsem za těch patnáct let, co jsme se neviděli. Bodejť taky ne! Jsem tu na oddělení zavřený jako jezevec v noře. Ani jsem se nestačil oženit. K čemu je mi to všechno? Mám docenturu, jsem zástupce primáře – v pětatřiceti to nikdo v nemocnici tak daleko nedotáhl. A to na interně – v královské disciplíně medicíny! Co je mi to platné, když na mě nikdo doma nečeká – jenom knihy a věčný nepořádek! Proč mi to najednou vadí? Vždyť jsem byl až do teďka spokojený. Je to tak: Jarka to ve mně probudila.  Copak za ní mohu jít? Jsem rozklepaný jako začínající student. Já, profík, a bojím se jít k pacientce. Bodej´t  by ne, když mě včera prvně zajímalo, jestli je vdaná či svobodná. Nemám říct  kolegovi, aby se na ni podíval? Ne, budu profesionální, namlouvám si, co už dávno není. Ano, dali jsme si pusu, když jsem ji doprovázel k nádraží – jela se učit na chatu anatomii. Měla tehdy před sebou třetí a poslední termín. Byla to pusa krátká a letmá,  ale ještě dnes ji cítím. Od té doby jsem se „líbal“ jenom s knihami. Až teď se všechno probudilo a já si připadám znovu jako začínající student.

Ještě chvíli trvá docentu Váňovi, než se odhodlá vstoupit na pokoj, kde leží paní Staňová.  „Dobrý den,“ zdraví a jako by nic se ptá: „Jak jste se vyspala?“

Pak už se jejich pohledy setkávají. Neuhýbá ani on ani ona. „To není možné,“ ujede pacientce zabořené do lůžka, „jsi to ty, Lukine?“

„Poznala´s mě?“

„Hned! A ty?“

„To víš. Jsi pořád stejná.“

„To jo! A co ty vrásky?“

„Žádné nevidím. Znáš tu písničku: Žena je nejkrásnější, když má třicet let. A těch pět navíc je stejně daleko k té třicítce, jako když je o pět méně. Takže jsi stejná, jako bys měla pětadvacet let.“

„Jsi pořád tak nedostižně chytrý a hodný, a já jsem blbá učitelka, která má na krku právníka, protože dala dvě facky jednomu drzému spratkovi.“

Lékař si přitahuje k lůžku židli a vybízí pacientku: „Jarko, povídej, mám na tebe čas. A neutíkej mi jako tehdy na nádraží. Pamatuješ si na to?“

„To víš. Vidím to jako dneska. Šrotila jsem, ale u zkoušky jsem vyletěla,“ začíná Jarka vyprávět.

Mluví bez přerušení více než hodinu. V tom čase se drží s Lukim za ruce – jako tehdy před patnácti lety, když se loučili na nádraží.

Zpět