Eliška a Víťa 33

Požehnání

Učitelka Staňová se v nemocnici rychle ze svého vyčerpání zotavovala. Obnovený vztah s doktorem Váňou se každým setkáním prohluboval. Láska tak uzdravovala její unavené srdce.

Za učitelský sbor ji navštívila češtinářka Váchová, která jí řekla: „Víš, že se snažím řešit problémy v klidu, ale ty facky Jakub potřeboval. Snad si z toho vezme poučení.

„On možná ano, ale jeho otec ne.“

„Myslíš, že v té věci něco podniká?“

„Určitě. Ještě mně z toho bude horko.“

„Zkusím mu domluvit, vždyť je to  můj bývalý žák.“

„Nevím, jestli si dá říct. Je pyšný a tvrdohlavý.“

„Ty se tím tady nezabývej,“ radí pacientce zkušená učitelka, „ať se můžeš co nejdříve vrátit do školy. Všichni se na tebe moc těšíme.“

Po pěti dnech se vrací uzdravená učitelka domů. Nejde pěšky ani nepoužívá městskou dopravu. Veze ji autem doktor Váňa. Pasažérka přitom povzdechne: „Luki, nevím, jestli se těším domů.“

„Doma je přece doma.“

„Budu tam sama. V nemocnici se pořád něco dělo. A vždycky jsem se těšila na tebe.“

„Těšit se můžeš i doma.“

„Jsi pořád ve špitále. Copak budeš mít pro mne čas?“

„Změní se to. Hodně jsem o tom teď přemýšlel. Čas má člověk vždycky pro toho, koho nebo co má rád. A já mám moc rád tebe, proto budu mít na tebe čas. Hodně času!“

„Budu se těšit.“

Vůz zastavuje před panelákem. Lukáš podává Jarce ruku a pomáhá jí tak nejenom z auta, ale doprovází ji také do bytu. Za vchodovými dveřmi spráskne žena ruce a zvolá: „Schránka přetéká. Ale vždyť ji kolegyně vybírala!“

Přísun reklamních tisků nedovolil zasunout regionální týdeník do schránky, takže visí ven tak, že je vidět téměř celá titulní stránka. Učitelka ji přelétne očima a strne. Vytrhuje noviny z otvoru ve schránce a vyzve partnera: „Luki, to je o mně.“

V půli stránky vévodí nadpis: „Patří fackující učitelka do školy?“

Dvojice s napětím pročítá jednostranně podaný incident ze zdejší základní školy. Závěrečný odstavec jim pak zastaví dech. „Učitelka, která neumí udržet své nervy, je nebezpečná pro žáky nejenom proto, že jim ubližuje fyzicky, ale poškozuje i jejich duševní zdraví. Proto by měly kompetentní orgány zvážit, zdali je na svém místě ředitel, který takovou učitelku hájí.“

„Luki,“ zaúpí Jarka, „Ten Páral mě chce zničit.“

„Nedám tě, neboj se.“

„Ne, do školy se už nevrátím.“

„Napíšu článek a obhájím tě. Proč bys měla ustupovat, když máš práci ve škole ráda a děláš ji dobře!“

Dvojice vstupuje do výtahu, kde rozhovor pokračuje. „Víš,“ svěřuje se Jarka, „ještě před týdnem bych si nedovedla představit, že bych ze školství odešla, ale teď je to jiné.“

„Jak to myslíš?“

„Víš přece, že jsem vystudovala zdravotní školu. Po maturitě jsem šla na medicínu a potom teprve na „pajdák“.

Výtah zastavuje v pátém poschodí a přerušuje tak Jarku, která vzápětí uvádí partnera do svého bytu. Teprve tam u šálku kávy se jí Lukáš zeptá: „Ty bys chtěla pracovat v nemocnici jako zdravotní sestra?“

„Moc jsem o tom přemýšlela, když jsem tam teď ležela. Ano, chtěla bych.“

„Ale jsi bez praxe. Začneš se základním platem. Nebudeš mít žádné postavení.“

„Luki, miluji tě i tvou práci.“

„Rozumím ti.“

„Jak tomu rozumíš?“

„Chceš pracovat ve zdravotnictví, protože tam pracuji já.“

„Ty můj trumbelo. Tomu jako muž nemůžeš rozumět. To chápe jenom žena. „Ty jsi pro mne všechno, a to ostatní není tak důležité. Budu pracovat jako sestra a budu to dělat ráda, ale hlavně budu žít pro tebe. Ty… a pak dlouho nic, rozumíš?“

„Nevěřil jsem, že mě bude mít někdo takto rád. Lepily se na mne holky ze „zdravky“, nadbíhají mi svobodné, vdané i rozvedené sestry na službách. Chtějí si užít s panem doktorem. Až dosud mě milovaly moje knihy více než všechny ženy. Proč? Protože  mně byly věrné a dávaly mi všechno ze sebe. To byly moje milenky. Ale to bylo až dosud, do této chvíle. Teď mě strháváš k sobě a já nechci mít nic, co by nebylo zároveň tvé. Miluji tě, moje Jarko.“

Článek v novinách způsobil poprask nejenom v učitelském sboru a mezi rodiči žáků, ale i mezi žáky školy. Zvláště pak ve třídě, kterou až dosud vedla učitelka Staňová jako třídní. S Jakubem se tam nikdo nebaví. Takto osamocený syn věhlasného advokáta potřebuje takovou školu života, aby pochopil, že kamarádství a přátelství se nedá získat mocí, chytrostí ani šikovností.

Holky i kluci volají jeden přes druhého: „Staňovou nedáme!“

Přitom nepřemýšlejí nad tím, proč se za svou třídní tak rozhodně staví. Češtinářka Váchová to jednoduše zdůvodní ve sborovně, když říká: „Jarka měla ty své osmáky moc ráda, a oni to teď cítí.“

Hodina českého jazyka se stává třídnickou hodinou. Tam holky i kluci pověřují Víťu a Elišku, aby na navštívili za všechny jejich třídní.

„Řekněte jí,“ volá Radka, „že nám klidně může dát facku, jenom ať už přijde do školy.“

Na katedře se v dobrovolné sbírce shromažďuje pěkná hromádka mincí. Když je Víťa spočte, tak prohlásí: „Koupíme za to obrovskou kytici z pětadvaceti růží. Od každého žáka bude jedna květina, mimo Jakuba.“

Odpoledne míří dvojice vyslanců k bytu jejich třídní učitelky. Ale nejde sama. Kráčí s nimi také pan farář. Víťa i Eliška ho uprosili, aby šel s nimi. Je třeba, aby napadenou učitelku podpořil právě on, který má ve městě velkou autoritu. Kněz souhlasil pod podmínkou, že řekne svoje a potom se vzdálí, aby mohli být žáci se svou učitelkou sami.

Když skupina zvoní u dveří učitelčina bytu, čekají všichni tři, že jim otevře smutná a uplakaná žena.

„Dobrý den, pojďte dál!“ vítá je však učitelka s úsměvem.

Do čela se staví Víťa, který jí podává kytici růží. Přitom zdůrazňuje: „Od každého máte jednu květinu, kromě Jakuba.“

„Děkuji, taková krása!“

Otec Martin  se omlouvá: „Jenom jsem je doprovodil, báli se jít sami. Stojím za vámi, paní učitelko. Moc lidí stojí za vámi.“

„Ale jiní mě odsuzují.“

Eliška vyřizuje: „Celá třída se na vás těší. Moc vás všichni zdraví a přejí vám, abyste se brzy uzdravila.“

„Tak já už půjdu,“ loučí se pan farář.

„Otče, prosím vás, na chviličku,“ požádá učitelka, dá žákům v pokoji na stůl sklenice s pitím a vychází s ním do chodbu.

„Prosím vás, požehnejte nám. Mně a Lukášovi. Máme se moc rádi. Vím, že ta láska je od Boha. Je to zázrak!“

„Je to Boží dar,“ potvrzuje kněz, „kéž vám Bůh žehná. Od této chvíle patříte oba do mého srdce.“

Po odchodu otce Martina se vrací učitelka do pokoje za svými žáky. Celou hodinu si s nimi povídá o třídě i o nich samotných. „Nebojte se o nás dva, paní učitelko, já budu knězem a Eliška se teď snoubí s medicínou.“

Jako můj Lukáš, pomyslí si žena.

Teprve když se s nimi hostitelka loučí u dveří, tak jim sděluje: „Já už se do školy nevrátím. Pozdravujte všechny. Na shledanou!“

Eliška i Víťa stojí jako opaření. Učitelka však zavírá dveře, opírá se o ně zády a pláče. Nahlas, takže to bezpochyby její bývalí žáci slyší. Pláče a nemůže přestat: nejprve na chodbě, pak v koupelně a nakonec v pokoji. Tam ji vysvobodí až melodie z mobilu – volá Lukáš. Slzy  jsou náhle pryč, zůstávají jenom na tvářích jako svědectví toho, co bylo a už není. Začíná nový život.

Nový život už bez učitelky Staňové začínají také Eliška s Víťou. Ona vytahuje doma  z police a dává na stůl učebnici anatomie, on kleká v kostele před svatostánkem.

Nový život na nových cestách. Otec Martin jim při prvních krůčcích žehná. Kde? Stojí na vyhlídce nad městem, kam rád chodívá, aby mohl svou farnost obejmout pohledem a překřížit žehnající rukou. V zorném úhlu svého pohledu se nikdy neopomene zastavit u hrobu Janičky, která je pro něho malou a zároveň i velkou spolupracovnicí.

Zpět