Libor 1

Třída se bojí

Blíží se začátek vyučování. Ve třídě je nezvyklé ticho, protože hned v první hodině se bude psát písemka z matematiky. Děvčata i kluci si opakují vzorečky, Mirka s Luckou se zkoušejí navzájem a stačí se přitom pomodlit k andělům strážným, aby jim pomáhali. Do třídy vchází Libor, černovlasý štíhlý elegán. Volá na všechny: „Doufám, že se neučíte!?“

Kluci i děvčata dělají, že je učení nezajímá. Až na Mirku a Lucku, které dál pokračují v opakování. Obě se bojovně postaví, když přichází Libor k jejich lavici. Jsou o hlavu menší než on, ale poslouchat ho nemíní.
„Tady vzadu jste nějak moc samostatné… Nemám vám zařídit přesazení dopředu? Anebo raději rozsazení?
Štíhlá Mirka si přehodí pravou rukou svoje dlouhé černé vlasy na levé rameno a druhou ruku si přitiskne na srdce. Přitom mu s lehkým úsměvem odpovídá: „To bys nám přece neudělal.“
Poněkud plnější Lucka, jejíž kulatější obličej je lemován kudrlinkami světlých vlasů, nasadí vážný výraz v obličeji, když ho tiše provokuje: „Na to jsi, Liborku, krátký.“
Liborovi strašně vadí, že ty dvě se mu nepodvolují. Jsou totiž spolu tak silné, že je zatím jenom oťukává, ale přímo zaútočit se na ně dosud neodvážil. Navíc na ně učitelé nedají dopustit, protože jsou nejenom bystré, ale i pilné a vždycky pravdivé.
Útočník se zmůže jenom na vyhrůžku: „Však mě poznáte!“ Přitom svraští obličej a odchází. Ví, že s těma dvěma zase prohrál. Vzteká se. Nemám na ně. Jsou chytré jako opice, které se mi posmívají ze stromu. Ale já je srazím dolů. A pak budou prosit, abych je vyzdvihl na větev. Ale nedočkají se, budou na zemi poslušné jako pejsci.
Libor se rozhlédne po třídě. Vidí, jak se mezitím mnozí přidali k Mirce a Lucce. Otevírají sešity a učí se. Musím je seřvat, nebo nejsem žádný vůdce. Anebo…, napadá ho, jak třídu dostat pod sebe. Většina půjde se mnou, ostatní budou mlčet. Ty dvě vzadu zůstanou samy proti celé třídě. Teď musím dělat vzorňáka, aby mě matykář bral.
Brzy po zazvonění vchází do osmé třídy učitel matematiky. Je už padesátník. Ale jeho rychlý krok prozrazuje velkou vnitřní energii. V ruce drží obávanou složku s předtištěnými příklady. Než usedne za katedru, pokyne žákům, aby se posadili. Zapisuje do třídní knihy, a když zjistí, že nikdo nechybí, tak podotkne: „To je dobře, že budete psát čtvrtletku všichni. Doufám, že jste se připravili, i když je venku nádherné jaro.“
Libor se musí držet, aby nevykřikl. Opakovaně se povzbuzuje: Teď mlč! Pokud něco kecneš, máš to prohraný. Vzorně se hlas, jako ty šprtky vzadu!
„Co si přeješ, Libore?“ zeptá se ho třídní učitel, když pozvedne hlavu od třídní knihy a rukou si přejede lysinu na své hlavě.
Hoch vstává a snaží se být sebejistý. Jeho hlas se však chvěje, když říká: „Pane učiteli, na dnešek jsme měli opakovat, ale písemku máme psát příští hodinu.“
„Co to blábolíš? Opakovali jsme minulou hodinu. Dnes píšeme čtvrtletku.“
„Ale my jsme se na dnešek nepřipravovali. Říkal jste, že budeme psát až příště.“
„Pamatuji si dobře, co jsem řekl,“ odpovídá matykář sebejistě a svá drobná očka ještě více sevře do hustého obočí, když se zkoumavě podívá na protestujícího žáka.
„Zeptejte se ostatních. Nemluvím jenom za sebe!“
Učitel se rozhlédne po třídě. Někteří žáci klopí oči, jiní se dívají tupě před sebe, ale jsou i takoví, kteří před jeho pohledem neuhýbají. Přitom je učiteli jasné, že Libor lže. Jeho rozechvělý hlas to dosvědčuje. Že by tento frajírek měl pod sebou třídu? To jsem si dosud nevšiml.
Učitel opouští katedru a staví se před první lavici uprostřed. Pevným hlasem se ptá: „Kdo souhlasí s tím, co zde řekl Libor?“
Zprvu se zvedá několik rukou, ale brzy jich přibývá, až se hlásí téměř celá třída.
„To je smutné,“ komentuje to učitel a máchne rukou, aby šly ruce dolů.
„Lucko,“ zvolá muž, „máme dneska psát písemku?“
„Ano,“ odpovídá děvče ihned a jasně.
„Mirko, máme dneska psát čtvrtletku?“
„Ano,“ říká odhodlaně tázané děvče.
Učitelův hlas se chvěje rozčilením, když téměř křičí: „Každý učitel na této škole ví, že ty dvě skautky vzadu by nikdy nelhaly. Ty, Libore, dostaneš poznámku, ostatní se styďte. Služba, rozdejte listy podle řad! A je skupina u okna, jak jsme zvyklí.“
Ze školy se vrací Libor s poznámkou v žákovské knížce. Přečetl si ji hned, jak učitel odešel. Přitom si nechal koukat přes rameno několik kluků, aby dokázal, že mu to vůbec nevadí. Stálo tam napsáno červenou propiskou: „Vážení rodiče, prosím Vás, abyste se dostavili co nejdříve do školy k projednání chování vašeho syna Libora. Do očí mi lhal a navíc šikanuje spolužáky.“
Libor si vzpomíná, že byl v té chvíli ještě nahoře. Zavřel žákovskou knížku s pohrdavým gestem, že mu to nevadí. Ale pak to na něho dolehlo. S nikým se nebavil. I teď jde ze školy sám. Stále mu znějí v uších slova, která mu výhružně sdělil učitel při podávání žákovské knížky: „Pokud to nenecháš podepsat, tak rodičům zavolám.“
Při pomalé chůzi si potrestaný žák představuje, jaké to bude doma. Taťka třískne s žákyndou o stůl, strašně se rozčilí a vyčte mamce to, co jí říká při každé poznámce: „To máš z toho rozmazlování! Všechno mu dovoluješ od malička. Podívej se, co dělá tvůj mazánek! Vládne ti doma a chce vládnout i ve škole!“ Pak taťka zmizí ve své pracovně a bude si dělat na svých programech do fabriky. Mamka bude brečet. Slíbím jí, že s tím přestanu a učiteli se omluvím. Ale s těma dvěma zrádkyněma si to vyřídím tak, že s nimi nepromluví nikdo ve třídě. A ostatní dostanou strach, aby taky tak nedopadli. A budu zase vládnout. Potichu, aby na to tříďas nepřišel. Nikdo se neodváží ani špitnout.
Mirka s Luckou jdou ze školy také samy. Jindy by jim to nevadilo, ale dnes takto pokračuje izolace ze školy. Nikdo ze třídy se s nimi po písemce z matematiky nebavil. Také u oběda zůstaly u stolu samy, až si k nim přisedli nějací páťáci.
„Je to tak,“ prolamuje Lucka mlčení, „kdybychom se přidaly k ostatním, tak bychom měly klid.
„Já bych teda klid neměla,“ namítá Mirka, „vyčítala bych si, že jsem lhala.“
„Já taky.“
„A Liborek by nám za chvíli poroučel, jestli můžeme jít na záchod, nebo ne.“
„To máš pravdu. Teď mu sklapne hřebínek.“
„Myslíš? Jenom na chvilku. Zase začne, až se tříďas ujistí, že je všechno v pořádku. Ale narazí na nás. My se mu nedáme.“
Lucka má však úzkostlivější povahu než její nebojácná kamarádka, a proto přiznává: „Bojím se, že si na nás vyleje zlost. Je schopen všeho, když chce vládnout.“
„Neboj se, jsme přece skautky, nikdy nebudeme lhát a uhýbat tomu machýrkovi.“
„A kdo se nás zastane, když pojede proti nám?“
„Tříďas, tak jako dneska.“
„Jo, on se nás zastane, ale nikdo se s námi nebude bavit. Jako dneska.“
„To máš pravdu.“
„Co budeme dělat?“
Mirka neodpovídá hned. Přemýšlí jako vždycky. Nadarmo nemá ve skautu přezdívku Mudra. Její kamarádka ji nechá. Věří, že na něco přijde. Dočká se, když přemýšlivé děvče uvažuje nahlas: „Pro pravdu lidé často trpí a druzí se na ně zlobí. Ale samy nebudeme a budeme mít mocného ochránce.“
„Koho?“ přerušuje ji Lucka.
„Máš ho v přezdívce ze skautu.“
„Svíčka? To jsem dostala podle toho, že šíleně ráda zapaluji svíčky.“
„To vím. Ale koho představuje hořící svíce?“
„Pána Ježíše, Světlo světa.“
„To je náš mocný ochránce. Je pořád s námi, když se k němu modlíme.“
„Ale Ježíše ukřižovali, i když měl božskou moc.“
„Neboj, moje Svíčko, ještě nás nekřižují. A Bůh nám dá sílu, abychom leccos vydržely.“
„Stavíme se v kostele, co říkáš?“
Děvčata vcházejí do chrámu, pokleknou a pozdraví Pána Ježíše. Vsunou se do lavice a zprvu jim až vadí ticho, které tu panuje. Chce se jim spolu bavit, ale pak se Mirka zadívá do věčného světla a kamarádka to podle ní dělá taky. Zatímco Mirka i v modlitbě srší odhodláním a jenom prosí Boha o odvahu a vytrvalost, tak Lucka se svěřuje Pánu Ježíši, že se bojí: mám strach, že zůstaneme samy. Udělá z nás zrádkyně, které netáhnou s třídou. Nebude se s námi nikdo bavit, aby se vládce nerozhněval. Všichni se ho bojí a já se ho také bojím. Pane Ježíši, mám hrozný strach a prosím, pomoz mi.
Mirka se kradmo podívá na kamarádku. Ale když spatří její uplakané oči upřené ke svatostánku, tak se i ona vrátí k modlitbě. Lucka v slzách vidí rozmazaně, ale slzy neutírá, protože cítí, jak jí pohled na svatostánek přináší pokoj, a nechce jej ztratit. Přitom své vlastní slzy vidí jako stékající rosu po dvířkách svatostánku. Odkud teče ta voda, ptá se sama sebe? Odněkud shora. Musím se podívat. Cítí to jako pokyn od Ježíše, který ji naplňuje pokojem. Prostupuje ji příjemné teplo, které jí vysušuje oči, když zaklání hlavu a pohledem stoupá stále výš, až se dotýká na dálku plastiky Panny Marie, která směřuje do nebe. Poslouchá její pozvání a nechá se unášet Matkou Boží stále výš, kde se v ní ještě násobí blaho, které jí zrychluje tlukot srdce do snad už nebeské zvonkohry. Náhlá cesta dolů je okamžitá. Zaostřuje zrak, aby viděla z lavice do tváře Panny Marie, která ji svým pohledem ujišťuje, že ta nádherná útěcha byla skutečné pohlazení nebeské Matky: aby se nebála, neboť ona bude stále s ní.
Natáčí se k Mirce, která se dívá na Pannu Marii a modlí se k ní. Neruší ji až do chvíle, kdy sama ucítí, že i ona ji z boku pozoruje. Když se na sebe děvčata podívají, poznávají, že obě prožily Boží pohlazení, které je zbavilo strachu a naplnilo odhodláním neustoupit Liborovi a pomoci tak celé třídě.
Ještě chvíli setrvávají v modlitbě, v níž prosí za Libora, aby prozřel ze své zaslepené touhy po moci. Kdyby věděly, že právě teď přichází Libor domů, tak by se za něho modlily ještě déle.

Zpět