Libor 5

Otevřený souboj

Liborova maminka přikryla lehce svého syna, který usnul v neustlaném lůžku. Povzdechla. Co se z toho vyvrbí? Snad to nebude nějaká vážná nemoc. Každopádně ho zítra do školy nepustím. Má to z těch problémů se spolužáky. Když onemocní, tak si třídní učitel uvědomí, že střílel vedle, a dojde na ty dvě holky.
Chvíli ještě maminka tiše stála, pak zašeptala: „Dobrou noc,“ a zhasla lampu.
Libora to probouzí. Než maminka zavře dveře, tak se zorientuje. Usnul jsem. To je průšvih. Taťka mě nechal… To je divné. A co třída na Facebooku? Taková příležitost zatočit s těma dvěma můrama! Co se tam dělo beze mne? Musím se na to podívat!
Libor prudce vstává, ale točí se mu přitom hlava, takže se vrací do peřin. To ještě nezažil. Připadá si jako opilý. Ale když pomalu vstane, poznává, že je slabý jako při horečce. Malátně dojde k počítači a usedne do křesílka. Zpočátku mu dělají problémy i běžné úkony na počítači, ale brzy to pomine. Vydechne úlevou, když se na síti dostává ke své třídě. Přelétává řádky vzkazů, diskuzí i drbání učitelů. Nic o mně? To jsem jim vůbec nechyběl? Tady se holky baví, co nosí na sobě učitelky. Zde zase kluci probírají fotbal. Tu! Konečně.
Honza Vysoký Všechny nás Liborek zbláznil, a teď zalezl.
Jindra Kovář Ta důtka ho dorazila. Taťka s ním asi udělal pořádek. Přeháněl to. Aspoň to skončí a bude klid.
Honza Vysoký Taky si to myslím. Machýrek je u konce. Táta ho zvalil, že ani zítra nepřijde do školy.
Míša Novák Doplazí se, ale přes nás nepřeleze.
Libor je zděšený a nahlas vyhrožuje: „Teda, ti si dovolují, zítra jim ukážu. Aspoň vím, kdo není se mnou. A líbí se to dalším pěti. To snad není pravda! Tady jsou konečně moji kámoši.“
David Vaněk Zmlkněte, zbabělci. Otec mu zakázal počítač a přivázal ho doma. Ve škole budete zase šlapat podle něho.
Luki Veselý Souhlas! Teď si dovolujete a zítra budete maličcí.

Libor zuří, když zjišťuje, že se to líbí jenom pěti. Stále znovu si čte Lukiho větu: Teď si dovolujete, zítra budete maličcí. Pak si říká: podívám se dál. Ale po chvíli si musí říct: nic tu není, jenom drby holek o módě, to mě nezajímá. Vypíná počítač a rozhoduje se: Zítra musím ukázat sílu. Ale nesmí mi být tak blbě jako teď! Copak mi mamka nemůže dát nějaký prášek? Doktorka jí přece může něco předepsat. Ale jak se mám chovat? Když přiznám nemoc, tak mě mamka nepustí do školy. A když budu dělat jako by nic, tak zase nedostanu léky.
Libor ulehá a musí si přiznat, že mu není dobře. Pobolívá ho hlava, chvějí se mu ruce. Cítí, že v takovém stavu do školy nedojde. Utěšuje se, že do rána to přejde. Vůbec si nepřipouští, že nepůjde do školy, kde si musí udělat ve třídě pořádek.
Ráno ho probouzí maminka, když mu pípne teploměrem u hlavy při měření teploty. Jakmile zpozoruje, že se hoch probudil, tak mu tiše řekne: „Libore, jsi nemocný. Dneska nepůjdeš do školy.“
„Musím. Dej mi nějaký prášek a odpoledne budu poctivě ležet.“
„To se mi nelíbí.“
„Já musím. Nikdo to za mě neudělá.“
„Potřebuješ vládnout, viď?“
„Mami, prosím, jenom dneska.“
„Vstaň a řekni mi, jak ti je.“
„Nic moc, dá se to.“
„Nezapomeň, že ve škole to nebudeš mít lehké. Tatínek ti nepodepsal důtku, protože si chce promluvit s učitelem.“
„Mami, je mi líp. Dej mi nějaký prášek a bude to v pohodě.“
„Dobře, když jinak nedáš.“
„Spolkni jej ke snídani. Já už musím do práce.“
„Díky, mami, jsi zlatá.“
„Moc tě poslouchám. Tatínek by to dělal jinak.“
„Ale ty nejsi tatínek.“
„Dobře, ty lichotníku. Kdyby ti nebylo dobře, tak přijď domů. Potřebuješ to vyležet.“
„Neboj, mami, dneska máme do dvou. Budu doma dříve než ty.“
Až dosud se Libor usmíval. Hrál to před maminkou, aby ho pustila do školy. Teď boří hlavu do polštáře a zavírá oči, aby nabral co nejvíce síly. Přitom se ujišťuje, že mu prášek pomůže.
V osmé třídě se s napětím čeká na Libora. Ví se, že přijde. Poslal SMS Davidovi, že je na cestě. Vzápětí se ozval mobil Honzovi. „To je od Libora,“ zvolal hodně nahlas urostlý hoch a pak zprávu před celou třídou četl: „Jsi zrádce. Vyřídím si to s tebou osobně. Raději běž domů, nebo tě mamka nepozná.“
Honza se tomu směje. Smějí se i jeho kamarádi Jindra a Míša, ale jejich úsměv je umělý, hraný navenek. Uvnitř se totiž bojí. Honza je však pevný tím, co prožil včera doma. Rodiče podnikají, a tak bývají doma nepravidelně. Tentokrát jim mohl dát Honza důtku k podpisu hned po příchodu ze školy. Maminka se zhrozila a naříkala, co z nejmladšího vyroste. Tatínek se rozčílil. Ale neřekl nic. Šel ven, aby se uklidnil. Honza věděl, že musí za ním. Odhodlal se k tomu za půl hodiny. Tatínek už se nezlobil. Bylo však na něm vidět, jak ho to mrzí.
Honza se k němu došoural a přiznal se: „Tati, nezlob se, já se ho bojím.“
„A proto s ním jedeš v partě?“
„Zezačátku to nebylo tak zlý. Ale teď jsme jeho lokajové a bojíme se jeden druhého.“
„Čeho se bojíš? Že by tě zbil?“
„Ne, na to nemá. Jsem silnější než on. Trestají za něho jiní.“
„I ty?“
„Jo. Včera jsme měli jít zmlátit dvě holky. Chytl nás u toho tříďas a dal nám důtku.“
„Je to horší, než jsem si myslel. Ale já tě chápu.“
„Tati, ty chápeš, že jsem tak hnusný?“
„Ano, protože jsem byl jako ty.“
„Ty jsi byl někdy zbabělec?
„Holky jsem nemlátil, to ne. Ale poslouchej. Víš, že do kostela nechodíme. Ale nebylo tomu tak u mne vždycky. Byl jsem pokřtěný, protože si to přála babička. A protože jsem ji nesmírně miloval, tak jsem chodil do kostela s ní. Ve třídě byla věřící ještě jedna holka. Jmenovala se Anička. Líbila se mi a kluci to vystihli. Nakreslili srdíčko na tabuli, do něho vepsali mě a Aničku, že se jako milujeme. A smáli se nám, jaká dáme jména svým dětem. Vadilo mi to. Křičel jsem, že to není pravda, a mazal jsem tabuli. Jeden z kluků vytáhl další triumf, když volal na celou třídu: ,Chodíš za ní do kostela. Proč bys tam jinak chodil, když nikdo jiný od vás do kostela ani nepáchne.´
,Už nechodím do kostela,´ odpověděl jsem mu hned.
A také jsem v kostele od té doby nebyl. Aničky jsem si nevšímal, abych mohl být s kluky v partě.“
Honza skočil tatínkovi do řeči a udiveně se zeptal: „Proč jim to tak vadilo?“
„Měli jsme partu a klukům vadilo, že bych mohl Aničce vynášet naše tajnosti. A tak jsem kvůli výsměchu a partě zradil Pána Boha i Aničku. Před smrtí babička plakala, že jsem opustil Boha. Abych ji uklidnil, tak jsem jí slíbil, že se vrátím. Ale dodnes jsem to neudělal. Mrzí mě to, mám to stále jako výčitku. Vidíš, že se s maminkou stále více hádáme. Bez Božího požehnání to nejde, já to vím. Ale vrátit se neumím. Říkám ti to proto, abys nebyl zbabělý jako já a nezkazil si tak život.“
Honzovi bylo tatínka líto a zároveň pocítil strach z toho, že by se rodiče mohli rozvést. Rozhodl se okamžitě. „Tati, jdu od toho, i když budu proti Liborovi. A ty dvě holky ve třídě budu chránit. Ony jsou také věřící a jsou hezké.“
„Když to dokážeš, tak odčiníš můj hřích. A já budu zase Václavem, jaký má být.“
„Odčiním,“ slíbil Honza.
S odbojem začal Honza včera na Facebooku, získal si Jindru a přidali se další. Teď čeká Libora, až se objeví. Cítí v sobě tolik síly a odhodlání, že se vůbec nebojí. Kluci kolem něho se bát nechtějí, ale ruce se jim chvějí a instinktivně se za Honzu schovávají.
Vchází Libor. Hluk se naráz mění v šum a pak v hluboké ticho. Libor se staví před tabuli a snaží se vypadat co nejvýhružněji, když téměř křičí: „Omlouvám se, že jsem nebyl včera na Facebooku, i když jsem Vás tam všechny zval. Ale uhranuly mě. Bylo to na dálku, ale já to cítil a nemohl jsem se tomu ubránit.“
„Co je to ,uhranuly´?“ ptá se David.
„Něco jako začarovaly, působily na mne a já jsem nemohl nic dělat. Byl jsem nepohyblivý, nemohl jsem ani pořádně mluvit, padl jsem na lůžko a usnul jsem. Vzpamatoval jsem se až v noci, ale to už nikdo na síti nebyl.“
Lukáš se netrpělivě ptá: „Kdo tě uhranul?“
„Čarodějky. Ve středověku by je upálili, teď je předáme psychiatrovi.“
„Kdo?“
„Ty dvě můry vzadu, křesťanky. Umí to dobře s tím svým bohem. A chtějí uhranout celou třídu, abychom je poslouchali.“
Mirka vstává a volá: „Lžeš! Nic takového jsme nedělali, učíme se od Pána Ježíše mít rádi a ne někomu ubližovat.“
Libor dělá, jako by ji neslyšel, když pokračuje: „Ptal jsem se na to, jak se můžeme proti nim bránit. Je to jednoduché. Musíme se rozhodnout, že se s nimi nebudeme bavit. Vůbec! Musíme je zcela ignorovat a pak nad námi nemají moc. Ptám se vás tedy, moje třído, zříkáte se jakýchkoliv kontaktů s Mirkou a Luckou?“
„Dost!“ řve Honza a několika skoky se dostává před Libora.
„Přestaň, nebo tě srazím k zemi! Holky pomlouváš, abys je zostudil, protože tě nechtějí poslouchat. Nejsem křesťan, ale vím, že křesťané neubližují, ale druhé milují, a dokonce se za ně modlí. Lžeš, protože je chceš zničit.“
Libor lapá po dechu, jak je rozčilený. Zmůže se však na jediné gesto, kterým volá své bojovníky, aby zasáhli.
„Zbabělče,“ křičí Honza na Libora, „voláš svou ochranku, ale ta se bojí. Já mám taky partu a ti tvoji to dobře vědí.“
„Na ně!“ vzkřikne Libor, avšak proti Davidovi a Lukášovi se šourají jen Jindra a Michal.
„Tak si to rozdáme! Kdo půjde proti mně?“ vybízí Honza k souboji a dívá se na Libora.
Ten však ustupuje, až narazí do tabule a pak se sune na bok, aby mohl uprchnout. „Ty jsi vůdce? Jsi chudáček, který se bojí dostat ránu. Umíš bojovat akorát hubou. Ale už jsi dobojoval.“
„Davide, Lukáši,“ hlesne, a když vidí, že jeho ochránci ustupují, tak bledne a opírá se o zeď, aby nespadl.
Přitom slabým hlasem přiznává: „Je mi špatně.“
Kdosi ze třídy zavolá: „Prohrál, a proto padá.“
Přidávají se další: „Konečně budeme mít pokoj…. Bude klid… Už se tě nebojíme, lháři jeden… Chtěl jsi zničit holky, teď to máš.“
Liborovi se chvějí nohy slabostí. Nemůže už ani stát, a proto sjíždí po zdi dolů. Sedí schoulený slabostí, jako by čekal na smrtící ránu. Ale nikdo mu ji nedává. Nikoho ani nezajímá, všichni se od něho odvracejí. Svým dnešním vystoupením se zprotivil všem. I jeho nejvěrnější odmítli za něho bojovat.

Nikdo si nevšímá, že Libor je strašně bledý, bílý jako křída. Jedině Lucka ho pozoruje a tolik ví ze zdravovědy, že je to známka začínajícího kolapsu. A je to tady: hoch se sesouvá na zem a ztrácí vědomí.

Lucka je u něho jako první a volá na Mirku, která přibíhá za ní: „Utíkej do sborovny pro první pomoc!“
Libor se probouzí z mrákot, a když spatří Lucku, tak sebou úlekem trhne.
„Neboj se, bude zase dobře. Máš to z velkého stresu.“
„Proč mě nebiješ? Proč mě nedorazíš?“
„My křesťané odpouštíme a pomáháme. To je normální.“
„Ty se mi nepomstíš?“
„Nikdy. Ježíš nás učí odpouštět vždycky.“
„Já jsem hnusný.“
„Jsi moc unavený, možná z toho všeho nemocný. Tříďas tě zaveze domů, odpočineš si a bude ti dobře.“
„Nebude. Jsem už nemocný dlouho a je to pořád horší.“
Přibíhá třídní učitel a sklání se nad ležícího žáka. Přitom říká: „Přijede sanitka a odveze tě do nemocnice.“
„To je dobře, je nemocný,“ říká tiše Lucka.
Libor s námahou šeptá: „Nechci do nemocnice.“
Zanedlouho vcházejí do třídy zdravotníci, nakládají chlapce na nosítka a za úplného ticha vynášejí Libora ven na chodbu a pak do sanitky.
Všichni se vracejí do lavic a třídní učitel začíná hodinu matematiky se žáky, kteří se sice o Libora bojí, ale jsou rádi, že tu není.

Zpět