Libor 6

Všichni jsou sami

Liborova maminka se dozvěděla o synově odvozu do nemocnice od třídního učitele. Hned vytáhla mobil ze zásuvky stolu ve své pracovně sestry na obvodní ambulanci. „Rudo,“ oslovila přiškrceným hlasem svého muže a po chvíli pokračovala: „Liborka odvezli ze školy do nemocnice. Byl nějakou chvíli v bezvědomí a podle pana učitele byl bledý jako stěna.“
„To má z toho vládnutí nad třídou. V nemocnici si od toho aspoň odpočine. Žádný mobil, žádný internet, musí se tam vyspat a na blbosti ve třídě zapomenout.“
„Mobil asi zůstal ve škole.“
„Zavolám učiteli, že se pro něho stavím, jak půjdu z práce.“
„Dobře,“ souhlasí tiše Liborova maminka a rozhoduje se: „Zavolám doktorovi po obědě, to už budou něco vědět.“
„Jano,“ říká rozrušeně její manžel: „To jsme to v té naší výchově dopracovali: náš kluk šikanuje celou třídu, až se z toho zhroutí. A my to klidně nechali dojít tak daleko. Musíme mnoho věcí změnit.“
„Rudo, v čekárně mám plno lidí, musím končit.“
„Jasně, Jano, hlavu vzhůru, necháme si poradit a začneme jinak,“ končí muž hovor a hned vytáčí číslo třídního učitele.
Obvodní lékařka pozoruje pootevřenými dveřmi svou sestru, jak sedí schvácená u stolu, zatímco by měla volat dalšího pacienta. Vstává a jde za ní. „Jano, máte právo mít o Libora strach. Ale ty lidi v čekárně musíme udělat. Pusťte se do práce a trochu na to zapomenete. Až budeme hotovi, tak zajedeme do nemocnice spolu.“
„Jste hodná, paní doktorko, promiňte. Zavolám tam po obědě, a pak uvidíme.“
Ve škole končí hodina matematiky, ve které žáci nic nepočítali. Děvčata i kluci ztratili zábrany a jeden přes druhého vyprávěli učiteli, co s Liborem zažívali. I jeho příznivci přiznali, že měli z vůdce strach, a proto za něho bojovali. Učitel se však podíval do očí Honzovi a příkře se na něho osopil: „Nedělej ze sebe neviňátko a chudáčka. Dělalo ti dobře, že jsi vládl nad druhými.“
Honza cosi zakoktal a sedl si s hanbou do lavice. Se sklopenou hlavou musel vyslechnout, co všechno na něho spolužáci řekli.
Je konec hodiny. Učitel se staví před třídu. Je shrbený a rozechvělým hlasem přiznává: „Je to horší, než jsem si myslel. Budu dělat všechno pro to, aby šel Libor na jinou školu.“
Ve třídě je naprosté ticho, ještě větší než při písemce. „Mlčíte, takže si myslíte totéž,“ prolamuje učitel ticho a odchází.
„Pane učiteli,“ ozve se jasný dívčí hlas.
„Copak, Lucko?“
„Pane učiteli, já jsem mu odpustila. A on byl strašně rád. Mohli bychom tak začít všichni.“
„Všichni. Tedy i já. Ale já mu odpustit nechci. Jsem teď mezi učiteli za blbce, protože jsem se vždycky chlubil, že šikanu mít nikdy ve třídě nebudu. Jestli to rozmažou média, tak dostanu výpověď.“
„My vás nedáme, máme vás rádi,“ zvolá Mirka a přidá se k ní postupně snad celá třída.
„Děkuji,“ dostane ze sebe učitel a po chvíli váhání dodává: „O tom odpuštění budu přemýšlet.“
Libor se probouzí v lůžku krátce před polednem. Přistihuje se, že rukama sahá několikrát do prázdna. Ví, že mobil zůstal ve škole, ale prázdné dlaně ho svrbí. Jsem závislák, přiznává si a vzpomíná na scénu z jednoho filmu, kde chlap závislý na alkoholu pořád chmatal do prázdna, když toužil uchopit flašku s vínem.
Usíná. Ve snu prožívá hrůzu, že nemůže na Facebook a kluci a holky ho tam pomlouvají. „Ne, ne,“ křičí, „tak to není!“
Probouzí se celý zpocený. Stojí nad ním sestra. Je to ta přísná starší žena, která ho ukládala na lůžko, a on protestoval: „Chci jít domů. Mám svobodu. Nemůžete mě tu zavřít.“
„Dostaneš injekci a přejde tě to,“ pohrozila mu a to stačilo.
Od té doby už neprotestoval. A teď je ta sestra zase tady. Kde má tu injekci? Za zády? Ne, ruce má vpředu. Asi ji má někde v kapse. Vytáhne ji a vrazí mi ji do stehna.
„Ne!“ brání se v hrůze.
„Neboj se, jsi hodný, injekce na uklidnění nebude,“ utěšuje ho sestra a tón jejího hlasu je laskavý.
„A co se mnou bude?“
„Budeš obědvat.“
„Nemám chuť na jídlo.“
„Zkusíš to,“ láká ho zdravotnice tak, jak to zná Libor u maminky, když při chřipce nemá chuť k jídlu.
Osměluje se. Všechny matky jsou stejné. Zatlačím na ni. Udělá mi, co budu chtít. Musím na ni jako doma na maminku: něžně a chytře. „Chci jít domů!“
„Nemáš mobil, viď. Ale na ošetřovně není. Nechals ho asi ve škole.“
„Pusťte mě domů.“
„Chlapče, o tom nerozhoduji já, ale pan doktor.“
„Ale vy ho můžete přesvědčit.“
„Libore, tady to nefunguje jako venku, jako možná u vás doma, kde se maminka za tebe přimluví.“
Odhalila mě, uvědomuje si pacient. Musím to zkusit jinak. Jako ve třídě. Ale nebude se vzpírat jako Mirka a Lucka? Poprosím! To platí na všechny lidi. Ještě k tomu přidám její jméno, které má na cedulce. „Sestřičko Petro, prosím vás, zařiďte, ať mohu domů.“
Sestra mu nejenom neodpovídá, ale odvrací se od něho, aby hoch neviděl, že polyká slzy. Vychází z pokoje na chodbu. Ještě mezi dveřmi zaslechne: „Sestřičko, prosím vás.“
Sestra potlačuje slzy, aby ji nikdo neviděl. Musím do skladu, tam nikdo není. Nesmím se tomu poddávat. Nějaký přidrzlý kluk má zřejmě leukemii a já tu brečím jako nějaká začínající sestra. Ale on se jmenuje Dohnal. Je to kluk od Jany Dohnalové. Nepoznala jsem ho hned, až se na mne teď podíval zblízka. Strašně se změnil. Jana nám ho ukazovala na fotkách, když tu ještě dělala. Strašně ho milovala. A on má leukemii! Není to na sto procent, ale laboratoř má hroznou. Jano, je mi tě líto víc než toho kluka. Ale musím na oddělení, budou mě hledat. Co když si doktor všimne, že jsem brečela. Tak mu to řeknu. Bude se divit, že ta leukemie na sedmičce je kluk od Jany.
Sestra Petra opouští svůj úkryt, mine pokoj číslo sedm a zamíří na ošetřovnu. Takřka se lekne, když se tam vřítí primář Pavel Hrouda.
„Sestro Petro,“ zajíká se starší pán, když potřebuje vyrovnat dech.
„Co se stalo?“
„Ten kluk na sedmičce má suspektní leukemii, já si dokonce myslím, že je to jisté.“
„Vím, říkal mi to doktor Hrášek.“
„Ale víte, koho je to syn?“
„Vím. Od Jany Dohnalové.“
„Volala mi. Nedal jsem si to zprvu dohromady. Řekl jsem jí, že má velmi pravděpodobně leukemii a že ho zítra přeložíme na specializované pracoviště k došetření a léčení. Začala brečet a naříkala: ,Pane primáři, to nemyslíte vážně!´ To už jsem ji poznal. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Všichni víme, jak toho kluka milovala. Začal jsem ji utěšovat, že medicína má dnes velké možnosti. Uklidnila se. Ale teď je to na mně. Dal jsem jí naději, že se jí Liborek uzdraví, ale já tomu sám nevěřím.“
„Pane doktore,“ osměluje se sestra Petra, „sám nám vždycky říkáte, že medicína není matematika, že každý člověk je jiný.“
„Sestro,“ odpovídá primář, „máte pravdu, ale ten krevní obraz má hrozný.“
„Ještě je něco mezi nebem a zemí.“
„Nevěřím v Boha, věřím v medicínu,“ odpovídá suše primář a má se k odchodu. Než však opustí ošetřovnu, tak ještě přikáže: „Až se ta Dohnalová objeví, tak mi ji pošlete.“
„Jistě,“ odpoví sestra, a když osamí, zajde se podívat do zrcadla. Ano, padesátka se na mně podepisuje. I když jsem tlustá, tak se vrásky prodírají. Jakpak asi bude vypadat Jana? Byla krásná, když odcházela od nás na obvod. Jakpak se na ní podepsal ten přidrzlý kluk? Musím ji srdečně přivítat a potěšit. Ale jak, když nevěří? Řeknu jí to naplno: ať se naučí modlit, to je jediné, co jí může pomoci, když jí primář nic neslíbí.
Terezka se vrací ze školy a těší se na maminku, která by měla být doma. A je tomu tak. Dokonce se před ní otevírají dveře, jako by tam byla namontována fotobuňka. Musím pomalu, aby na mě maminka nevybafla. Schválně se mi schovává. Když se jí to podaří, tak mě obejme zezadu, přiloží mi na oči dlaně a bude se ptát: „Kdo je to?“
„Mami,“ vzkřikne Terezka, když maminku zahlédne, ale do náruče jí neskočí.
Zarazí ji její uplakané oči, takřka připažené ruce a potom i pohřební tón hlasu: „Terezko, Libor je nemocný.“
„Má chřipku?“
„Ne, ale je skoro jisté, že má leukémii.“
„Co to je?“
„Krev se skládá z bílých a červených krvinek. Stane se, že těch bílých roste mnoho, mnohem víc, než je potřeba. Utlačují ty červené, takže jich je stále méně a méně.“
„A to je špatné,“ vydechne Terezka.
„Ano, moc špatné, na to se umírá. Libor je v nemocnici, půjdu ho navštívit, zůstaň doma, raději tam se mnou nechoď.“
„Dobře,“ souhlasí Terezka a dodává: „Pozdrav ho ode mne.“
„Ano,“ slíbí maminka a je rychle pryč.
Terezka je sama doma a pociťuje podivnou tíseň. Rozhoduje se rychle: půjdu ven za Rexem. Bráška za ním také chodí, když se doma pohádá anebo ho něco trápí. Řeknu mu, že je Libor nemocen. Beztak to ještě neví.
Terezka ví, že ve školním oblečení za psem jít ven nesmí. Proto se převléká do sportovního a běží za ním do zadní zahrady, kde má pes boudu i prostor k běhání. Vlčák ji vítá tak radostně, že ho nemůže ani pohladit. Teprve až se zvíře zklidní, tak mu pomalu sděluje: „Libor, víš, tvůj kamarád je nemocný. Je v nemocnici. A je moc nemocný.“
Vlčák přestává poskakovat a cítí, že mu Terezka chce říct něco vážného, smutného. Stojí schlíple, a když děvče několikrát smutným hlasem opakuje bratrovo jméno, tak pes pochopí, že se děje něco zlého s jeho kamarádem. Začíná pískat a domáhá se propuštění z ohrady.
„Tam nemůžeš,“ vysvětluje mu Terezka a stále znovu opakuje: „Libor není doma.“
Slova doplňuje děvče gesty, takže je přesvědčeno, že pes chápe, jak je jeho kamarád nemocný a není mu dobře.
„Zůstaň tady!“ poroučí Terezka psovi a otevírá si branku k odchodu.
Pes se však prosmýkne zároveň s děvčetem na volnou zahradu a běží k plotu, který odděluje pozemek od ulice. Plácne tlapou na kliku branky, která se otevírá. Tisíckrát napomínala maminka děti, aby branku zamykaly, a sama teď v návalu smutku a starostí o Libora sama zamknout zapomněla.
„Rexi, Rexi!“ volá marně Terezka.
Pes se ani neohlédne a běží ulicí neznámo kam. Jde hledat Libora. Neměla jsem mu to vykládat, vyčítá Terezka sama sobě. Ale přece ho nemohu nechat samotného venku. Nemá koš ani vodítko. Musím za ním.
Terezka vbíhá do domu, v chodbě si bere vodítko a vybíhá ven, aniž by zamkla. Přitom nahlas říká modlitbu, kterou zná ze skautu: „Můj milý anděli strážný, děkuji ti, že jsi stále se mnou, dávej mi dobrá vnuknutí, ochraň mě ode všeho zlého, pros za mě Pána Ježíše, aby mé jednání i má slova byla vždy ve shodě s vůlí Boží.“
A k modlitbě dodává: „Ať najdu psa, prosím.“
Běží ulicí a modlí se: „Pane Bože, ty víš všechno. Ukaž mi, kam mám utíkat, abych našla Rexe.“
Přibíhá na rozcestí. Mám se dát napravo, nebo nalevo? Anděli, co myslíš? Jestli to nevíš, tak se zeptej Pána Boha, kde je Rex.
Cítí, že se má dát napravo, a tak tam odbočuje. Kdyby se dala doleva, běžela by proti tatínkovi, který se vrací autem z práce domů. Vedle na předním sedadle má pohozený mobil, který si vyzvedl ve škole. Jede domů, aby nebyla Terezka sama doma. Zděsí se, když nachází otevřenou přední branku i dveře do domu. „Terezko, Terezko!“ volá na všechny strany v domě i venku na zahradě. Tam si všímá, že je otevřena i branka ze psí ohrady. Šla se psem. To je dobře. S ním je v bezpečí.
Poněkud uklidněn vchází do domu. I na něho tam dopadá tíseň ze samoty. Uvědomuje si, co by byl bez manželky a dětí. A přitom se k nim mnohdy chovám, jako by nebyly. Zalezu do své pracovny a vymýšlím programy. Proč tam nejdu teď? Protože myslím na Libora i na Janu, která o něho plakala. A bojím se o Terezku, která je někde se psem. Jak dobré to mají křesťané, když se mohou opřít o někoho nad sebou. Já se musím opřít o sebe. Ale jak jsem vratký, když jsem zůstal v domě sám – jako opuštěný kůl ve zbouraném plotě.
Muž si sedá na lavici a představuje si, jak bude jiný, až uslyší zvonivý hlásek Terezky. Vyběhne za ní a bude ji tisknout k sobě jako nikdy. Bude zase tátou, jak to má být.

Zpět