Libor 8

Věř mi, a já tě potěším

 

Po odchodu maminky se cítí Libor v nemocnici osamocený a bezmocný. Stále znovu se ptá sám sebe: Co mám dělat? Přitom se přistihuje, jak rukama sahá do prázdna anebo prsty ťuká do přikrývky. Jsem já to ale závislák, naříká sám nad sebou. Kdybych měl mobil, tak bych najel na Facebook, tam vždycky někdo je. Anebo bych zabíjel čas hrami – mám jich tam na rozdávání.
Zadívá se na sousední lůžko. Toho kluka vedle přivezli po něm. Stále naříkal, a tak ho uspali. Třetí lůžko je prázdné, pěkně ustlané. Sestry říkaly, že tam ležel nějaký Šimon, kterého ráno propustily. Co mám dělat, když tu nikoho nemám? Na chodbu nesmím. Ale co kdybych to zkusil? Nemůžou se mnou udělat nic víc než mě seřvat. A tomu se umím bránit.
Stmívá se. Na pokoji je šero, ale jakmile Libor vystrčí nos na chodbu, tak všechny plány o nějakém úkrytu padají. Je tu tak jasné světlo, že pozorným sestrám neunikne nic. A je tomu tak. Z ošetřovny vychází starší sestra a volá: „Kampak? Máš ležet, aby ses tu někde nevybulil.“
Kdyby to řekl nějaký muž, tak by zřejmě Libor poslechl, ale protože ho napomíná sestra, tak si připadá jako doma, kde může mámě odmlouvat. „Nechci ležet, je to tam strašná nuda.“
„Musíš ležet. A chodit jenom v doprovodu. Už jsi dneska jednou zkolaboval.“
„Je to moje tělo, můžu si s ním dělat, co já chci.“
„Ale já mám za tebe zodpovědnost. Někde spadneš, narazíš se a já si to vypiju.“
„Já si budu dělat se svým tělem, co chci,“ téměř křičí Libor na sestru, která k němu přibíhá a snaží se ho dostrkat na pokoj.
Libor se jí však postaví a vysmívá se: „Takto se mnou nepořídíte. Já na pokoj nepůjdu.“
„Patriku!“ volá sestra a musí to několikrát opakovat, než ze dveří prvního pokoje vykoukne kudrnatá rezavá kštice, pak do ruda planoucí široké líce, poseté pihami.
Vysoký statný muž je Ir, vzal si za ženu Češku, která byla v jeho zemi jako au-pair. Dokončuje si potřebnou rekvalifikaci pro záchrannou službu a zatím pracuje v nemocnici jako ošetřovatel. Jakmile ho Libor spatří, lekne se ho podobně, jako když se doma na něho chystá táta. Chce utéct na pokoj, ale cítí se slabý, potí se, bledne. Sestra vykřikne a ošetřovatel přibíhá na pomoc. Obejme vrávorajícího pacienta a položí ho na blízkou lavičku. Jsou si blízko tvářemi i očima. Libor je bledý, vystrašený, chvěje se zimou a mžourá v prudkém světle zářivky. Patrik hlídá vypoulenýma očima každý pohyb pacienta. „Je ti už líp?“ ptá se mírně.
Také proto se mu Libor podřizuje a nechá se odvést na pokoj. Muž tam rozžíhá světlo a ukládá zkrotlého pacienta na lůžko. Usměje se na něho a předává jej do péče sester.

Paní Libuška se vrací z práce domů. Ještě teď cítí mezi prsty vlasy poslední zákaznice, Měla je tvrdé a vzpurné, takže se nadřela, než všechno dopadlo ke spokojenosti náročné ženy. Těší se domů. Filip je sice ve službě a přijde až pozdě večer, Vilém také cosi má, ale čeká ni Lucka. Udělají si na večeři nějakou rychlovku a pak si budou dopodrobna povídat o tom Liborovi. Zabočuje do úzké ulice, kterou nerada chodí. Chodníky jsou špatně osvětlené, chodí tady málo lidí, a tak se tu bojí. Ale už se tak těší domů, že nechce ztrácet čas obchůzkou.
Uklidní se, když vidí před sebou prázdný chodník. Na druhé straně jde nějaká starší žena. Ale co se to děje? Ta žena padá! Uklouzla nebo co? Půjdu ji zvednout. Ale je u ní nějaký chlap. Kde se tu naráz vzal? Pomáhá té stařence na nohy? Anebo? Snad ne! Musím ho zahnat. „Co to děláte? Pusťte ji!“ křičí Libuška tak silně, jak může.
Teď už Libuška jasně vidí, jak lupič vytrhává přepadené kabelku. Bojí se, ale přesto přebíhá silnici a staví se muži do cesty. Dostává úder do břicha a padá na zem. V první chvíli se nemůže nadechnout, pak přece jenom popadá dech a vykřikne o pomoc. Cítí bolest v hrudníku v místě, kde dopadla na obrubník. Zvedá se a dosedá na okraj chodníku. Co se mi vlastně stalo? Nohy mám zdravé. Ruce taky a hlava mi nekrvácí. Ale co ta žena? Stále leží na chodníku. Musím zavolat sanitku. Nejlépe 155, oni už zařídí všechno.
Když Libuška skončí hovor, pohlédne k přepadené ženě. Už není sama, kdosi jí poskytuje první pomoc. To je dobře, já bych teď nemohla. To je asi šok, když se chvěji po celém těle. Ještě že už houká sanitka a blikají policajti. Copak asi dělá Lucinka? Z té večeře nic nebude. Musím jí co nejdříve zavolat, ale asi až z nemocnice.

Lucka už před hodinou skončila modlitbu růžence, ale kříž si na stole ponechala. Vytáhla si učení, zvládla úkol do českého jazyka, ale s matematikou nemůže pohnout. Více než na příklady myslí na maminku. Venku se už setmělo, měla by být už doma. Začíná mít o ni strach. Do práce může volat jenom tehdy, když něco nutného potřebuje. Proto mobil do ruky nebere. Až teď, když se přístroj rozezvučí voláním od maminky. Přijímá hovor a hned říká: „Mami, kde jsi tak dlouho? Mám už o tebe strach.“
„Víš, Lucinko, já jsem v nemocnici.“
„Jsi nemocná?“
„Ne, půjdu teď na rentgen, jestli nemám zlomená žebra.“
„Spadla jsi?“
„Shodil mě lupič, když jsem šla pomoct jedné babičce.“
„A bolí tě to?“
„Dá se to vydržet. Ale už mě volají na rentgen, musím končit. Ozvu se ti. Nevolej!“
„Dobře,“ odpoví Lucka a rozbrečí se.
Přitom pohlédne na kříž. Tak jsem se modlila, a tohle! Proč jsi ji, Pane Ježíši, neochránil? Zavolám panu faráři, ať mi to vysvětlí.
Vzápětí už ubrečeným hlasem chrlí do mobilu: „Otče Michale, modlila jsem se, moc jsem se modlila. Maminka pomáhala přepadené ženě a lupič jí ublížil. Proč ji Pán Ježíš neuchránil, když jsem se za ni modlila?“
Otec Michal rozvážně odpovídá: „Lucko, je mi líto tvé maminky. Snad to nebude moc vážné. Víš, Pán Bůh nebere lidem svobodu, nechá je dělat, co chtějí. Mnohdy nás ochrání, někdy ne. Ale modli se za maminku a Pán Bůh ji neopustí. Pomůže jí. A dá vzejít něčemu dobrému.“
„Já už se teď nedokážu modlit.“
„Snaž se. Já se budu taky modlit.“
„Já asi ne,“ odpovídá Lucka a končí rychle hovor.
Když odloží mobil, zadívá se na kříž. Ježíš taky trpěl a nezachránil se. A to bylo mnohem horší, než zažila teď maminka. Budu se modlit, i když nevím jak. Kdybych tak měla babičku jako Mirka. Zaběhla bych za ní, a ona by mi pomohla. Ale to jsou plané úvahy. Když se teď nedokáži modlit, tak alespoň udělám dobrý skutek. Vyluxuji v pokoji, i když má brácha tento týden službu.

Zcela jiné starosti má Mirka. Rozhodla se, že si dnes vybojuje na rodičích přístup na Facebook. Jakmile přišla od babičky, tak si udělala úkoly a s chutí se naučila do všech předmětů. Takto vyzbrojená čekala na vhodnou chvíli. Tatínek se vrátil z cesty dříve než jindy. Počkala, až se ho brášci s Emilkou nabaží. Vešla do kuchyně, když měli rodiče chvíli pro sebe.
„Neruším?“ zeptala se a hned začala: „Chtěla jsem se domluvit, že už bych se potřebovala přihlásit na síť, na Facebook.“
Tatínek pozvedl hlavu a trochu podrážděně řekl: „Nedávno jsme si řekli, že se bez toho obejdeš.“
„Tati, jsou tam ze třídy všichni. Jsem mimo, když nejsem s nimi.“
„Nejsou tam zdaleka všichni,“ oponoval otec.
„Chci tam mezi ně. Všechno si tam řeknou, a já nic nevím.“
„Řeknou si tam i mnoho věcí, které nejsou správné. A pak: to znamená, že takto odhalíš i celou naši rodinu.“
„Ne, budu se bavit jenom o třídě.“
Do rozhovoru se vložila maminka. „Víš, Mirko, sociální sítě berou soukromí, berou čas, svádějí ke všeobecnému názoru. Mohou člověka připoutat k počítači. Věř nám, že to s tebou myslíme dobře, když ti to zatím nedovolujeme.“
„Jste nemožní, zastaralí, nerozumíte dnešní mládeži…“
„Dost,“ vzkřikl tatínek, „ještě na Facebooku nejsi, a už nás takhle urážíš. Jak bys teprve mluvila, kdybys tam pořád nasávala všechny možné názory.“
Maminka se rozplakala a mezi slzami řekla: „Nenapadlo mě, že bys nás takto mohla posuzovat.“
Mirka se hájila: „Chtěla jsem vás vyprovokovat.“
„Tím, že jsi nás urážela. Alespoň vidíš, jak jsi ještě nezralá.“
„S vámi se nedá bavit,“ vzkřikla Mirka a vyběhla z kuchyně do své trucovny, kterou má pod schody na půdu. Tam ještě ve vzteku zavolala otci Michalovi, který je ujistil, že mu mohou zavolat vždycky, když budou potřebovat. Vysypala mu všechno, jak se s rodiči pohádala. Ani otec Michal jí nešel na ruku a důrazně jí připomněl, že se má k rodičům chovat s úctou. „Věř jim,“ řekl jí nakonec, „máš hodné a rozumné rodiče, s nimi nejdál dojdeš.“
Mirka stále sedí ve své trucovně, i když maminka už dávno volala na večeři. Zůstala tu a rodiče ji nenutili sejít dolů. Sedí a nevzteká se. Je jí líto, že není tam dole s ostatními kolem stolu. Je jí líto, jak se při hovoru chovala k panu faráři. Nechápe sama sebe, jak mohla otci Michalovi na konci říct: „Myslela jsem, že mě podpoříte. Tak vám pěkně děkuji.“ Kdyby mě tak slyšela a viděla babička. Jak jsem mohla být tak hnusná? Všechno kvůli tomu pitomému Facebooku. Mirka má od pláče opuchlé oči, ale dolů jít nedokáže. Cítí, že pošpinila lásku rodičů a nikdy už to nebude jako dřív.

Terezka se vrátila s maminkou z nemocnice v dobré náladě. Cestou si spolu dokonce povídaly, že na specializovaném pracovišti se diagnóza nepotvrdí a Libor se vrátí zdravý brzy domů. Psovi zanesla Terezka za odměnu klobásku, kterou si vyprosila na mamince.
Tatínek však pohodu příchozích nesdílel. Byl vystresovaný dlouhým čekáním doma a nechápal, jak mohou být obě tak veselé při Liborově nemoci. Navíc si radost manželky vysvětlil tak, že Liborovi opět ustupuje.
Všechno by se dalo vysvětlit, kdyby maminka všechno svému muži vylíčila. Ona však hned vznesla požadavek: „Libor zítra odjíždí na specializované pracoviště. Bude od nás dost daleko. Bude potřebovat mobil, musíme mu ho vrátit.“
Otec se rozčílil: „Tak je to! Na mobilu jste se domluvili. Proto jste přišli s tak dobrou náladou. V žádném případě. My mu dáme mobil a on bude zase vymýšlet špatné věci.“
„Ale přece s ním budeme chtít mluvit.“
„Na každém oddělení je telefon.“
„Jsi na něho strašně přísný.“
„A ty mu všechno dovoluješ.“
„Je nemocný, potřebuje mobil k zábavě.“
„A k šikanování druhých.“
„Je teď jiný. Bojí se nemoci.“
„Kéž by se změnil. Já mu nevěřím, a proto mu mobil nedám.“
„Koupím mu nový mobil, když jsi takový.“
„Tak to bude rozvod,“ ukončil otec důrazně rozhovor a odešel do své pracovny.
Všechno se to událo v přítomnosti Terezky, která se rozplakala a objala maminku.
„Neboj se,“ uklidňovala ji rozrušená žena, utěšit ji však nemohla.
Navíc se maminka pustila do přípravy večeře, a tak zůstala Terezka se svým strachem sama. Odběhla do svého pokoje a mobilem zavolala Mirku, která však měla svoje problémy a neměla sílu řešit další. Proto Terezku odkázala na pana faráře.
Otec Michal Terezku vyslechl a slíbil jí: „Já se budu za vaši rodinu modlit.“
„Děkuji, otče,“ odpověděla Terezka, „a co mám dělat já?“
„Ty se modli také. A buď ve střehu, abys mohla rodiče usmířit.“
„Jak?“
„Třeba tak, že chytneš jednou rukou tatínka a druhou maminku. A nepusť je, dokud se neusmíří.“
„Dobře, otče,“ byla Terezka šťastná za radu a slíbila: „Jdu se modlit a číhat.“
„S Pánem Bohem se ti to podaří,“ ukončil kněz hovor a bez jakékoliv prodlevy se vypravil do kostela.
Vešel do chrámu a pečlivě za sebou zamknul, aby zde byl zaručeně a nerušeně sám. Nerozžal světlo, stačilo mu osvětlení z ulice. Došel až ke svatostánku. Těžce doklekl na oltářní stupeň. Tížila ho starost o Libora a jeho rodinu, Lucku a její maminku a Mirku, která se zachovala tak, jak by to do ní neřekl.
Klečí tak již čtvrt hodiny a stále znovu opakuje Pánu Ježíši problémy, které ho tíží. Necítí však žádnou odpověď. Naopak: všechno se mu zdá být bezvýchodné a beznadějné.
Vstává a vystupuje po schůdcích až ke svatostánku. Chvíli váhá, ale pak už pevně klepe na dvířka svatostánku. Přitom nahlas říká: „Pane Ježíši, tluču, protože ty jsi řekl, že ten, kdo tluče, tomu bude otevřeno. Pane Ježíši, řekni mi, prosím, proč to všechno došlo tak daleko. Otevři a řekni mi, co mám dělat s Terezkou, Luckou a Mirkou.“
Dvířka zůstávají zavřená a kněz namísto klepání objímá svatostánek svými širokými pažemi. Přitom šeptá: „Můj Ježíši, mám tě moc rád a nespustím se tě, dokud mi neodpovíš.“
Zaklání hlavu a otevírá oči. Vidí tak na kříž nad svatostánkem. „Můj Ježíši,“ šeptá kněz, „už rozumím a věřím. Jsi s námi, i když trpíme, nejednou i nespravedlivě, jako jsi trpěl ty nespravedlivě na kříži. Ale vstal jsi z mrtvých! Věřím, že jsi s námi v utrpení, když neseme svůj kříž, ale vyvedeš nás a přitom ještě obdaruješ. Vím to, Pane Ježíši, a věřím ti. Řeknu to i Terezce, Lucce a Mirce.“
Kněz vytahuje z kapsy mobil a píše SMS zprávu: Pán Ježíš ti vzkazuje: „Drž se mě za ruku a já tě vyvedu z tvého soužení. Nemohu mnohému utrpení zabránit, protože jsem dal lidem svobodu, ale vždycky mohu z něho vyvést. Věř mi a já tě potěším.“
Do ticha kostela zazní trojí pípnutí po odeslání zprávy. Pak už kněz naposledy poklekne a odchází s Ježíšem v srdci. Je klidný, protože věří, že svá srdce otevřou Ježíši i Terezka, Lucka a Mirka. A proto zažijí Kristův pokoj i moc.

Zpět