Libor 9

Patrikův příběh

S postupujícím večerem se cítí Libor v nemocnici stále lépe. Pomohly mu k tomu léky, ale i to, že se prospal. Od sestry, která mu přišla zkontrolovat krevní tlak, ví, že je pár minut po dvacáté hodině. Opět se ptá sám sebe: Co mám dělat? Už sice ví, že kluk ležící na lůžku vedle něho se jmenuje Radim. Řeč s ním však žádná není, vypadá to, že pořád spí. Rozhodně však nemluví. Liborovi nezbývá nic jiného než přemýšlet. Vzpomíná na všechny doma, vrací se k odpolední návštěvě, stýská se mu po všech, dokonce i po tátovi. Představuje si Rexe, který na něho čeká: v duchu ho slyší, jak vždycky zapíská radostí, když uvidí svého kamaráda, a pak trpělivě naslouchá všemu, co ho trápí.
Libor se brání přemýšlení o své nemoci. Ale nakonec se tomu nevyhne. A tak si v duchu promítá rozhovor s primářem a představuje si zítřejší cestu do jiné nemocnice. Za jak dlouho se vrátím domů? A vrátím se vůbec? Jeho přemýšlení se zrychluje: v duchu vidí před sebou všechny obličeje z dnešního dne. A všechny mu najednou připadají podezřelé z toho, že mu něco tají. Úsměvy, pohledy, slova všech zdravotníků a nakonec i maminky dešifruje jako přikrývky té hlavní zprávy, že je už odsouzený k smrti. Ale já nechci umřít! Bojím se umírat. Kdo bude při umírání se mnou, když maminka zůstane tady? Bojím se umírat! Nechci umřít.
Opouští lůžko a zamíří k oknu. Tudy je cesta ven z vězení tady v nemocnici. A není to vysoko! Jenom zvýšené přízemí. Oblečení mám ve skříni, klíček mi dali. Půjdu říct mamince, aby byla se mnou, až budu umírat.
Libor se vrací k lůžku, ve stolku nahmatá klíček od skříně s oblečením. Převléká se a stále znovu si přitom říká: teď mě nikdo nesmí uvidět. Rychle, než přijde nějaká sestra. A teď k oknu. Rychle otevřít a zmizet.

Okno je otevřené na šikmo k větrání. Libor zkouší okno otevřít, ale v nervozitě spíše klikou lomcuje, než potřebně manipuluje. Konečně! Cesta je volná.
„Libore, co blbneš!“ vzkřikne ošetřovatel ode dveří.
Sestry ho sem poslaly, když se ozvalo naléhavé zvonění zdánlivě spícího pacienta, který viděl podivné počínání svého spolubydlícího.
Zatímco se Libor otočí a zaváhá, tak je Patrik několika skoky u něho. Chytá ho za rameno a lehce ho přitahuje k sobě. „Co to blbneš? Kam jdeš?“
„Domů,“ odpovídá mladík vzpurně, ale vzápětí už rezignovaně, když poznává, že silou neuspěje: „Nemáte právo mě tu držet.“
„Ale máme, chlapče. Pojď se v klidu převléct.“
„Ale já tu nechci být, tady se umírá. Pusťte mě domů.“
„A ty se bojíš smrti, viď.“
„Strašně se bojím.“
„Já jsem se také bál.“
„A teď se už nebojíte?“
„Ne.“
„To se vám lehce řekne, když nejste nemocný.“
„Já už mám smrt za sebou.“
„Co? Vy pěkně kecáte.“
„Všechno ti popovídám. Převleč se do pyžama, nalejeme si spolu čaj a já ti všechno povím.“
Libor jde sám ke skříni s oblečením, kde se bez průtahů obléká. Přitom se zeptá: „Vy nejste Čech? Mluvíte trochu jinak.“
„Jsem Ir. Ale o tom bude můj příběh.“
„Vy jste Ir? A co děláte tady?“
„Hlas srdce. Dozvíš se to. Honem do lůžka. Zavolám sestrám, aby nám donesly čaj.“
„Mám tady v termosce. Je docela dobrý.“
„Dobře. Rozdělíme se a já ti potom donesu nový.“
Ošetřovatel nalévá čaj a Libor ho netrpělivě pobízí: „Tak už povídejte, hrozně to chci slyšet.“

„Dobře“ souhlasí muž a začíná vyprávět: „Od malička jsem toužil pracovat v záchranné službě. Když jsem dospěl, tak to trvalo několik roků, než mi svěřili sanitku. Samozřejmě to nebyla rychlá záchranka. Obyčejná sanitka, která vozí pacienty do nemocnice a pak zase domů. Byl jsem šťastný, a přestože jsem řídil jenom obyčejnou sanitku, tak jsem si na záchranáře hrál. Hlavně když jsem jel s prázdným vozem pro nemocného. Vžil jsem se do role, že tam musím být co nejdřív. A podle toho jsem i jel. Rychle, moc rychle. Jednou jsem dostal smyk a vyletěl z vozovky. A teď poslouchej! Nic nevím z toho, jak jsem narazil do stromu. Ale viděl jsem zcela jasně sama sebe jaksi shora, jak mě vytahují záchranáři ze sanitky, jak mi poskytují první pomoc. Pak jsem se od nich i od sebe samého vzdaloval a letěl jsem tunelem ke krásnému světlu, úžasnému světlu. Přitom jako rychlý film mi probíhal život. A já viděl, co jsem dělal špatně, Strašně mě to mrzelo, protože to světlo bylo plné dobra. Najednou jsem se zastavil a věděl jsem zcela jistě, že dál ke světlu nepoletím, že se musím vrátit do těla. Znovu jsem byl nad sebou a viděl jsem, jak se mě snaží záchranáři oživit. Zajásali, když se jim to podařilo. Ale to už jsem se na ně zadíval ve svém těle. Přenesli mě do sanitky a odvezli do nemocnice. Když jsem se dostal z nejhoršího, tak jsem pověděl ošetřujícímu lékaři, co jsem prožil po nehodě. Nijak se nedivil. ,Neslyším něco takového poprvé,´ odpověděl mi, ,ano, po smrti je život mimo tělo. Nejste sám, kdo to prožil, ale jsou to tisíce svědectví z celého světa. Je to život po životě.´
„To je fakt?“ vpadá Libor ošetřovateli do řeči.
„Fakt. Prožil jsem to a vím to. Řekl jsem ti to, aby ses nebál smrti. Zažil jsem, že je to po smrti krásné, nádherné. Jenom vím, že k tomu světlu nemůže jít člověk zlý. Od té doby jsem jiný, snažím se žít každou chvíli dobře, pomáhat druhým, jako třeba teď tobě. Chci dělat co nejvíce dobrých skutků. Až jednou umřu, půjde dobro se mnou k tomu světlu. O tom jsem přesvědčen.
„Ale přece. Nezdálo se vám to?“
„Přesně jsem popsal záchranářům, co jsem viděl, když jsem byl mimo tělo. Potvrdili mi, že tomu bylo tak. Prostě život po životě je krásný. Ale je třeba být dobrý. Proto i ty buď teď dobrý a poslouchej, co máš dělat.“
„Já moc dobrý nejsem.“
„Vždycky můžeš začít. Právě teď.“
„Myslíte?“
„To vím.“
„Ale já už mám málo času, abych získal dobré skutky, když jsem dosud dělal hodně špatného.“
„Začni a nestarej se. Bůh o tobě ví. Budu se za tebe modlit, aby tě uzdravil a mohl jsi napravit všechno zlo, co jsi udělal.“
„Vy se za mě budete modlit?“
„Ano.“
„A vy tomu věříte?“
„Naprosto. Jsi chytrý kluk. Víš dobře, že když neuděláš do školy úkol, že dostaneš špatnou známku. Prostě nic na světě nevznikne samo. A myslíš, že celý vesmír, svět kolem nás, mohl vzniknout sám?“
„Nic nevznikne samo,“ opakuje Libor.
„Nic, protože všechno stvořil Bůh. A pořád tvoří. Je s námi, když ho pozveme. Vede nás životem.“
„A vás taky vedl, i když jste se naboural? Proč vás nezachránil?“
„Bůh stvořil svět, dal život i každému z nás. Ale nechává nás svobodné. Do ničeho nás nenutí. Mnohdy nás ochrání od zlého, ale někdy ponechá všechno proběhnout tak, jak jsme si to naplánovali nebo udělali. I mě nechal nabourat, protože jsem chtěl jet rychle. Nechal mě svobodně jednat. A já jel, až jsem se naboural. Ale neopustil mě, žehnal lékařům, když mě zachraňovali. A byl se mnou, když jsem ležel po zranění v nemocnici a přemýšlel jsem, že budu jiný. Pevně jsem se rozhodl, že nebudu machrovat, ale budu dělat co nejvíce dobra. Byl se mnou a využil mého zranění, aby mi pomohl změnit můj život. A dal mi přitom úžasný dar do toho nového života.“
„Jaký?“
„Myslíš, že ti to mohu říct? Je to už hodně z mého soukromí.“
„Ne, nebojte, nebudu o tom kecat.“
„Nedáš to na Facebook, aby o tom všichni drbali? Víš, na sítích se kecá, ale mnohdy neprožívá. Je to tam často povrchní, proto Facebook nemám a nechci ho mít. Ale ty ho jistě máš.“
„Mám. Bez něho to nejde.“
„Ale jde. Já ti to však neberu. Jenom se bojím, že tam všechno o mně vykecáš. I to, jaký mi dal Bůh dar.“
„Ne, nevykecám. Stejně by tam nikdo nevěřil tomu, co jste mi řekl.“
„A ty mi věříš?“
„Věřím.“
„Věříš, protože jsi tu se mnou. Prožíváš to se mnou, vidíš mě, cítíš se mnou. Prostě mi věříš, protože cítíš, že tě mám rád, že chci tvoje dobro. A to na síti nejde. Tam se mluví, ale už méně prožívá to, co ten druhý řekl.“
„Povídejte mi dál. Já jsem nic podobného nikdy neslyšel. Nebudu o vás mluvit na síti, to vám slibuji.“
„Vidíš. A já ti věřím. Kdybys mi napsal na síti, že to nevykecáš, tak bych ti nevěřil. Teď ti věřím, protože cítím, že ti mohu věřit.“
„Tak už povídejte o tom daru.“
„Dobře, je to prosté. Moji rodiče mají náročnou práci. Já jsem jejich první dítě. Po mně neměli dlouho žádného dalšího potomka. Až když jsem byl dospělý, tak se jim narodila dvojčata: Eoin a Cara. Maminka však nemohla být doma. Rozhodla se zaměstnat u dětí dívku z Česka. Věděla od našich známých, že děvčata z Česka to s dětmi umějí. A tak přijali v našem domě Aničku. Starala se o mé sourozence fantasticky. Starala se o mě, když jsem byl z nemocnice propuštěn do domácího ošetřování. Přitom jsme se do sebe zamilovali. Před úrazem jsem ji přehlížel, nezajímala mě. Teď jsem poznal, jak je hodná. Tak jsem se do ní zamiloval, že jsem opustil svou vlast a přišel s ní do Česka. Tady je můj nový domov, protože je zde ona se mnou. Jsme manželé a čekáme dítě. To je ten úžasný dar od Boha. Kdybych se nenaboural, tak bych k takové lásce k ženě a k dítěti nedorostl. Předtím jsem chtěl žít sám, jezdit rychle na motorce a mít rychlé auto. Tak vidíš, jak to všechno bylo.“
Libor si možná více pro sebe opakuje: „Bůh vás neochránil před bouračkou. Ale byl s vámi a dal vám přitom jiný život než dosud. A jak vás vidím, tak krásný život.“
„Ano,“ odpovídá tiše Patrik a dodává: „Teď klidně lež a přemýšlej. A neboj se, budu se za tebe modlit. A teď už musím jít, aby mě sestry nehledaly.“
„Díky,“ procedí Libor mezi zuby a uléhá, aby přemýšlel o tom, co slyšel.
Patrik se na chodbě chviličku zastaví, aby poděkoval Pánu Bohu, že mohl o něm svědčit chlapci, který to tolik potřeboval. Věděl jsem, říká si pro sebe, že ten kluk má v sobě dobré jádro, jenom je obaleno čímsi nedobrým. Myslím, že ho rodiče nenaučili poslouchat.

Liborův tatínek vychází ze své pracovny, když už v domě vše utichlo a zhaslo poslední světlo. Vychází na dvorek a pak se šourá do rohu zahrady, kde ho vítá radostným kňučením Rex. „Musím tě pohladit za Libora,“ odpovídá mu muž a dodává: „Co tys všechno slyšel od našeho syna, když já jsem na něho jako táta neměl čas.“
Pes kňučí, jako by rozuměl tomu, co slyší. Ve skutečnosti je to tak, že je mu smutno po Liborovi, který za ním každý večer chodil.
„Rexi, jsem špatný otec, co myslíš, dá se s tím ještě něco dělat?“
Pes vkládá muži hlavu do dlaní a vrtí ocasem.
„Je vidět, že ty mi neporadíš. Vrtěl bys ocasem, i kdybych ti říkal cokoliv. Víš co, vezmu tě na vodítko a půjdeme na procházku, stejně bych nemohl spát.“
Liborův otec jde mlčky se psem. Nechává ho volně očichávat, co chce. Dokonce jde tam, kam ho Rex vede. Přemýšlí nad dosavadním životem. Stále znovu si přehrává události od Liborova narození až do těchto chvil, kdy je v nemocnici. Připomíná si, kolik lásky jeho syn v rodině dostal, jak ho jeho maminka milovala. Ubezpečuje se, že tolik dobra se z Libora neztratilo, musí být zakotveno v jeho srdci. Stále znovu si opakuje pravdu, že dítě potřebuje k životu pocit bezpečí, jistoty. A tu Libor neměl, protože maminka nebyla pevná, nevedla ho, necítil v ní pevnou ochranu. A já jsem ho sice měl také rád, ale neměl jsem na něho čas. Byl jsem s ním tak málo, že nemohl prožít, jak je mu bezpečno v otcově přítomnosti. A proto si musel zajistit pocit bezpečí sám, když se stal pánem doma i jinde. Neuměl to jinak než násilím. Ale ten kluk nemůže být v jádru zlý, je pouze špatně vychovaný. Začneme znovu. Možná ta nemoc nám pomůže, když v ní pozná, že nemůže vládnout. Musí hledat oporu jinde než v sobě. Budu mu nablízku, i když bude možná hledat oporu u někoho jiného. Ale já mu dám najevo, že mu důvěřuji. Proto mu hned zítra ráno donesu mobil. Pozná, že mu věřím. To je nejvíc, co mu teď mohu dát. A k tomu mu slíbím, že denně budu chodit s Rexem na procházku.
„Rexi,“ zavolá muž na psa, kterého dokonce pustil z vodítka, když nikdo daleko široko v noci nebyl, „jdeme domů, teď už mohu jít v klidu spát. Z workholika jsem se stal znovu tátou.“

Zpět