Libor 11

Bez Libora

Lucčina maminka se probudila v nemocnici zároveň s východem slunce, které posílalo své paprsky na její postel. Rozhlédla se po pokoji. Vedle oddechovala žena, kterou včera chtěla zachránit před lupičem. Byla potlučená, ale jinak ji snad nic vážného nepostihlo. Na třetím lůžku pozorovala ženu zotavující se po operaci. Myšlenkami se přenesla domů. Copak asi dělá Lucka? Je už určitě vzhůru. Než se vrátí ze školy, tak budu doma. Nesmím před primářem naříkat, že mě to bolí při každém pohybu.
Nestěžovala si sestrám, ani ošetřujícímu lékaři, avšak sykala bolestí, když pila čaj a ukusovala ze suchého rohlíku. Konečně je tu vizita primáře, který se ptá: „Jak se cítíte, paní Svobodová? Bolí to, viďte.“
„Jde to, pane primáři.“
„Chcete jít domů?“
„Ano, byla bych moc ráda.“
„Propustíme vás. Kromě těch pohmožděných žeber a podlitin jste v pořádku. Budete v domácím ošetřování.“
„Děkuji, pane primáři, už se těším domů. Naši se o mě postarají.“
Primář spokojeně pokyvuje a přechází k sousednímu lůžku. „Paní Válková, jak se cítíte vy?“
Žena si rukou pročísne své šedivé rozcuchané vlasy, a tak odkryje vrásčitý obličej, který prozradí, že už překročila sedmdesátku. Přitom odpoví rozechvělým hlasem: „Všechno mě bolí.“
„Kromě těch podlitin jste v pořádku. Propustíme vás také do domácího ošetřování.“
„Ale já jsem sama. Nemá mi kdo nakoupit.“
„Zavoláme vaší obvodní lékařce, aby vás navštěvovala. Sousedka vám může nakoupit. Máme přeplněné oddělení a na chodbě čekají lidé k přijetí na operaci.“
Primář přechází k poslednímu lůžku, kde zkontroluje pooperační stav pacientky, a s pozdravem odchází.
Na pokoji je klid, a tak je slyšet utajované vzlykání paní Válkové.
Lucčině mamince to nedá, a tak se zeptá: „Proč pláčete, paní Válková?“
„Jsem sama a důchod mi stačí na to, abych zaplatila to nejpotřebnější. Nemám peníze, abych si platila sociální službu. Nevím, jak dojdu s těmi podlitinami do obchodu.“
Paní Svobodová váhá jenom chvilku. Ví, že její dcera má dobré srdce. Proto říká: „Paní Válková, pošlu k vám svou dceru. Ona vám obstará, co potřebujete.“
„Opravdu?“
„Dneska je čtvrtek, má skaut, ale po páté hodině by mohla k vám přijít. Vím, že vám ráda poslouží.“
Sotva si paní Svobodová napíše adresu spolupacientky, tak přicházejí sestry, aby je obě vypravily k odjezdu domů. Paní Válková spolupracuje a nenaříká. Když ji sestry odvážejí k sanitce, tak se loučí se slovy: „Moc se těším na tu vaši Lucku. Je určitě hodná. Mám se na koho těšit.“
„Je hodná,“ ujišťuje ji paní Svobodová a zamává jí na rozloučenou.

Terezka od probuzení myslela na Libora. Tak ráda by mu nějak pomohla, ale neví jak. Svěřila se mamince, která jí řekla: „Nemocnému nemůžeme nějak pomoci, musí si to vytrpět sám.“
Jenomže maminka je nevěřící a neví nic o síle modlitby a oběti za druhé. Proto Terezka dál přemýšlela, co by za Libora obětovala. Musí to být pro mne těžké. Chci dát nějakou velkou oběť! Půst mi maminka nedovolí. Mám jít do kostela modlit se namísto školy? To také neprojde! Anebo otevřu pokladničku a dám peníze na chudé? Všechno jsem to dala na začátku postní doby, mám tam pár korun. Tím bych Liborovi moc neprospěla.
S takovými myšlenkami došla až ke snídani. Zkusím půst. Třeba to maminka nebude řešit.
Když však přijde do kuchyně a spatří milovaný chléb s medem, tak zaváhá. Začíná bojovat: čím těžší je půst, tím více mohu pro Libora udělat. Jednou, dvakrát kousnu a pak dost.
Udělá to tak. Pak vstává od stolu a odnáší prázdný hrnek od kakaa. Maminka se ohlédne od kuchyňské linky ke stolu. Když spatří nakousnutý krajíc chleba, tak se na dceru rozzlobí. „Už zase začínáš s tím postem? Pan farář nakázal, že se musíš na postu domluvit se mnou.“
„Ale tobě se to nebude líbit.“
„Jasně. Bez jídla budeš slabá a budeš si kazit zdraví. Už mám jednoho nemocného dost. Nejsem pro ten půst.“
Terezka se vrací ke stolu a s chutí sní celý krajíc chleba. Jí mlčky, a proto v ní vzklíčí nápad. To bude půst! A nemusím se ptát maminky, jestli mohu ten půst dělat. To je nápad, jásá Terezka, že vymyslela půst, který bude mít velkou cenu. Jenom ani muk, maminka nesmí nic poznat. Dozví se to, až přijdu ze školy.
Maminka se diví, jak rychle snídaně zmizela z talířku. S úlevou dceru pochválí: „Jsi hodná, že sis dala říct. I pan farář by měl z tebe radost.“
„A nejenom pan farář.“
„Kdo ještě? Myslíš tatínka?“
„Taky. Ale Mirka nám vysvětlovala, že Pán Ježíš má velkou radost, když posloucháme. On také poslouchal svého nebeského Otce. Víš, co říkal? Mým pokrmem je poslušnost nebeského Otce.“
„To je pěkné. My jsme to s tou poslušností u nás zanedbali. Proto byl Libor tak nedobrý. Tatínek má pravdu.“
„Ale mě Pán Ježíš učí poslouchat, a proto nejsem zlá.“
„Alespoň ty mi děláš radost, Terezko,“ povzdechne maminka a pomyslí na Libora, co teď asi dělá.
Terezka je spokojená. Vždyť ví, že přinášet někomu radost je také dobrý skutek, který má podobnou cenu jako půst. Terezka je šťastná a v duchu se modlí: „Pane Ježíši, dobrý skutek je za Libora, aby se uzdravil a byl už potom hodný.“
Cestou do školy však promýšlí svůj velký půst. Bude to půst od pochvaly, od úspěchu. Tak si to sama nazvala. Bojuje přitom sama se sebou. Básničku umím hodně dobře. I přednes jsem si nacvičila. Byla by to jasná jednička. A možná i s pochvalou. Když si nechám napsat pětku, že to neumím, tak se bude na mě paní učitelka zlobit. Bude smutná i maminka, i když jí řeknu, že jsem to udělala schválně za Libora. Bude smutná, protože nerozumí tomu, co je to oběť, a jakou má cenu před Bohem. Neuzná, jaké duchovní dary přinese Liborovi.
Terezka jde schválně pomalu, aby o své oběti mohla přemýšlet. Napřed je pro, pak zase je proti. Dostane jedničku, paní učitelka ji pochválí, maminka ji pochválí. Všechno bude, jak má být.
Ve třídě není veselá a plná aktivity jako jindy. Holky si šuškají, že jí onemocněl brácha a možná i umře. Proto ji nechávají na pokoji a Terezka může nerušeně bojovat. Stále se nemůže rozhodnout. Co když mě paní učitelka vyvolá a já ještě nebudu vědět, co mám dělat? Musím se rozhodnout. Musím vědět, co chci udělat. Ale co mám říct, když básničku umím? Lhát nesmím. Oběť s hříchem je k ničemu, to se Pán Bohu nelíbí.
Zvoní. Děti vstávají, aby se pozdravily s paní učitelkou. Poté žáci usedají, nahlásí chybějící žáky. Ve třídě je napětí. Bude se zkoušet básnička, nebo ne?
Terezka se potí. Stále neví, co má udělat. Teď by byla asi nejraději, kdyby se básnička nezkoušela. Ale paní učitelka očekávání většiny dětí ze třídy zklame. Oznamuje, že vyzkouší polovinu třídy dnes a zbývající žáky příště.
Terezku vyvolává jako třetí v pořadí. Dva žáci před ní dostali po trojce. Paní učitelka je roztrpčená, a proto vyvolává výbornou žačku. U tabule ji vítá slovy: „Těším se, že mi spravíš náladu a básničku s citem předneseš.“
Terezka se plaše rozhlédne po třídě. Děcka se jí až leknou: je bledá, vystrašená, rty má pevně sevřené. Neumí to? Terezka, která je vždycky vzorová. Tak proto byla dneska taková divná. Ne kvůli bráchovi, ale protože měla strach z pětky.
Paní učitelka ji vlídně vybízí: „Tak, Terezko, můžeš začít.“
Děvče však stojí bez hnutí a dívá se do země.

„Terezko, můžeš začít.“
Zkoušená žákyně stále mlčí.
Paní učitelka se znepokojeně ptá: „Učila ses básničku?“
Děvče přikyvuje, ale neříká nic.
„Umíš tu básničku?“
„Ano.“
„Tak spusť.“
Terezka mlčí a celá třída s napětím sleduje, co se bude dít.
„Proč nepřednášíš, když to umíš?“
Bez odpovědi.
Učitelka se už viditelně zlobí: „Chceš být zajímavá před třídou? Anebo tak chceš dokázat, abych nezkoušela?“
„Ne!“ odpovídá Terezka tentokrát rozhodně.
„Tak už začni, nebo ti napíši pětku. Bude to tvoje první pětka v žákovské knížce.“
Terezka přikyvuje.
„Co to znamená?“ zlobí se učitelka, „dostaneš pětku a ještě poznámku.“
Třídou to zašumí. Terezka? Něco se s ní stalo. Od rána byla divná, jiná.
„Napíšu ti, že provokuješ, hraješ divadlo před třídou, ať tě rodiče napomenou.“
Učitelka listuje v žákovské knížce, když se ze třídy ozve: „Její brácha je moc nemocný.“
Učitelka se lekne a zvedne oči k Terezce. „A proto nechceš říct básničku?“
Terezka se chvěje, ale přece ze sebe vypraví přiškrceným hlasem: „Ano.“
„Je bratr pořád v nemocnici?“
„Ano.“
„A ví se už, co mu je?“
Terezka cítí, že se už neovládne. Přesto ze sebe ještě vypraví: „On možná umře.“
Prudký záchvat pláče poleká učitelku. Rychle vstává a přiskočí k děvčeti, které v záchvatech pláče nemůže popadnout dech.
„Terezko, uklidni se, nebudu ti psát poznámku ani pětku. Nevěděla jsem, že máš tak nemocného bratra.“
Terezka se obrací k tabuli a opře se o ni čelem. Skryje tak před třídou obličej zalitý slzami. Pláč se postupně mění ve vzlykot.
Učitelka ji hladí po vlasech a neříká nic, protože i ji přemáhá pláč. Je jí líto hodného děvčete a mrzí ji, že jí svou přísností ublížila. I ve třídě mnohá děvčata pláčou, kluci tupě zírají před sebe.
Terezka se postupně uklidňuje a sama se přesouvá do své lavice, kde si položí hlavu na složené ruce. Už nepláče. Začíná to někde v záhybu duše a šíří se to do celého těla: krásný pocit vítězství po velkém boji.
Terezka se v duchu modlí: „Pane Ježíši, to je za Libora, aby se uzdravil a vrátil domů.“
Učitelka je ráda, že se žačka uklidnila. Nechává ji v klidu spočívat na lavici. Nezkouší, ale nalistuje si v knize příběh o kolouškovi, jak se péčí myslivce uzdravil a se svou mámou srnou se vrátil do lesa. Terezka naslouchá a věří, že i Libor se uzdraví, a je šťastná, že k tomu přispěla i svou obětí.

Honza si počkal před školou na Mirku, která jde s Luckou domů. Ví, že obě děvčata půjdou nejprve spolu, ale poslední úsek cesty bude Mirka sama. Jako by náhodou se připojuje ke spolužačkám a baví se s nimi nejprve o Liborově nemoci a pak o úkolech, které mají na zítřek. Lucce nepřipadá divné, že jde Honza s nimi a neodchází ani tehdy, když se před rozchodem s Mirkou baví o tom, co budou dělat ve skautu.
Najednou jdou Mirka s Honzou sami. Dívka se přistihuje, že je tomu ráda. Je to až závratný pocit, že jde sama s klukem, který chce být s ní. Honza jako by to cítil, a tak se jí ptá: „Jsi ráda, že jsem tu?“
„Jo.“
„Jsi nejšikovnější a nejhezčí holka ve třídě. Ne, víc! Na škole.“
Mirka poznává, že slova sympatického kluka ji zvedají kamsi vysoko, kde jí hrozí závrať. Z druhé strany cítí, že by tu neměla takto s klukem jít. Jsem vlastně na rande. A líbí se mi to. Co by na to řekli naši, kdyby mě uviděli? Maminka je sice v obchodě. Ale u tatínka nic jistého není.
„Líbíš se mi. Mohli bychom se více kamarádit.“
Mirka se leká. A teď mě ještě chytne za ruku, jak to dělají zamilovaní. A já mu ji v dlani nechám, protože se mi to líbí.
„Půjdeme oklikou, jinak budeme brzy u vašeho domu. Třeba by ti rodiče nadávali.“ Mirce bleskne hlavou: babička. Ta by je tu mohla spolu vidět. A co by na to řekla? Určitě by jí to neschválila. Ale ten Honza mě přitahuje. Je už blízko mě. Ted mě snad obejme. To přece nechci.
„To ne,“ řekne nejprve tiše a pak to zopakuje nahlas.
„Co ne?“ ptá se Honza a ruku pokládá na její rameno.
„To ne,“ vzkřikne dívka a rozběhne se, jak nejrychleji umí.
Běží a neohlíží se, zdali utíká Honza za ní. Teprve u jejich domu zjistí, že ho není vidět.
Jako vyděšená srnka spěchá domů. A rovnou za babičkou. „Babi, já ti musím něco říct. Prosím tě, nezlob se na mě.“
Pak sděluje upřímně do podrobností, co s Honzou prožila. Když skončí, vzhlédne k babičce, která se sice neusmívá jako jindy, ale ani se nezlobí. „Babi, co na to říkáš? Prosím, řekni mi, co mám dělat.“
„Když jsem byla mladá, tak jsem z prvního rande utekla jako ty. Vyhrála jsem a ty jsi dneska vyhrála taky. Poznala jsi, co se může stát, když jsi s klukem sama. A věřím, že to nebudeš opakovat.“
„Babičko, ty se na mne nezlobíš?“
„Proč? Vždyť jsi vyhrála. Poznala jsi, že už je v tobě žena. Ale zároveň jsi ještě děvče. Počkej, až i to děvče v tobě doroste, pak přijde ten pravý. Teď ještě ne.“
„Babi, moc ti děkuji. Jsem tak šťastná, že jsem utekla. To okouzlení mi málem vzalo rozum. Ale teď už to vidím jinak.“
„Poděkuj Panně Marii, byla určitě při tobě.“
Mirka sahá prsty pro medailku Matky Boží a raduje se, že zůstala čistá tak, jak je jí vzorem Panna Maria.

Zpět