Libor 13

Poznání na Facebooku

Ranní i dopolední zachmuřená obloha se záhy po poledni začala vyčisťovat. Když se Libor probudil z dlouhého spánku, vítalo ho již sluníčko v plné své síle. Z lůžka pozoroval ozářenou korunu košaté lípy a přemýšlel. Vzpomínal na maminku, zdali je už doma, anebo ještě pracuje v ambulanci. Představoval si tatínka, jak zápasí s počítačem, který mu nemilosrdně předhazuje chybu v novém programu. Nejvíce v myšlenkách prodlel u Terezky, která se obětuje za jeho uzdravení a získává pro tento záměr další lidi. Pak se přesunul v myšlenkách za Patrikem a uvažoval nad jeho příběhem. Stále znovu se vracel ke světlu, které přitahovalo Patrika k sobě až do okamžiku, kdy se měl vrátit znovu do svého těla. Náhle pocítil úzkost. Co kdybych teď umřel? Světlo by mě prozářilo, ale zlé skutky by ze mne vystoupily jako černý mrak a světlo by jej nemohlo proniknout. Ale mám i dobré skutky, utěšoval se. A budu jich mít stále víc.
Facebook, blesklo mu hlavou. Teď je doba na připojení. Teď se nás tam sejde nejvíc. V tom se Patrik mýlí, když přátelství na síti odmítá. Připravuje se o moc. Pár ťukanců a už se budeme bavit.
Libor se natahuje ke stolku, na kterém je položený mobil. Připojuje se k internetu a záhy vstupuje mezi své přátele, kteří už diskutují. Ohlašuje svůj příchod a sklidí spršku přivítání, ale i otázek, jak se má a kdy se vrátí z nemocnice domů. Náhle se na displeji nic neděje. Libor tomu rozumí: všichni čekají na to, co jim napíše. V Liborovi se probouzí to, co se zdálo být zasuté. Je opět vůdcem, na kterého čekají jeho sluhové: bojovníci i ti ostatní. Kdesi v koutku duše povstává otázka: Co by na to řekl Patrik? Určitě by měl výhrady. Slyším ho, jak mi připomíná: Hraješ si na něco, co není skutečné.
Ale v tom se Patrik mýlí. Já jsem i teď mezi nimi, jako bych byl ve třídě. Čekají, co jim napíšu. Jdu do toho, chtějí mě slyšet.
Libor Dohnal Brzy se vrátím a bude všechno jako dřív. Zase vás povedu, když nebudeme chtít psát písemku. Vymyslím to a vy zvednete ruce. Učitel sklapne a namísto písemky vyvolá šprtky.
Libor přestává psát a chce si vychutnat reakci. Teď se ukáže, kolik mám příznivců. Kolika lidem se to líbí? Libor se potí napětím, když sleduje, kolik lidí dalo příspěvku „LIKE“. Nula. Nikomu. Asi jsem to přepálil. Začnu jinak. Musím ukázat, jak jsem zde dobrý.
Libor Dohnal Dnes mi vzali krev. Celou zkumavku krve. Ani jsem nemrkl.
Jitka Kovářová Brr! Já bych se vybulila. Nesnáším krev.
Honza Vysoký Prosím tě, trocha červené tekutiny. To máš jako barvu ve výtvarce.
Míša Novák Mně už brali krev snad stokrát. A když mi dělají testy na alergologii, tak mám deset píchanců.
Magda Volná Když mi brali krev, tak jsem se těšila na obrázek. Mám jich doma celou sbírku.
Libor s hrůzou zjišťuje, že ho nikdo neoceňuje. Musím je něčím šokovat. Řeknu jim to naplno.
Libor Dohnal Mám leukémii. Řekl mi to doktor i tady na specializovaném oddělení.
Jitka Kovářová A bolí to moc?
Libor Dohnal Zatím to nebolí.
Magda Volná Tak to máš dobrou nemoc. Moje babička má rakovinu a bolí ji to. Musejí jí dávat injekce proti bolesti.
Míša Novák Když jsem měl zlomenou nohu, tak to bolelo jako prase. Píchali mi injekce, ale i tak jsem kňučel.
Přidávají se další a další. Všichni líčí, jak je něco bolelo. Libor poznává, že ho nikdo neobdivuje ani ho nikdo nelituje. Teď ještě někdo napíše, že jsem na tom vlastně dobře, když mě nic nebolí a nemusím do školy. A je to tady.
David Vaněk Zítra píšeme odloženou písemku z matiky. Buď rád, že to nemusíš psát.
Libor Dohnal Kdybvch byl ve třídě, tak byste ji nepsali.
Honza Vysoký Kecáš! Ve třídě je teď všechno jiné. Až se vrátíš, tak zapomeň na panování. Jsme teď s tříďasem zajedno. Když to tak bude nadále, tak pojedeme na výlet.
Jitka Kovářová Chceme jet na výlet.
Libor je zděšený. Copak nemám žádné kamarády? Nikdo se neozve? Nikdo se za mě nepostaví. A deseti se to líbí! David má deset za sebou a já nikoho. Oni snad ani nevědí, co mám za nemoc! Musím je šoknout, aby vůbec chápali, co tady se mnou je.
Libor Dohnal Leukémie je hrozná nemoc. Mám tu na pokoji dva kluky, kteří jsou holohlaví. Jmenují se Vašek a Marek. Dostávali léky proti leukémii a ztratili přitom vlasy. To stejné čeká i mne. Budu dostávat léky, ztratím vlasy. Budu vypadat jako citrón – bledý bez vlasů.
Libor přestává psát a čeká, co na to někdo odpoví. Ale je jako opařený, když sleduje narůstající číslovky, až nakonec se to líbí deseti lidem. Jim se líbí, že já budu bez vlasů? Copak oni vůbec nechápou, jaká je to hrůza být bez vlasů? Patrik měl pravdu, že na Facebooku se píše, ale necítí.
Jitka Kovářová Až přijdeš do třídy bez vlasů, tak všechny holky s obdivem vydechneme. Budeš jako hvězda z rockové kapely.
Libor je zděšený. Ještě se mi Jitka vysmívá. A líbí se to deseti lidem. Patriku, máš pravdu. Oni jenom kecají a vůbec necítí, že já tady brečím.
Magda Volná Uděláme třídní kapelu. Libor bude zpívat. S tou holou hlavou mu budou holky padat do náručí. Já budu hrát na hřebínek. Přidejte se další.
Libor má oči plné slz a mezi vzlyky opakuje: „Kecají… kecají…kecají.“ Pláče jako malé děcko a rozhoduje se. Končím. Na Facebook už nevstoupím! Jako Patrik. Už s nimi nechci nic mít.
Honza Vysoký Já se hlásím na bicí. Pořídím si paruku s dlouhými vlasy a pořádný hrnec, abych vás všechny přehlušil.

„Dost, už toho mám dost,“ vzkřikne Libor a musí si protřít oči, aby viděl na displej a mohl odhlásit své jméno z Facebooku.
„Stalo se ti něco?“ ptá se Marek, který přišel k jeho posteli.
Libor zakroutí hlavou a pomyslí si: úplně cizí kluk a cítí se mnou, protože je tady na pokoji.
„Kdybys něco potřeboval, tak řekni. Také mi bylo blbě, když jsem tady byl nový. Brečel jsem jako ty.“
„Díky, ty jsi aspoň kámoš, ne jak ti moji ze třídy. Vůbec nechápou, že nechci být bez vlasů.“
„Až tady budeš dýl jako já, tak poznáš, kdo tě má rád.“
„Kdo?“
„Maminka a tatínek. A ještě brácha.“
„To ti jich moc nezbylo.“
„Jsem rád, že je mám. Vašek je na tom hůř. Má jenom mámu.“
„Já mám rodiče, mladší sestru a Patrika.“
„Tak to jsi na tom zatím nejlíp.“
„Před chvílí jsem ztratil celou třídu.“
„Já už taky nikoho ze třídy nemám.“
„Jdu si lehnout, je mi nějak blbě,“ končí rozhovor Marek.
„Dík,“ odpovídá mu Libor a zadívá se do stropu osvětleného zapadajícím sluncem.
Přitom si připomene dnešní rozhovor s Terezkou. Vzpomíná si, jak mu sdělila, že se za něho obětuje a získává k oběti další lidi, kteří se obětují za něho. Takže jsem ztratil třídu, ale získal jsem jiné přátele. Obětují se za mě. Někteří mě znají, jiní možná ani ne. Ale přesto se obětují. Je mi to jasné. Jsou to křesťané. Ale kteří to jsou? Musím se zeptat Terezky.
Libor bere do ruky mobil a ťukne na jméno své sestry.
„Tady je Terezka. Jak ti je?“
„Nic moc, má drahá sestřičko. Jenom bych chtěl vědět, kdo se za mě obětuje.“
„O tom se nemá mluvit. Pan farář nás učil, že když se obětujeme, má to být jenom mezi námi a Pánem Ježíšem.“
„Terezko, já to potřebuji vědět. Pomůže mi to.“
„Dobře. Takže všechny holky ze skautu.“
„Fakt?“
„Jasně. Vzaly to úplně samozřejmě. A ještě řeknou dalším svým kamarádkám. I svým rodičům a všem doma.“
„A to se za mne obětuje i Mirka a Lucka?“
„To jsou naše vedoucí. Ty se hodně obětují.“
„Fakt? To je úžasný. Díky, Terezko, zase ti někdy zavolám.“
Libor vypíná mobil a zůstává nehybně ležet. Nechápe to, ale přitom je z toho šťastný. Nejvíc jsem jim ubližoval. Chtěl jsem je zlikvidovat, a ony se za mě obětují. Kdyby ony byly na Facebooku, tak by se ke mně tak nechovaly. Proč? Protože jsou křesťanky. Zůstali mi rodiče a křesťané: Patrik, Terezka, Mirka a Lucka, skautky a další křesťané, kteří se přidají k oběti. Ti křesťané jsou jiní. Modlí se za mne a obětují. Dělají něco obtížného, aby mi vyprosili zdraví. To je úžasné. Nejsem vůbec sám. Musím to Markovi říct, že mám kolem sebe křesťany. A já přitom křesťan nejsem. Co je k tomu táhne? Proč jsou takoví? Učí je to Ježíš. Ale proč ho poslouchají? Proč se na to nevykašlou a nehledí si jenom sebe. Proč to od rána Terezka tak fantasticky pro mne dělá? Má mě ráda. Je to možné? Mne, takového nemožného brášku, který jí chtěl zakázat chodit do skautu. A proč mě mají rády Mirka s Luckou? To už vůbec nechápu. Mají v sobě nějakou sílu. Asi jim ji dává Ježíš. Ale v tom případě ten Kristus a to křesťanství není blbost, jak jsem si myslel. Je to skutečné, i když to není vidět. Křesťané mají lásku. Ale nemají ji jenom ze sebe jako ti na Facebooku. Mají ji od Ježíše. Ale jestliže je to skutečné, tak co já s tím budu dělat? Co mám dělat, abych se spojil s Ježíšem a měl také v sobě lásku. On mě může změnit, když tolik mění křesťany. Kdo mě spojí s Ježíšem, aby mě on změnil, abych měl lásku, kterou vyžaduje světlo po smrti? Patrik by mi to řekl. Proč jsem si od něho nevzal číslo? Anebo Ježíši řeknu sám, co mě napadne. „Ježíši, dej mi lásku. Prosím, Ježíši, dej mi lásku. Dej mi lásku, ať jsem jiný. Ať jsem jako Patrik, Terezka nebo Mirka s Luckou. Prosím.“

Mirka se vracela ze skautu domů s dobrou náladou. Těšila se, že lehce získá další pomocníky, kteří se budou obětovat za Libora. Tatínkovi to řekla na zahradě, kde zaséval semínka mrkve a petržele.
V kuchyni získávala Emilku, která jí však namítla: „Už mám své postní předsevzetí.“
„Za dva dny je Květná neděle a začne Svatý týden, je třeba přidat v postním snažení.“
„Dobře,“ souhlasilo děvče, „zítra je pátek, budu jíst jenom suchý chléb.“
„To je nádhera,“ zajásala Mirka nad hodnotnou obětí.
„Co se tady děje?“ zeptal se Jirka, který zaslechl na dálku rozhovor obou sester, ale nepochopil, oč se jedná.

„Libor je těžce nemocný,“ vysvětlovala bratrovi Mirka, „modlíme se za jeho uzdravení a přidáváme k tomu oběti.“
„Za toho darebáka, co vás tak šikanoval?“
„On už teď nic nedělá.“
„Bodejť by něco dělal, když je zavřený v nemocnici. Až se uzdraví, tak si to vynahradí.“
„To není tak jisté. Může se změnit.“
„Jenom ať si pobude v nemocnici, má čas se tam polepšit.“
„Ale co když umře?“
„Třeba na něho Pán Bůh poslal nemoc, aby vás od něho osvobodil. To bylo šílené, co dělal.“
Po těch slovech zalezl Jirka k počítači, kde řešil nějaké zadání.
Mirku bratrova slova vyvedla z míry. Až dosud byla nadšená pro Terezčinu snahu vymodlit Liborovi uzdravení. Ale co když je to proti Pánu Bohu, který Libora za jeho špatný život potrestal a vlastně tak zachránil její třídu? Do duše se jí vkradl zmatek a nemohla se ani připravovat do školy. Když přišla domů z práce maminka s Jeníkem, tak ji Mirka jenom krátce přivítala. Pak si s ní chtěl hrát Jeník, a ona ho odbyla.
Netrvá to dlouho a maminka volá k večeři. Když se pomodlí, vrhnou se děti na voňavé krajíce pokryté čerstvou šunkou. Až na Mirku, která jenom usrkává čaje a vypadá, že nebude vůbec jíst.
Maminka se jí zeptá: „Co se ti stalo, že jsi tak smutná?“
Dívka na takovou otázku čeká a dopodrobna líčí, jak se všechny holky ve skautu přidaly k Terezce, která se modlí a obětuje za nemocného Libora. Přesně vylíčila i svůj rozhovor s Jirkou, který na tátův tázavý pohled přisvědčil.
Kolem stolu je ticho. Všichni koušou své krajíce, ale zároveň se dívají na tatínka. Ke komu se přikloní? K Mirce, nebo k Jirkovi?
Tatínek chvíli přemýšlí, ale pak se rozhovoří: „Když jsem byl kluk, tak jsme měli ve třídě Martina, který mi strašně lezl na nervy. Pořád otravoval, opisoval od nás úkoly. Nikdo ve třídě ho neměl rád. Nechtěli jsme, aby s námi jel na výlet. Ale paní učitelka ho vzala. Šli jsme podél přehrady. Martin zezadu žduchl Andělku, milou holku, která by nikomu neublížila. Spadla do vody. Pan učitel pro ni skočil a vytáhl ji na břeh. Nedýchala a začínala i modrat. Bylo to hrozné, všichni jsme se báli. Učitelům se podařilo ji zachránit.
S Martinem to otřáslo. Byl bledý jako stěna a s nikým nemluvil. Od té doby se změnil. Přestal otravovat a časem byl z něho normální kluk.
Je možné,“ pokračoval tatínek, „že Pán Bůh dopustil na Libora nemoc, aby se změnil jako ten náš Martin. Pán Bůh nemoci nepůsobí, je dobrý a nepůsobí zlo. Mnohdy nás před zlem chrání, ale nechává také volný průběh světu, ve kterém žijeme. Liborem nemoc jistě otřese, může se změnit jako Martin. A my se můžeme modlit za jeho uzdravení, aby neumřel a mohl se změněný vrátit z nemocnice domů.“

Ještě než skončí večeře, tak Jirka slibuje: „Přes víkend nezapnu ani na chvíli počítač.“

Všichni ho s údivem pochválí. Je to pro Jirku nemalá oběť, kterou může připojit k večerní společné modlitbě za tělesné i duševní uzdravení Libora.

Zpět