Libor 14

Jak dál?

Do pátečního rána se budí Libor s jedinou otázkou: Potvrdí krevní testy, že mám leukémii?
Jakmile se objeví sestra, která měří teplotu, tak se jí Libor zeptá: „Sestři, jak dopadly výsledky?“
„Dozvíš se to na vizitě.“
„Kdo má vizitu?“
„Je pátek, takže pan primář. On ti všechno řekne. Je moc hodný, však uvidíš.“
„Dopadlo to dobře, nebo špatně?“
„Nevím. A kdybych i věděla, tak bych ti to stejně neřekla. To je věc jenom lékařů.“
Libor vidí, že se nic nedozví. Uvelebuje se v lůžku, že bude ještě spát. Ale oči se mu nezavírají. A tak vzpomíná na všechny doma. Také čekají na zprávu. Rodiče si to asi vytelefonují, ale Terezka mu včera večer kladla na srdce, aby jí zavolal hned, jak se dozví výsledky. Tolik se obětovala. A přidalo se mnoho dalších. Ale bude to k něčemu? Uzdraví ho Pán Bůh, ke kterému se všichni modlí?
Kdyby tak Libor viděl Terezku, jak vstává, kleká si vedle lůžka a vroucně se modlí: „Pane Ježíši, děkuji Ti za nový den. Prosím za Libora, aby ty testy dopadly dobře. Těším se na něho, až se vrátí domů. Je teď jiný, než byl dříve. I Rexovi je po něm smutno. Budu se snažit, aby to bylo u nás teď ráno pěkné. Budu hodná na maminku, pošlu pusu tatínkovi. Pane Ježíši, přidávám to k modlitbě za Libora.“
Terezka se spěšně obléká, bere do ruky mobil a přelétne očima adresář těch, kterým pošle zprávu o Liborovi. Je jich pěkná řádka. To je síla modliteb a obětí!
Libor v nemocnici přece jenom usíná. Jako by se spánkem čekal až do chvíle, kdy skončí Terezka s modlitbou.
Budí ho až sestra, která ho chytá za rameno a šeptá mu do ucha: „Pan primář je tu. Nespi!“
Libor je v mžiku vzbuzený a jeho široce otevřené oči prozrazují, jak dychtivě čeká na zprávu od pana primáře. Dočká se brzy.
„Dobrý den, Libore,“ zdraví ho lékař, a když mu pacient odpoví, tak se na něho zadívá laskavým pohledem. Libor v té krátké chvíli visí na jeho širokých rtech, pátrá v jeho modrých očích mžourajících v hustém obočí, stejně šedivém jako jeho rozevláté vlasy.
Konečně doktor Horák promluví: „Vyšetření dopadla podle očekávání.“
„Mám leukémii?“ zeptá se Libor přiškrceným hlasem.
„Krev nám ukázala, že ji musíme poléčit.“
„Je to leukémie?“
„Říkáme tomu tak. Ale můžeme to vidět i tak, že krev se zdivočila jako kluci o přestávce ve třídě. Potřebujeme ji uklidnit.“
„Budete mi dávat léky, abych ztratil vlasy?“
„S těmi léky ještě počkáme. Po neděli uděláme nové odběry, pak se rozhodneme, jak na tu tvou krev půjdeme.“
„Takže mám leukémii a nevíte ještě jakou?“
„Víme a nebojíme se jí. Ale potřebujeme se na boj připravit. Je to jako před závodem automobilů. Technici dolaďují stroje, jezdci se připravují, aby byli v pohodě. I my doladíme léčbu a tebe také vyladíme.“
„Nechci být bez vlasů.“
„I o tom si popovídáme.“
„Nechci být jako Vašek a Marek.“
„Příští týden se rozhodneme, jakou nasadíme léčbu. Možná budou při ní padat i stromy, ale po nich vyrostou mladé krásné stromky.“
„To myslíte jako vlasy?“
„Obvykle tomu tak bývá, ale všechno se dozvíš příští týden. Krev nám ukáže, jakým směrem se máme v léčbě dát.“
Primář se na Libora usměje a stisknutím dlaně naznačuje, že je třeba bojovat.
Pacient to chápe, ale nepřikyvuje. Zabořuje hlavu do polštáře a zavírá oči. Tak přece je to tady! Leukémie. Léky. Budu bez vlasů. Jak mám bojovat, když budu prohrávat? Budou se kácet stromy v mém lese, a já na to nesmím hledět, ale věřit, že nakonec narostou nové! Musím to zavolat Terezce. Až moc věřila, že se uzdravím. Modlitba a oběti nezvítězily. Musím hned, začíná přestávka mezi první a druhou hodinou.
Terezka má mobil v dlani, přijímá hovor hned a běží na chodbu. „Počkej,“ říká přitom Liborovi a spěchá na konec chodby.
„Tak co?“ zeptá se Terezka hned, když je na svém oblíbeném místě.“
„Není to dobré.“
„Není ti dobře?“
„Ne, ale mám leukemii.“
„Fakt?“
„Říkal mi to primář jako samozřejmou věc.“
„Já jsem tak moc věřila, že se uzdravíš.“
„Léky ještě brát nebudu. Budou to ještě příští týden vyšetřovat.“
„Věřila jsem, že už přijdeš domů. Tak jsem se na tebe těšila.“
„Ty ses na mne fakt těšila? Na tak hrozného bráchu?“
„Ty jsi teď jiný.“
„Myslíš?“
„Jo. Jsi fajn brácha. Budu končit, musím to říct dál.“
„Měj se,“ končí hovor Libor a vypíná spojení.
Terezka si chystá mobil, aby napsala SMS všem, kteří se obětovali. Ale nezmůže se na nic. Zklamání je tak velké, že jí zcela zatemňuj mysl i srdce. Proč, když jsem tak věřila? Bylo to všechno zbytečné? Copak mi musí brácha umřít? Pane Ježíši, on už není zlý, polepšil se. Budu brečet. Musím si utřít slzy do rukávu, aby na mně nebylo nic vidět. Sama to nezvládnu. Musím dojít za Mirkou.
Terezka si ještě jednou osuší oči a vydává se na cestu za Mirkou. Kličkování mezi dětmi i spěch po chodbě jí pomáhá zastavit pláč. Přibíhá k Mirce a posuňkem ruky ji zve na chodbu. Starší kamarádka ji ráda následuje, protože musí odrážet namlouvání Honzy, když Lucka není kvůli nějakému lékařskému vyšetření ve škole.
„Co je?“ volá Mirka na rozrušenou Terezku, která běží před ní do rohu chodby.
Teprve tam celá udýchaná ze sebe dostane: „Má leukémii.“
„Fakt? Je to na sto procent?“
„Jo.
„Věřila jsem, že se uzdraví.“
„Já taky,“ odpovídá Terezka, která znovu nedokáže udržet slzy.
Nejprve vzlyká, pak už brečí nahlas. Mirka ji tiskne do své náruče, aby se jí ulevilo a nebylo to tak slyšet. „Neplač,“ utěšuje ji.
„Když já jsem tak věřila,“ odpovídá Terezka v návalech pláče.
„Neboj se, budeme bojovat dál.“
Zvoní. Terezka se bojí, že jí Mirka odejde, a proto ji ještě pevněji objímá a usedavě pláče.
„Neboj,“ utěšuje ji Mirka, neodejdu ti, budu tu s tebou.
Po tomto ujištění usedavý pláč přece jen povoluje. Do ticha chodby se rozléhá volání třídní učitelky: „Terezko Dohnalová! Jsi tu?“
Terezka se přitiskne ještě křečovitěji k Mirce a znovu se rozpláče.
„Tady je!“ odpovídá Mirka a za chvíli objevuje vyděšená učitelka svou žačku přisátou ke své starší kamarádce.
„Pláče kvůli svému nemocnému bratrovi,“ vysvětluje Mirka učitelce.
„Buď tady s ní, já tě omluvím,“ dovoluje třídní učitelka, aby se Terezka u své kamarádky vyplakala.
Mirka neříká nic. V duchu se modlí, aby věděla, co má teď udělat. Teprve až se jí Terezka pustí a vzhlédne k ní opuchlýma očima, tak ji ujišťuje: „Nedáme se. Budeme bojovat dál. Pán Ježíš je s námi a chce, abychom vytrvali.“
Terezka pozvedá oči, ze kterých mizí beznaděj. Přitom říká: „Tlučte a bude vám otevřeno.“
„Ano, Terezko, budeme ťukat modlitbou a dalšími obětmi. A Panna Maria bude s námi,“ doplňuje ji Mirka a brzy už kráčí se svou malou kamarádkou k její třídě, kde ji předává klidnou třídní učitelce.

Po vyučování a následném obědě dává Mirka pozor, aby s ní nevyšel Honza zároveň ze školy. Daří se jí to, a tak spěchá do kostela, kde se chce pomodlit za Libora i Terezku. Touží svěřit Pánu Bohu všechno, co dělá ve skautu, co prožívá ve škole i doma.
Po vstupu do chrámu se pokloní Pánu Ježíši přítomnému ve svatostánku. Cestou dopředu se zastaví u mariánského oltáře, kde se modlí: „Panno Maria, chci být čistá jako ty. Veď mě, abych se k Honzovi chovala tak, jak to má být. Nechci si s ním nic začínat, ale on mi nedá pokoj. Vypros mi, ať jsem pevná tak, jak byla moje babička, když byla mladá.“
Od mariánského oltáře jde do přední lavice, kde pokleká a modlí se k Pánu Ježíši. Kdosi však vstupuje do chrámu. Nesmím se otáčet, nabádá dívka sama sebe. Ale kroky míří ke mně. Pan farář to není. Otáčí se a strne: Honza.
„Jdu za tebou. Tady budeme sami.“
„Tu je Bůh!“
„Nevidím ho, neslyším ho, necítím ho. Vidím tebe, slyším tebe a chci ti říct, že…“
„Nechci nic slyšet! Dej mi pokoj.“
Honza se však nedá odehnat. Vsunuje se do lavice a sedá si vedle Mirky, která si pokleká a polohlasem se modlí: „Panno Maria, ochraňuje mě.“
„Nic ti nedělám, tak proč voláš Marii na pomoc?“
„Vím, co po mně chceš, ale já to nechci.“
„Chci být jenom s tebou.“
„Ale já nechci.“
Rozhovor přerušuje vrznutí dveří a těžké kroky. Honza se otáčí a polekaně zvolá: „Bezďák Emil. Jde po mně. Musím pryč!“
„A co já?“ ptá se Mirka, protože se leká nedbale oblečeného muže, který se rychle blíží s divokým výrazem v obličeji.
„Utíkej za mnou,“ zvolá Honza a dává se do prudkého běhu podél stěny chrámu, aby se vyhnul střetu s bezdomovcem.
Mirka vůbec nezachytí Honzův úprk a než se vyhrabe z lavice, tak stojí proti ní zarostlý muž, jemuž v zanedbaném obličeji prosvítají jenom dvě zelenkavé oči.
Muž se ptá: „Ty jsi jeho milenka?“
„Ne,“ odpoví Mirka spontánně.
„Tak proč jsi s ním sama v kostele?“
„Otravuje mě.“

„Mě otravuje taky. Mám s ním nevyřízené účty. Vysmívá se mi. Co tu děláš?“
„Modlím se, pane…“
„Kovář se jmenuji.“
„Pane Kováři.“
„Ty mně tak pěkně oslovuješ. To už jsem neslyšel dlouho. Pane Kováři.“
„Nechte mě odejít, prosím. Já se vás bojím.“
„Dej mi peníze, a můžeš jít.“
„Nemám ani korunu.“
„Mám tě prohledat?“
„Ne! Budu ječet, až přijde pan farář.“
„Neboj, zkouším to, nejsem tak zlý. Jenom potřebuji peníze na víno.“
„A proč musíte pít?“
„Protože musím pít.“
„A nechcete přestat?“
„Chci, ale neumím to. Měl jsem práci, mám rodinu. Ale žena mě vyhodila, protože piju.“
„Tak přestaňte.“
„Nejde to.“
„Musíte to chtít s Pánem Bohem.“
„Pán Bůh je daleko, někde na výšinách.“
„Ne, Pán Bůh je blízko, tady v kostele. Pomodlím se za vás.“
Mirka pokleká a modlí se: „Pane Ježíši, pan Kovář musí pořád pít. Dej mu sílu, aby dokázal přestat a mohl se vrátit ke své rodině.“
Nastalé ticho přerušuje muž tichými vzlyky. „Děkuji ti, děvče, za tak krásnou modlitbu.“
„Ještě vás svěřím Panně Marii.“
„To už udělej sama, já musím jít sehnat peníze na víno.“
„Pomodlím se,“ ujišťuje dívka muže a dodává: „Vlastně jste mě zachránil před Honzou.“
„Jestli na tebe sáhne, tak ho přerazím. Stejně si na něho počkám a vyřídím si s ním otevřený účet.“
Muž odchází, Mirka si klekne a snaží se modlit. Ale vzmůže se na jedinou větu: „Děkuji, Pane Ježíši, že jsi mě zachránil před Honzou.“
Cestou ven z kostela se dívka zastaví u oltáře Panny Marie a s vděčností pohlédne do tváře Neposkvrněné. „Děkuji,“ zašeptá, „že jsem pořád jako ty. Chci být jako ty pořád.“

Zpět