Libor 16

Největší oběť

Pan Kovář sedí na lavici v policejní cele, která je strohá, nijak vyzdobená – čtyři holé stěny, nic víc. Čeká, až ho předvolají k výslechu. Ví, že policisté s ním musejí sepsat protokol, propustit ho, anebo předat do vazby.
Je si jistý, že neudělal nic zlého. Stále znovu přemýšlí, proč ho zatkli. Je pravda, že jsem žebral. Ale to dělají všichni chlapi na ulici. Ale nikoho jsem nenutil, na nikoho jsem nevztáhl ruku. Je pravda, že bych zmlátil ty posměváčky, kdyby se mi dostali pod ruku. I ten Honza v kostele přede mnou utekl. Dobře tak, ty facky by nestály za to.
Proč jsem tedy tady? Byl jsem v kostele, ale tam jsem nic neukradl. Že by ta holka na mě žalovala? Ale ta určitě ne, tak pěkně mi říkala „pane Kováři“. Vyděsila se, to je pravda. Mohla to doma říct. Tak jsem to dopracoval, že se mě lidé bojí. Vyhýbají se mi. Dělají, že mě nevidí, když jdou kolem mě. Vědí, že budu po nich chtít peníze. Zvykl jsem si na to, že jsem dotěrný žebrák. Jsem zlý na toho, kdo mi nic nedá. Musí mi dát, když má a já nemám. Musí se se mnou rozdělit, tak nás to přece jako děti učila maminka.
Maminka… Ta kdyby mě tady viděla. Jak dlouho už je po smrti? Pět let? Prý se kvůli mně utrápila. Ale copak já jsem zlý člověk? Piji, to jo. Ale to mě naučili lidi, když jsem jim opravoval elektřinu. Lákali mě: „Pane Kováři, přijďte nám to opravit, máme doma bezva slivovici.“ Je pravda, že to bylo v době, kdy jsem už pil a nechtělo se mi dělat.
Lidé se mě bojí. I ta dívenka v kostele se mě bála. Takhle se za tebou, maminko, do nebe nedostanu. Slyším tě, maminko: „Přestaň pít, začni pracovat, starej se o děti. Čtyři děti ti Pán Bůh dal a ty se staráš jenom o to, abys měl korbely s pivem a krabice s vínem.“
Vím, mami, vím. Ale proč mě lidé naučili pít, když mi všude nalévali, kam jsem přišel? Proč mám přestat pít? Manželka přede mnou zabouchne dveře. A děti? Vlastní děti se mě bojí. Ne, tam o mě nikdo nestojí.
„Ticho!“ okřikuje Emil sám sebe, i když nahlas nemluví.
Z chodby sem doléhají hlasy. Ano, je to ta holka z kostela! Jde k výslechu. Tak přece je to kvůli ní. Má krásný hlas. Takový čistý. Teď už se jí policajti ptají. Řekne pravdu. Měla tak nevinné oči. Ta holka neumí lhát. Kdyby ona byla mou dcerou, tak bych kvůli ní přestal pít. Pane Kováři, oslovovala mě a modlila se za mě, abych přestal pít. Jak mi to říkala? Musíte to chtít s Pánem Bohem. Ale copak Bůh o mě stojí? Bezdomovec, alkoholik a do nebe?
Ráno mě propustí, možná ještě v noci. Ta holka jim řekne pravdu, že ten bezďák byl na ni hodný.

Mirka usedá na židli naproti vyšetřovateli, který vyplňuje na počítači potřebné údaje, než začne výslech. Tatínek sedí na pohovce. Dívka na něho nevidí, ale cítí jeho podporu. Je ráda, že mu policisté dovolili být zde s ní.
Nejprve Mirka potvrzuje své jméno a příjmení a pak už následuje výzva vyšetřovatele: „Řekni nám, co se událo dnes odpoledne v kostele.“
Mirka pravdivě líčí, co se stalo. Pamatuje si to přesně. I to, co říkala panu Kovářovi.
Policista nechává Mirku mluvit a trpělivě doslova zapisuje, co svědkyně říká. Teprve až Mirka skončí, tak se jí zeptá: „Říkáš, že ti nijak neublížil. Proč ses ho tedy bála?“
„Bojím se všech bezďáků. A on byl naštvaný na Honzu, tak vypadal škaredě.“
„A pak ses ho už nebála?“
„Ne.“
„A to se tak změnil?“
„Přestal být naštvaný.“
„A nebyl na tebe zlý, když jsi mu nedala peníze?“
„Ne“
„A proč ses za něho modlila? Za bezdomovce. Myslíš, že to mělo nějakou cenu?“
„On byl smutný, že pije, a tak jsem mu říkala, že může přestat, že mu Bůh pomůže.“
„Ty věříš, že může přestat pít?“
„Poznala jsem, že by chtěl přestat pít. A Bůh může uzdravit každého člověka.“
„I opilce?“
„Ano.“
„Takže ses rozcházela s panem Kovářem s přesvědčením, že může přestat pít. Cítila jsi v něm něco dobrého, co by ho mohlo vést k polepšení.“
„Ano, řekl jste to dobře. Neuměla jsem to vysvětlit. Když bude chtít, tak ho Pán Bůh může uzdravit.“
„Dobře. Kéž by se tak stalo. Ale já tomu nevěřím. Neznám alkoholika na ulici, který přestal pít. Všichni se upili k smrti.“
„Protože nevěřili v Pána Boha.“
„Asi nevěřili. A od kostela jsme je museli odhánět, protože tam žebrali o peníze.“
Policista se odmlčuje. Ťuká do počítače ještě další informace. Když dopíše, tak řekne: „Pana Kováře propustíme. Tvoje svědectví je výmluvné.“
„Vy ho máte tady na policii?“
„Ano.“
„A mohla bych s ním mluvit?“
„Proč?“
„Teď mě něco napadlo, co bych mu chtěla říct.“
„A co mu chceš říct?“
„Musím vám to říct?“
„Ano, jinak žádné setkání nedovolím.“
„Ale vy nevěříte v Boha.“
„To není podstatné.“
Mirka chvíli mlčí a přemýšlí. Mám mu to říct? Nevysměje se mi. Ale když mu to to neřeknu, tak mě k němu nepustí.
Také policista uvažuje: konfrontaci Kováře s Lebedovou dovolím. Mohu se mnoho dozvědět.
Mirka nečeká na další výzvu a vysvětluje: „Napadlo mě to až teď. Libor, to je náš spolužák, je v nemocnici s leukémii. Modlíme se za jeho uzdravení. Přinášíme různé oběti za něho.“

„Co je to ,přinášet oběti´?“
„Něco si odřekneme, to je půst. Něco uděláme, co je obtížné, to je oběť. Dáváme to nebeskému Otci jako dar, aby uzdravil Libora.“
„Už chápu. Tak povídej dál.“
„Napadlo mě, že by i pan Kovář mohl přinést oběť. Velikou oběť.“
„A jakou?“ táže se s údivem v hlase policista.
Mirku tak znejistí. Cítí, že ochránce zákona nevěří, že by mohl bezdomovec udělat něco pro druhé. Jedině snad za alkohol. Ale já to cítím tady někde uvnitř, že by mohl. Řeknu mu to naplno, ať si myslí, co chce.
„Poprosím pana Kováře, aby nepil. To bude pro něho strašně těžké. Bude to velká oběť za Libora.“
„Tak to si rád poslechnu. Že by se alkoholik obětoval za nějakého Libora… Nevěřím tomu, ale můžeš mu to říct. Jsem strašně zvědavý, co na to řekne. Zavolám ho hned.“
Po slovech vyšetřovatele Mirka opět znejistí. Nevysměje se mi ten bezdomovec, co po něm chci. Proč si vlastně myslím, že to pro Libora udělá? Pane Bože, je to myšlenka od Tebe? Vnukls mi to? Prosíme tě, dobrý Bože, jestli je to tvůj nápad, tak toho pana Kováře přesvědč.“
Vyšetřovatel odchází ještě s jedním policistou pro pana Kováře. Mirka si přiloží ruku na hruď, kde má medailku Panny Marie. Takto se modlí, i když nic neříká. Všechno tak předává Matce Boží a zcela se uklidňuje. Lehce pozvedne oči k příchozímu, který se snaží vytušit, proč ho sem přivádějí.
Vyšetřovatel mu sděluje: „Pane Kováři. Zde přítomná Mirka Lebedová dosvědčila, že v kostele nedošlo z Vaší strany k žádnému závadnému jednání. Přála si s vámi mluvit. Posaďte se.“
Mirka vstává ze židle a natáčí se k příchozímu muži. Usměje se na něho a jasným hlasem říká: „Pane Kováři, náš spolužák Libor onemocněl leukémií. Modlíme se za jeho uzdravení a přinášíme za něho oběti. To je velká síla pro jeho uzdravení. Prosím vás, abyste nám pomohl. Vaše oběť může být obrovská. Chtěl byste se pro něho obětovat?“
Muž hned neodpovídá. Cítí, že ta dívka v něm probouzí něco, co už je dávno zasuté. Nějaké lepší já, které se vynořuje kdesi z hlubin. Prostupuje to celým jeho tělem. Odspodu až k hlavě. Cítí v sobě sílu za tím lepším jít. Je ponořený do sebe a chytá se praménků štěstí, které se v něm šíří.
Policista ho chce přimět k odpovědi, a tak ho vyzývá: „Pane Kováři, Mirka se vás na něco ptala. Můžete jí odpovědět?“
Bezdomovec neodpovídá, ale jednoznačně přikyvuje hlavou.
Mirce to stačí, a tak pokračuje: „Pane Kováři, můžete přinést tak velkou oběť jako žádný z nás. Přestaňte pít alkohol a obětujte to za Libora.“
Dotazovaný zvedá hlavu a zadívá se do Mirčiných očí. Nebojuje, protože to chce. Cítí se jako jiný člověk, který touží přinést oběť za nemocného kluka. Chce přestat pít, protože ví, že alkohol by mu vzal toho jiného člověka, který v něm povstal. Říká tiše a rozhodně: „Ano, nebudu pít.“
„To říkáte kvůli mně?“ ptá se vyšetřovatel.
„Ne,“ odpovídá stroze muž.
Mirka poznává, že její tušení bylo správné. Usměje se a říká: „Pane Kováři, pozítří je Květná neděle. Půjdeme v průvodu s kočičkami kolem kostela. Budou tam všichni, kteří se obětujeme za Libora. Přijďte taky. Dáme své oběti Pánu Ježíši, který pojede jako Král na oslátku. Bude mít z našich obětí radost. A z vaší oběti asi nejvíc.“
„Přijdu,“ přitakává muž a nechává se odvést do cely.
Mirka s tatínkem odchází záhy domů. Vyšetřovatel sepisuje protokol s panem Kovářem a propouští ho domů. Domů? Do staré chatrče, kde nachází Emil tvrdě spícího Matouše. Víno je vypité, ale jídla ještě zůstalo dost. Má hlad, a tak zakrátko všechno zhltne.
Matouš se probouzí a omlouvá se: „Víno jsem ti všechno vypil. Nevěděl jsem, že se vrátíš tak brzy.“
„Nevadí,“ odpovídá mu Emil a dodává: „Ode dneška nepiju.“
„Ty ses na té policii zbláznil nebo co?“
„Ne, změnil jsem se.“
„Povíme si to zítra, až z tebe vyprchají policejní prášky.“
Emil na to neříká nic. Uléhá, ale neusíná. Začíná nový život, a to se nemůže prospat. Přemýšlí, jaké to bude zítra a potom dál. Usíná až nad ránem. A potom spí celé dopoledne, zatímco Matouš se už dávno stará, aby měl dost pití, cigaret i jídla na přežití.

A co dělají ostatní v sobotním dopoledni?
Dohnalovi se chystají na návštěvu Libora. Maminka peče bábovku, kterou má syn tak rád. Tatínek chystá pro Libora překvapení: chce mu ukázat zcela nový program komunikace mezi konstruktéry a technology v podniku. Terezka kreslí jeden obrázek za druhým. Teprve nad posledním v řadě jásá: zobrazuje celou rodinu i s Liborem na vrcholu hory. Při obědě tatínek říká: „Museli jsme čekat na Liborovu nemoc, abychom byli rodinou. Nemohlo to tak být dávno?“
„Mohlo,“ odpovídá maminka a objímá Terezku, která se k ní tulí a touží po pohlazení.
Mirka s Luckou slíbily panu faráři, že přijdou uklízet a hrabat trávu kolem kostela. Nejsou tam samy. Přišli další mladí lidé, ale i dospělí. Všichni mají co dělat. Vládne veselá nálada. Všichni se těší na zítřejší průvod, kdy budou zpívat „Hosana synu Davidovu“ a doprovázet Pána Ježíše na cestě z Olivové hory do Jeruzaléma. Nikdo z nich netuší, že je za živým plotem pozoruje Honza. Doprovodil tatínka k faře, který tam šel na zpověď. Honza tu zůstal, když zahlédl Mirku s Luckou, jak hrabou trávu.
Hoch si dodává odvahu: chce se omluvit Mirce za svoje zbabělé chování. Vyhlíží příhodný okamžik, kdy se Lucka vzdálí a Mirka bude sama. Dlouhé minuty pracují děvčata spolu. Vyhrabují suchou trávu a házejí ji do kbelíku spolu s kamínky a odpadky. Honza pozoruje, jak se kbelík plní, a přeje si jediné – aby odpad odnesla Lucka.
K této  práci se však hlásí Mirka, když volá na kamarádku: „Kbelík je plný, odnesu jej do kontejneru.“
„To je v háji,“ vzteká se Honza, ale pak si dává přes pusu – kontejner je u silnice, Mirka tam bude více sama než tady.
Běží za tújemi, zatímco Mirka uplácává náklad, aby jí cestou z kbelíku nevypadával. Honza tak získává náskok a nepozorovaně se schovává za kontejner.
Mirka si při vysypávání odpadu do kontejneru pobrukuje písničku. Lekne se, když se najednou Honza zjeví před ní. Chvíli se oba pozorují. Pak Honza beze slova udělá krok ke kamarádce. Mirka však s ním nechce být sama. Otočí se a prchá pryč.
„Stůj! Něco ti chci říct!“ volá za ní Honza.
Marně, děvče utíká a neohlíží se. Do bezpečí za Luckou.
Honza se do areálu ke kostelu nevrací. Loudá se k faře, odkud musí vyjít co nevidět jeho tatínek. Dočká se brzy. Vychází z budovy spolu s panem farářem. Honza vidí v knězi člověka, který by mu mohl pomoci k cestě za Mirkou. Proto zklamaně sděluje: „Mirka prchla, když jsem se jí chtěl omluvit.“
Tatínek pokrčí rameny a odpoví: „To chápu.“
Honza zvedne oči k panu faráři. Je vidět, že kněz o jeho vztahu k Mirce ví.
„Víš,“ říká duchovní otec rozvážně, „Mirka před tebou nebude prchat, až pozná, že ti nejde o to, abys ji získal pro sebe. Zatím jí nic jiného nezbývá než před tebou utíkat.“
Honza sklopí hlavu a odchází. Má o čem přemýšlet. Kněz ho odhalil dobře: chce Mirku pro sebe a nechce si přiznat, že Mirka k ničemu takovému nesvolí.

Zpět