Libor 17

Květná neděle

Je Květná neděle. Věřící se shromažďují na prostranství za kostelem. Stavějí se tam do půlkruhu kolem stolu, na kterém jsou rozložené jívové ratolesti. Někteří věřící mají větvičky nebo malé kytičky kočiček v rukou a čekají na příchod kněze.
Bez zpoždění přichází otec Michal v rouchu červené barvy, aby zahájil bohoslužbu. Nejprve srdečně přivítá věřící a pak čte evangelium o tom, jak jel Ježíš do Jeruzaléma na oslátku a lidé ho oslavovali zpěvem „hosana“. Přitom mu mávali palmovými ratolestmi a prostírali na zem své pláště. Ježíš byl pro ně král, kterému takto provolávali slávu.
Teď už Honza chápe, co mu doma vysvětloval tatínek: „Dnes máváme větvičkami kočiček, abychom se připojili k lidem, kteří oslavují Krista palmovými ratolestmi a provolávají ho za krále.“
Honza se přesouvá blíže vchodu do kostela, aby viděl zformovaný průvod a nezmeškal Mirku, kterou chce pozdravit. Sotva se uvelebuje pod mladou lípou, pozoruje přicházející průvod. Na čele se nese kříž a pak jdou křesťané spolu s knězem a zpívají: „Hosana, hosana, hosana Synu Davidovu.“
Mirka se lekne, když z průvodu spatří osamoceného Honzu na místě, kde ho všichni uvidí. Co tu chce? Proč mi nedá pokoj? Mezi věřící nejde, ale vystavuje se zde tak, aby ho všichni viděli. Proč to dělá? Anebo počká na průvod a připojí se k němu, a tak se dostane do mé blízkosti? Už ho mám dost! Je tak vlezlý, až protivný.
Vzápětí se však Mirka leká. K Honzovi se zezadu blíží pan Kovář. Zřejmě si s ním chce vyřídit účty. Ještě pár skoků a bude u něho. Je rozezlený. Útok bude nenadálý. Neublíží příliš Honzovi, který stále nic netuší? Musím tomu zabránit. Ale jak? Než ke dvojici doběhnu, bude se Honza svíjet na zemi.
„Ne, ne, ne!“ vzkřikne Mirka svým jasným hlasem.
Pan Kovář se zarazí. Hlas Mirky ho zastavuje. Honza se otáčí, a když spatří bezdomovce, tak se dává na útěk. Emil však stojí a dívá se na Mirku, která ho máváním ratolestí zve do průvodu. Jde a zařazuje se mezi ostatní křesťany. Mirka dojde k němu a zeptá se ho: „Přinášíte oběť za Libora?“

„Nepiji, ani kapku jsem nevypil a pít nebudu,“ odpovídá muž.
Dvojice vzbuzuje pozornost okolních lidí. Pan Kovář si toho všímá a přehlédne svoje oblečení, které tak nápadně kontrastuje se svátečně oděnými křesťany. Sem nepatřím, říká si. Musím zmizet. Pohledem na svoje oblečení a na svátečně oděnou Mirku se omlouvá, proč musí zmizet.
„Vytrvejte,“ nabádá ho Mirka.
„Vydržím,“ odpovídá muž, na kterého má děvče neuvěřitelný vliv.
Než se Emil otočí k odchodu, tak prozradí: „Jsem teď jiný člověk. A budu také jednou tak pěkně oblečený jako vy všichni.“
„Bůh vás uzdraví,“ vybízí ho Mirka a pak už jenom sleduje, jak muž opouští průvod.
S úlevou sledují křesťané v průvodu, jak bezdomovec odchází. Nemohou ani tušit, co se vlastně odehrává mezi Mirkou a bezdomovcem. Nikdo z nich neví, že tento pokleslý člověk je zasažen milostí, kterou vytušil v čistém pohledu a v laskavém hlase Mirky. Lucka i Terezka vědí o jeho slibu, že nebude pít a obětuje to za Libora. Ale neberou to vážně. Vždyť ho znají jako opilce, který žebráním obtěžuje chodce. Navíc se ho bojí, protože se mračí a usměje se jenom na toho, kdo mu dá peníze. Nevěří mu, i když jim Mirka sdělila, že se chce změnit.
Průvod vchází do kostela, kde se slavnostní „hosana“ při čtení zprávy o utrpení Pána Ježíše změní v „ukřižuj!“ těch, kteří na Pilátově dvoře požadovali smrt pro Krista, kterého krátce předtím dav provolával za krále.
Mirka s pohnutím poslouchá příběh o Ježíšově odsouzení a modlí se za pana Kováře, za kterého Ježíš také vzal na sebe kříž.
Po skončení pašijí vyzývá otec Michal k modlitbě za ty, kteří v této chvíli potřebují zvláštní Boží pomoc. Lucka prosí za svou „babičku“, aby se uzdravila a mohla na Velikonoce do kostela. Terezka svěřuje Pánu Ježíši Libora stejně jako Patrik, který sedí nedaleko od ní. Libora ve své modlitbě skloňují všichni Lebedovi. Myslí na něho i pan farář, který poctivě přináší oběti za tohoto mladíka. Pan Vysoký, který je po dlouhé době v kostele, se vroucně modlí za Davida, kterého s úzkostí bezmocně sledoval z průvodu před kostelem. Mirka klečí a v mysli stále znovu opakuje: za pana Kováře, za Libora, za Davida i za Terezku, aby to všechno vydržela.

Libor podřimuje v lůžku po noci, ve které toho moc nenaspal. Většinu noci probděl u Marka, kterému nebylo dobře. Cítil se slabý, malátný, měl žízeň. Byl rád, když mu Libor podal hrníček s čajem. Vykřikoval ze spaní, Libor ho budil a utěšoval ho: „Neboj se, je to jenom sen.“
Marek se chytil Liborovy ruky a nechtěl ho pustit. Stal se mu tak kamarádem, který ho utěšoval, že ráno bude lépe. Hladil ho, když se probudil a házel sebou ze strany na stranu, jako by chtěl něco zahnat. Nad ránem Marek usnul. Libor ho nechtěl probudit, a tak se neodvážil vytáhnout ruku, kterou měl jeho kamarád přitisknutou na prsa. Položil si tedy hlavu na přikrývku a usnul.
Tak je našla ráno sestra. Poslala Libora do lůžka a zavolala lékaře. Tak začal kolotoč kolem Marka. Střídali se u něho lékaři a sestry. Dostával infuze a další léky. Měření tlaku, teploty a pulzu nebralo konce. V deset hodin je konečně klid. Zdá se, že Marek pokojně spí. Libor se už přes všechen vzruch prospal a nyní pozoruje kamaráda ze svého lůžka. Znepokojuje ho, jak je bledý, přímo ho bodají jeho občasné vzdechy. Rychle vstane, když ho Marek zavolá jeho jménem.
„Co je? Co potřebuješ?“ ptá se ho Libor, když přiběhne k jeho lůžku a jemně mu stiskne ruku.
„Buď tu se mnou,“ zaprosí Marek.
„Jsem tu. Neboj! Budu tu u tebe pořád.“
„Není mi dobře.“
„Zavolám sestru.“
„Ne, nemohou mi pomoci.“
„To nemůžeš vědět.“
„Vím to. Slyšel jsem to.“
„Co jsi slyšel.“
Marek se chvíli odmlčí. Potřebuje nabrat sil. Pak tiše a pomalu říká: „Mysleli si, že spím. Šeptali si to.“
„Co?“
„Že…“
„Že…“
„Umřu.“
„Ale to si nemohli říkat. Špatně jsi rozuměl, anebo se ti to zdálo. Máš pořád nějaké sny.“
„Slyšel jsem dobře.“
„Každý jednou umřeme.“
„Libore, já cítím, že umřu. A bojím se.“
„Smrti se bát nemusíš. Ta není zlá. Vím to od Patrika. Usneš a probudíš se na druhé straně. Budeš vidět sama sebe. Ale půjdeš dál tunelem za světlem. To světlo bude nádherné. Cestou poznáš, co jsi dělal dobře a co zase zle. S tím dobrem půjdeš za světlem a bude ti v jeho blízkosti dobře.“
„A dál?“
„Dál už to Patrik neprožil. Doktorům se podařilo rozběhnout mu srdce. A tak se probudil.“
„A ty tomu věříš?“
„Jo. Udělal jsem moc zla a teď se snažím dělat dobro. K tomu světlu musíš přijít s dobrem.“
„Já se bojím, bojím…,“ sténá Marek.
„Proč? To světlo je krásné, bude ti u něho dobře.“
„Mám v duši zlo, hodně zla.“
„A dobro nemáš?“
„Nebyl jsem pořád zlý, ale jedno zlo mám hrozné. A nemá mi kdo odpustit.“
„Už nežije?
„Ne. Byl to můj děda. Měl mě rád a já jeho. Chodil jsem za ním do jeho dílny. Všechno mě naučil. Pak byl dlouho nemocný, zpočátku jsem ho navštěvoval. Pak jsem už neměl čas. Vzkazoval pro mne, abych za ním přišel. Odkládal jsem to, až umřel. Od té doby mám výčitky. Dneska v noci se mi to pořád vracelo.“
„Potkáš ho v tom tunelu. Určitě ti odpustí.“
„Bojím se toho světla.“
„Proč?“
„Půjdu za ním se zlem.“
„Ale i s dobrem. Máš určitě víc dobra.“
„Bylo to hnusné. Čekal na mě. Nedočkal se mě.“
Libor už neví, co má na to říct. Dívá se do Markovy tváře, která je ještě bledší než dosud. Vidí a cítí, že jeho kamarád se trápí. Umírá a nechce zemřít bez odpuštění. Jsem v koncích, přiznává si Libor. Nevím, jak mu mám pomoci.
„Libore!“
„Jsem tady.“
„Šikanovali jsme Radku. Odešla kvůli tomu ze školy. Nevím, kde je. Nemohu ji odprosit.“
„Odpustí ti v tunelu.“
„Já to potřebuji teď.“
Marek se na chvíli vyčerpáním ztrácí. Libor má čas přemýšlet. Znovu si nadává, že si nevzal číslo od Patrika. Terezka! Terezka mi pomůže. Zdá se, že Marek usnul. Půjdu na chodbu a zavolám Terezce. Vezme mi to?
Ozývá se hned: „Terezka. Ahoj, Libore.“
„Terezko, mám tu kamaráda, který umírá a má velkou vinu. Tíží ho to. Co s ním mám dělat?“
„Jsme tu před kostelem. Dám tě Mirce, ona tomu rozumí.“
„Ne, Mirce ne…“ volá Libor marně, protože Terezka to v hlaholu před kostelem neslyší.
„Mirka, co potřebuješ, Libore?“ ozývá se v mobilu.
Libor se potí. Mirka… Chtěl jsem ji zničit… Teď mi to může vrátit. Tíží mě to jako Marka. Ale já mohu odprosit.
„Libore, jsi tam?“
„Ano, Mirko, prosím tě, odpusť mi ty hnusárny.“
„Libore, neboj, já už o ničem nevím. Jenom popros Pána Boha, aby ti odpustil.“
„Pána Boha… Udělám to. Hned. Děkuji ti, jsi hodná.“
„Normální, Libore. Bojujeme za tebe. Vrátíš se nám, já tomu věřím.“
„Dík,“ odpovídá Libor a více nemůže.
Pláče. Ani neví, proč pláče. Zalévá ho nezměrné štěstí ze setkání s Mirkou, která ho má ráda, i když jí tolik ublížil. Je to štěstí z odpuštění… Ale teď musím za Markem. Už vím, co mu mám říct. Udělám s ním to, co mi řekla Mirka. Zvládnu to? Musím. Už jsem přece jednou s Ježíšem mluvil.
Libor vstupuje na pokoj, kde ho zoufale volá Marek. Přibíhá k němu a ptá se: „Co je?“
„Umírám. Cítím to. Ta hrozná tíha.“
„Marku, ještě neumírej. Už vím, co máš udělat. Uděláme to spolu. Nejsem kněz, ale Ježíš mi poradí. On je moc hodný. Neboj se. Má tě rád. Je, žije tam za smrtí. Věř mi. Potkáš se s ním, až umřeš. On ti může odpustit a vyřídí to dědečkovi i Radce.“
Marek se upřeně dívá na Libora. Jeho rty chtějí něco říct, ale už nemají sílu, aby promluvily.
„Marku, vím, že nemůžeš mluvit, ale opakuj v duši to, co teď budu říkat nahlas.“
Libor se zadívá do Markovy tváře, která prozrazuje bolest a napětí. Rty se pohybují v nezřetelném, ale srozumitelném „ano“.
„Ježíši,“ říká pomalu a něžně Libor, „tíží mě moje viny. Je mi líto, co jsem udělal. Prosím tě, odpusť mi moje zlé skutky. A prosím tě, řekni dědečkovi a Radce, že je prosím za odpuštění. Děkuji moc. Věřím, že mi vinu smyješ z duše a že se spolu setkáme.“
Libor otevírá oči, které měl přivřené, aby se mohl soustředit na slova k Ježíšovi. Vidí, že Markova tvář už není stažená do bolesti. Naopak působí klidně. Ještě jednou se na něho Marek podívá. Naposledy. V tváři umírajícího se objevuje údiv, a dokonce úsměv. Už je u světla, ví Libor. A jde tam s čistým srdcem. Proto se usmívá. Marku, máš před sebou krásnou cestu.
Libor pohladí svého mrtvého kamaráda a pak ho obejme. „Marku,“ zašeptá, „jednou se tam u Ježíše sejdeme spolu.“
Vstává. Ještě jednou se zadívá na pokojnou a usměvavou tvář svého kamaráda. Odchází k sestrám na ošetřovnu, kde mezi dveřmi hlásí: „Marek zemřel. Ale žádný děs. Usmívá se, je u Ježíše.“
„Jak to víš?“ ptá se sestra.
„Nedýchá a usmívá se.“
Sestra běží k Markovu lůžku. Zůstává stát a říká: „Nedýchá a usmívá se. Jdu zavolat doktora.“

Je Květná neděle krátce před polednem. Ježíš vešel slavnostně do Jeruzaléma, aby tam přinesl oběť za nás. Aby nás spasil, a mohl tak přijímat do své náruče všechny, kteří ho budou hledat. A to třeba až před smrtí, jak to udělal Marek, který u něho hledal odpuštění.

Zpět