Libor 19

Záměna a změna

Jsou dny, ve kterých je v nemocnici pohoda. Primář se usmívá, je samý vtip, srší průpovídkami. Dnešek však k takovým dnům ani zdaleka nepatří. Primář je hned od rána se vším nespokojený. Vadí mu kdejaká maličkost, která není podle předpisů. Sestry i lékaři mají však svého primáře rádi, protože se celým srdcem obětuje pro pacienty i pro celé oddělení.
„Co je zas tohle?“ zvolá primář nad protokolem laboratorního vyšetření krve.
Nejbližší sestra přistoupí a přes rameno lékaře čte jméno vyšetřovaného pacienta: „Libor Dohnal.“
„Ano, čtete dobře. A podívejte se dál!“
„Všechny hodnoty jsou v normálu.“
„To není uzdravení, ale záměna. Zamění vzorky a klidně nám to sem pošlou. Ale s kým to zaměnili?“
„Může to být laboratorní chyba.“
„Anebo chyba při opisu. Anebo chyba při psaní do počítače. Může to být cokoliv, ale stávat by se to nemělo.“
„Nestává se to, pane primáři.“
„Nemělo by se to stát nikdy. Rozumíte: nikdy!“
„Nemělo by se to stát nikdy,“ přikyvuje sestra a dodává: „Ale stalo se.“
Rozlícený primář to nechce nechat jenom tak. „Hned tam volám! Ať si tam primář udělá pořádek.“
Za chvíli už primář Horák křičí do telefonu: „Pane primáře, ta záměna je fatální. Nevím, s kým jste to vyměnili. Libor Dohnal má leukémii v pokročilém stadiu. A vy mi pošlete protokol zdravého člověka. A přitom vaši paní doktorku netrkne, že před pár dny byly všechny hodnoty vysoké. To je tedy práce. Kdybychom takto pracovali všichni, tak bychom mohli nemocnici zavřít.“
„Prošetřím to. Podívám se na to. Dáme to do pořádku. Omlouvám se.“
„Vy se neomlouvejte. Ale ta vaše paní doktorka ať se přijde omluvit tomu klukovi, který už nutně potřebuje léčbu, a my to zase musíme oddálit. Znovu odebírat krev, pacienta uklidňovat. Co mu mám říct, že to děláme znovu?“
„Pane primáři, nezlobte se. Nevím, kdy se nám něco podobného stalo. Prošetřím to a vyvodím z toho důsledky.“
„Dobře, dobře,“ říká už klidnějším hlasem primář Horák a ukončuje hovor.
Rozčílený hlas primáře přivolal další sestry i ošetřovatele z oddělení. Všichni kroutí hlavou nad záměnou vzorků.
Doktor Horák se přísně zadívá na svůj tým a prohlásí: „Doufám, že jste záměnu neudělali u nás na oddělení.“
„Žádného uzdraveného pacienta u nás nemáme,“ odpovídá mu vrchní sestra.
„To vím také,“ zlobí se podrážděný primář, „ale co já vím, jestli si někdo z personálu nechal udělat odběr?“
„Ne, pane primáři, „nic takového tu na sto procent včera nebylo.“
„Na sto procent, na sto procent! Já bych si tak jistý nebyl. V laboratoři jsou si také na sto procent jistí, jinak by nám to sem neposlali. Tak už dost! Jdu to vysvětlit tomu klukovi. Já se budu omlouvat za nějaké nemehlo…“
Primář zamíří na Liborův pokoj, zatímco sestra se urychleně připravuje k odběru krve.
„Dobré ráno,“ zdraví primář pacienty.
Libor se vztyčí v lůžku a rezignovaně řekne: „Tak už mi to jdete říct…“
„Jdu ti říct, že tady v nemocnici máme kopyta. Vyměnila tvoji krev za jinou. Moc se ti, chlapče, omlouvám, že musíme udělat nový odběr.“
Libor cítí, že teď může udělat dobrý skutek, jaký po něm žádá světlo. Proto se usměje a řekne: „To nevadí, pane primáři, na ošetřovně je legrace.“
„Ale ta doktorka, co to spletla, si to vypije.“
„Pane primáři, netrestejte ji. Každý se může splést.“
„Já tě nepoznávám. Změnil ses tady k nepoznání.“
„Pane primáři, každý by se změnil, kdyby viděl umírat Marka. Musím dělat dobro, abych se jednou při smrti usmíval jako on.“
„To si musím zapamatovat. Řeknu to doktorům a sestrám na poradě. A taky sobě…“
Za chvíli po odchodu primáře přichází ošetřovatelka, aby odvedla Libora na ošetřovnu k odběru. Přitom se zeptá: „Co jsi řekl primáři, že se vrátil úplně klidný? Obrat o sto osmdesát, ne, o tři sta šedesát stupňů.“
„Řekl jsem mu, že každý by se změnil, kdyby viděl umírat Marka. Musím dělat dobro, abych se jednou při smrti usmíval jako on.“
„To jsi mu řekl? Ty jsi teda dobrý.“
„Vy jste, sestřičko, dobrá. Pořád se usmíváte.“
„Jdeme píchat,“ končí rozhovor sestra a vyprovází Libora k novému, opravnému odběru krve.

Mirka se probouzí do nového dne a nejraději by zavřela oči a spala dál. Za žádnou cenu se jí nechce do školy. Lucka nebude minimálně první dvě hodiny ve škole. Jde si vybírat brýle, protože maminka odpoledne kvůli práci nemůže. Pak se půjde vyfotit na pas a ještě musí zajít do zdravotní pojišťovny. A Honza bude mít zelenou. Bude se mi mstít za včerejšek. Nejraději bych do školy nešla, ale u maminky nepochodím. Jedině že by se přimluvila babička… Mám ještě čas, jdu za ní.

Babička je už upravená, lehce nasnídaná a modlí se pod křížem a obrazem Panny Marie.
„Dobrý den,“ zdraví Mirka.
„Copak se stalo?“ diví se babička, že k ní tak ráno přichází vnučka.
Mirka bez zdržování vysvětluje, proč přišla: „Lucka dneska nebude ve škole. Bojím se, co zase bude vyvádět Honza. Maminka mi omluvenku nedá, jedině snad kdyby ses přimluvila.“
Ozývá se mobil. Mirka prozrazuje: „To je Terezka! Určitě něco důležitého. Vezmu to!“ V následujícím hovoru Terezka sděluje, co se stalo. Mirka na to nic neříká, a tak musí babičce po skončení hovoru sdělit: „V nemocnici zaměnili krev, a tak musí jít Libor k novému odběru.“
„To je zpráva pro tuto chvíli,“ říká rozhodně babička. „Běž do školy a obětuj to za Libora. Kdybys zůstala doma, tak by si Honza myslel, že se ho bojíš.“
„Ale já se fakt bojím.“
„Já myslím, že se ho bát nemusíš. Nepusť ho k sobě do lavice, i kdybys měla ječet na celou třídu.“
„Moc jsi mi nepomohla.“
„Moc hezky mi to neříkáš,“ napomíná ji babička.
„Promiň, babi, ale chtěla jsem zůstat doma.“
„Běž do školy, budu se za tebe modlit. Pojď, dám ti křížek na čelo.“
„Díky, babi, ale jdu jenom proto, že musím.“
Dříve než jindy vychází Mirka z domu, protože si chce koupit nějaké ovoce, které doma pochybělo. Na náměstí zahlédne pana Emila. I on ji spatří, ale dělá, že ji nevidí. Co se s ním stalo? Že by zase pil? Ne, opilý není, ale žebrá. Takže velká oběť skončila? Ale my ji pro Libora potřebujeme. Dostali jsme šanci nového odběru. Ta záměna je vlastně pro nás požehnáním, můžeme se zase ještě po celý den obětovat. Jdu za ním.
Jakmile pan Kovář zjistí, že dívka míří k němu, tak ji ignoruje. Mirka tuší, že je zle, proto nahmatá medailku a prosí: „Panno Maria, prosím, přijď na pomoc, nebo ten Zlý ho zase uloví.“
„Pane Kováři,“ osloví bezdomovce Mirka, když se k ní schválně otočil zády.
„Jdeš mi přispět na víno?“
„Jdu vás poprosit o pomoc. O vaši oběť za Libora, dneska mu budou brát krev.“
„Nechej mě na pokoji. Skončil jsem s tebou. Je to všechno k ničemu. Pro mne už není návratu.“
„Jak to víte?“
„Přestal jsem pít. Zavolal jsem manželce, že už nepiji a pít nebudu. Víš, co mi odpověděla?
„Nevím.“
„Řekla mi, že mi nevěří a domů mě nepustí. Řekl jsem jí, že jsem ten dům stavěl já. Na to mi pohrozila, že na mě zavolá policajty. Takže, děvče, končím. Pro mne není návratu.“
„Vy chcete odpuštění hned. Mluvila jsem o vás s babičkou. Říkala mi, že když nebudete pít aspoň půl roku, najdete si práci, slušně se oblečete a donesete ženě vydělané peníze na domácnost, tak vás vezme nazpátek.“
Pan Kovář rychle dýchá a potlačuje v sobě vztek. Už, už má na jazyku, že takové děcko ho tu nebude poučovat, když ho zarazí čisté a krásné oči Mirky. Jeho v jádru citlivé srdce mu nedovolí děvčeti ublížit. Přesto zůstává navenek odměřený.
„Honza!“ vzkřikne Mirka, když spatří spolužáka, jak vchází na náměstí.
„Ty se ho bojíš?“
„Jo. Pořád za mnou dolízá a otravuje mě.“
„Doprovodím tě ke škole.“
„To budu ráda. Ve škole si už netroufne, ale venku nevím.“
„Ty se nestydíš jít se mnou?“
„Ne. Ale lepší to bude, až si vyděláte na pěkné oblečení.“
„Kde vezmou takového otrhance do práce?“
„Řeknu panu farářovi, potřebuje pomoct se zahradou. Určitě vám dá něco vydělat. Až budete mít pěkné oblečení, tak už si práci najdete.“
„S panem farářem se znám. Už tolikrát mě napomínal, abych toho pití nechal, když jsem žebral o peníze. Poprosím ho o práci.“
„Děkuji za doprovod, tu už doběhnu sama.“
„Cítím toho Honzu za zády, sleduje nás. Mám mu pár vlepit?“
„Ne, prosím ne, to by špatně dopadlo. Řekněte mu, že jste můj strejda, a ať si na mě nedovoluje. Však jsem vás přijala za strejdu.“
„Dobře,“ souhlasí pan Kovář a počká na Honzu, až je v takové blízkosti, že na něho může zavolat: „Jsem od Mirky strejda, tak jí dej pokoj! Jasný?“

Ve třídě si Mirka sedá do své lavice a na volnou židličku vedle sebe pokládá batoh. Přichází Honza a bez pozdravu bere do ruky křídu a maluje na tabuli posměšný obrázek o bezdomovci a Mirce. Když nákres dokončí, tak vítězně pohlédne na zesměšňovanou dívku, která se modlí k andělu strážnému o pomoc.
Honza nabízí obrázek k nahlédnutí všem přicházejícím děvčatům i klukům. Odezvy se nedočká. Magda bere do ruky houbu a nahlas řekne: „Jsi trapný, jak proti Mirce jedeš.“
Jitka se přidá: „Nediv se, odmítnutý milenec.“
Smějí se všechny holky. Přidávají se i kluci. Honza poznává, že je ve třídě sám. Nechá se odtlačit od tabule a jde na své místo. Cestou si naříká. Dopadl jsem jako Libor. Domachroval jsem, jak mi předpovídal včera taťka. Teď už mi chybí jenom leukémie. Asi ji mám. Jsem nějaký slabý, je mi blbě. Ne, namlouvám si to, jsem střelený. Zkopíroval jsem Libora. Machroval jsem namísto něho. Chtěl jsem vládnout Mirce tak, jak jí chtěl vládnout on. Vylámal si na ní zuby, já po něm taky. Proč nás ta holka oba přitahuje? Proč jsme ji chtěli oba porazit? Je silná, nesmírně silná. A krásná. Je krásná a pevná. Asi jí to dává Bůh, kterého má tak ráda. I Emil jí líže z ruky. Celá třída ji uznává, i když křesťankou je jenom s Luckou. Jestli chci jít nazpět do třídy, musím se jí omluvit. Ona mě neodkopne, i když by mohla a všichni by jí zatleskali. Půjdu za tátou, on jediný mi rozumí a pomůže mi. Slíbil mi to, ať přijdu kdykoliv. Omluvím se tříďasovi a půjdu domů.
Honza si dává do batohu věci, které už vytáhl na lavici. Zvedá se a opouští třídu. Nikoho to nezajímá. Ale přece! Slyším to dobře, ale nevím, která holka to řekla. „Zbabělec jde.“
Honza docílil na třídním svého a teď se loudá náměstím. Lekne se. Tam je ten bezďák. Jde ke mně? Zmlátí mě? Má mě proč zbít. Ať mi dá nakládačku za to udání. Stejně mě to žere a taťku taky. Ale ne, jde na druhou stranu. Na faru? Fakt! Jde asi žebrat peníze. Anebo ho už Mirka změnila, když je její strejda? Ta holka je neskutečná, a přitom tak obyčejná. Hezky oblečená, ale žádná fiflena jako jiné holky. Asi je v tom ten Bůh, kterého vzývá.
Honza zůstává stát, aby viděl, jak dopadne Emil u fary. Jde dovnitř? Možná tam skončím taky, když tam našel ve zpovědi pokoj táta. Jdu domů, tati, neboj se. Tvůj Honza jde za tebou, protože nemá sílu jít dál. A tys mi říkal, že mne k síle dovedeš. Mám stovku v peněžence. Mamince koupím petrklíč, ten je levný, a přitom pěkný. A tobě, tatínku, nějakou hlízu begonie, máš ta kvítka rád. Mám jenom vás, nikoho jiného, jenom vás.

Babička Mirky končí modlitbu. Nepřetržitě prosila s růžencem v ruce od chvíle, kdy od ní dívka odešla. Škoda, že Honza neviděl, kdo pomáhal napájet pramen, ze kterého Mirka i dnes ráno čerpala. Věřil by tomu? Asi ne. Zasmál by se a pronesl by něco, čím by ranil zbožnou babičku. Anebo už ne? Je už dostatečně poučený, že síla není jenom ve svalech, chytrosti a už vůbec ne v machrování či ostrém jazyku? Možná už ano. Možná ještě ne. To ukáže čas anebo už rozhovor s tátou, na který Honza spoléhá.

Zpět