Libor 22

Velký pátek 

Velký pátek – den Ježíšovy smrti za nás. Křesťané drží půst, jsou tišší než jindy, děkují Pánu Ježíši za jeho lásku k nám. Kromě velkopátečních obřadů se věřící zúčastňují pobožností křížové cesty. Většinou chodí od jednoho obrazu křížové cesty k dalšímu v kostele. Některé farnosti mají to štěstí, že jejich předkové vybudovali křížové cesty v přírodě.
Tak je tomu i ve farnosti, kterou spravuje otec Michal. Za městem se vine po hřebenu kopce cesta s kapličkami křížové cesty. Věřící rádi stoupají k vrcholu, kde Ježíšovu smrt ve dvanáctém zastavení prožijí právě ve tři hodiny – ve stejnou dobu zemřel Ježíš na Golgotě nad Jeruzalémem.
Na křížovou cestu se chystá i celá rodina Lebedova. Chce jít i babička, které to všichni rozmlouvají. Také Mirka se snaží babičku od náročné cesty odradit. Přitom jí slibuje: „Půjdu s tebou večer na obřady. Dnes jako schóla nezpíváme, budu s tebou v lavici. Víš, že ti není v poslední době dobře. Buď raději doma.“
„Budu ráda, když budeme obřady prožívat spolu. Ale křížovou cestu jsem nikdy nevynechala. Letos to bude naposledy, rozloučím se. Neboj se, zvládnu to, mám na to dost síly. Budeš mě jenom přidržovat, abych nespadla, když třeba zakopnu.“
„To víš, že se od tebe ani nehnu.“
„Máme za co děkovat. Dostali jsme od Pána Boha tolik milostí. Chci být s Pánem Ježíšem na křížové cestě, on za nás obětoval své utrpení a smrt, já toužím obětovat svou námahu i bolest. Budeš mi pomáhat, viď?“
„Tatínek nás zaveze k prvnímu zastavení a pak půjde s námi. Já bych tě sama neudržela, kdybys zakopla.“
„Děkuji, jsi moc hodná.“
„Ale kdyby ses necítila, tak mi řekneš. Babička od Lucky si netroufá a zůstává doma.“
„Mirko, prosím tě, už mě nepřemlouvej. Já mám v srdci takovou touhu jít, že bych doma byla nešťastná.“

Babička je spokojená, když nastupuje do auta a září radostí, když se připojuje k zástupu u prvního zastavení. Mirka se stydí za to, že takovou radost nechtěla babičce dopřát.
Otec Michal vítá všechny farníky a vysvětluje: „Při křížové cestě se nemusíme ani tak zaměřovat na detaily Ježíšova utrpení, ale můžeme prožívat jeho velikou lásku k nám. A já vám budu dávat podněty k naší odpovědi na Boží lásku.“
„Krásně to říká,“ šeptá babička Mirce, „Ježíš nás bezmezně miluje. Měj ho, Miruško, ráda, nikdy ho neopusť.“
Věřící stoupají od zastavení k zastavení. Vidí postupně na obrázcích umístěných na kapličkách, jak Pilát odsuzuje Ježíše, který bere na sebe kříž a padá pod ním. Na cestě s křížem potkává svou Matku Pannu Marii, nechává si pomoct od Šimona, přijímá útěchu od Veroniky, znovu padá, dokonce napomíná plačící ženy. Po dalším pádu zbavují vojáci Ježíše šatů, je přibíjen na kříž a vyzdvižen k obloze, aby tak zemřel. Kněz při jednotlivých zastaveních nabádá věřící, aby viděli utrpení druhých, pomáhali, neubližovali, všímali si, měli na sebe čas, povzbuzovali se a vždycky hledali usmíření.
Babička statečně kráčí od jednoho zastavení ke druhému. Sil jí však ubývá. Tatínek ji podpírá pod levou paží, Mirka jí pomáhá za pravou ruku. Šťastně tak dospějí k dvanáctému zastavení.
„Jsou právě tři hodiny,“ oznamuje kněz u vyobrazení umírajícího Ježíše. „V tichosti se skloňme a děkujme svému Spasiteli za jeho lásku, že za nás obětoval svůj život.“
Babička šeptá Mirce: „Vidíš Marii pod křížem? Vytrvala, došla až na Golgotu, byla se Synem při jeho smrti. Maria tě vždycky dovede k Ježíši. Drž se jí.“
„Ano,“ odpovídá Mirka a je ráda, že se může babička v delší pauze na pařezu vydýchat.
Průvod se posouvá ke třináctému zastavení. Tatínek objevuje plochý kámen, je to sice kousek dál od kapličky, ale babička si ráda sedá. Mirka usedá vedle ní. Tatínek jde blíž k zastavení, aby slyšel kněze. Mirka je tu s babičkou sama.
„Jak ti je, babi?“ ptá se dívka, když vidí krůpěje potu na babiččině čele.
„Prosila jsem Pannu Marii, abych mohla dojít až sem, tu mě vezme do náruče tak, jak na Golgotě chovala svého Syna.“
„Babi, co to povídáš?“
„Pán Ježíš mě vyslyší, tady umřu a Panna Maria mě ponese k němu. Vyslyšel mě, když jsem dala svůj život za Libora, aby mohl žít. Je tady, viděla jsem ho. Všichni jsou tady, moje děti: naše rodina, Lucka, Terezka, Libor, Honza a Emil. Bojovala jsem o ně s tebou. Umírám šťastná, moje Mirunko. Chovala jsem tě, když jsi byla malá, teď budeš chovat ty mě.“
„Babi, mám zavolat tatínka?“
„Ne, potřebuji klid. Vím, že umírám…. Na…. shledanou…v … nebi.“

Babička pokládá hlavu na klín vnučky. Zadívá se ke kapličce, pozvedá hlavu, jako by chtěla dohlédnout k obrázku Matky Boží s jejím synem v náruči. Hlava klesá, dech slábne až k poslednímu vydechnutí.
Mirka cítí, jak tělo její babičky ztěžklo. Neví, co má dělat. Mám zavolat tatínka? Však on přijde. Budu tu alespoň sama. „Babi,“ šeptá děvče, „miluji tě, bude mi bez tebe těžko, ale přeji ti nebe. Budu se k tobě modlit. Mohu se k tobě modlit? Dala jsi život za Libora jako Ježíš za nás. Věřím, že tě teď Panna Maria vede do nebe. Za všechno ti děkuji. Budu bojovat dál za tvoje děti, vlastně za naše děti.“
Dál už Mirka nic neříká. Jenom babičku hladí a pláče. Slzy dopadají na obličej zemřelé a vymývají její zapocené vrásky. Tak jsi mě umývala, když jsem byla malá, teď umývám já tebe, moje nejdražší babičko. Tatínek se blíží. Teď už se bude o tebe starat tvůj syn. Já se na nic nezmůžu, jenom na pláč. Budu plakat bolestí i radostí, protože tě mám u sebe naposledy a protože jsi v nebi.
Tatínek přibíhá a ptá se: „Co se stalo? Babička si zdřímla?“
Nikdo mu neodpovídá, protože obě odpovědět nemohou.
„Nedýchá. Umřela?“ ptá se tatínek a rukou přivolává pomoc.
Přibíhá Emil, který je nejblíž. Pomáhá tatínkovi sundat mrtvé tělo z klína Mirky.
„Budeme ji oživovat?“ zeptá se Emil.
Tatínek zakroutí hlavou. „Nechme ji spát.“
Emil upravuje v listí lůžko a pokládají do něho mrtvou babičku.
Přibíhají další věřící a ptají se, zdali je třeba pomoci. Netrvá to dlouho a jsou tu všichni lidé i s panem farářem. A tak se poslední zastavení křížové cesty děje zde. Ježíš je položen do hrobu. I babička se toho dočká.
Chlapi shánějí větve, které spojují a přitahují pružnými větvičkami. Zanedlouho jsou nosítka hotova. Tatínek, Emil a Honza i jeho otec ukládají babičku na nosítka a pomalu ji nesou dolů. Další chlapi, a mezi nimi Libor, jsou připraveni k vystřídání. Někdo začne modlitbu růžence. Všichni se přidávají. Sbor modlitby je tak silný, že otec Michal žasne: „Už teď je vidět, jak se za nás babička přimlouvá.“
Nahlas se nemodlí Mirka. Jde s odstupem za průvodem a pláče. Nemá už slz. Podpírá ji Lucka, která občas kamarádku pohladí a vzlyká s ní.
Lucka cítí, že ji Mirka táhne doleva. Dolů? Dochází jí to. Mirka chce jít ke studánce, která se skrývá v kapličce zasvěcené Panně Marii. Musejí se pustit, aby sestup zvládly. Daří se jim to bez pádu. U studánky se umývají obličej i opuchlé oči. Pak usedají na lavičku a dívají se na obraz Panny Marie. Nepláčou, tiše se modlí. Obě si přitom najdou pod mikinami medailky Panny Marie. Tisknou je a modlí se k Matce Boží.
Mirka vytahuje růženec a Lucka ji následuje. Začínají se modlit nahlas. Zprvu chraptivými hlasy, které se postupně vyjasňují.
„Budeme se modlit slavný růženec,“ navrhuje Mirka, „bolestný jsme se modlili při křížové cestě. A pak: křížem všechno nekončí. Naopak třetího dne nastalo vzkříšení.“
„Budou Velikonoce,“ zaraduje se Lucka a vyznává: „Babička je bude slavit s námi.“
Modlí se jeden „Zdrávas“ za druhým a do duší se jim rozlévá pokoj. Jejich zvonivé, krásné hlasy jsou jak rozezvučené velikonoční zvony. Je Velký pátek, ale děvčata už prožívají vzkříšení. Touží se napájet radostí, neboť být smutný, když babička se raduje v nebeském království, by nemělo smysl.
Když se děvčata pomodlí poslední desátek a přidají „Zdrávas Královno“, zadívají se na sebe. V obličeji už není pláč a bolest, ale pokoj.
Dorozumí se pohledem a vydávají se na cestu domů.
Je Velký pátek, ale Mirka s Luckou a snad všichni křesťané se už těší na velikonoční ráno, kdy budou oslavovat vzkříšení.

—————————————————————————————–

Příběh končí.
Příběh byl určen především dětem. Pokud až sem dočetli dospělí čtenáři, tak dál číst nemusejí. Ale děti chtějí vědět, jak to bylo dál. Podívejme se tedy o rok dál.

Farnost nebývale ožila. Když se lidé od Mirky dozvěděli, že její babička nabídla svůj život za uzdravení Libora, byli tím ve víře velmi povzbuzeni. Zastavovali se u jejího hrobu a připomínali si její lásku k Bohu i k lidem. I rok po památném Velkém pátku prosí u jejího hrobu o pomoc v těžkostech a bolestech. Modlí se, aby měli lásku podle jejího příkladu.

Mirka s Luckou dospěly v krásné dívky, které neztratily nic ze své čistoty, jež se jim odráží v očích. Jsou nadále nerozlučnou dvojicí a obě se hlásí na gymnázium. Spolu chtějí být jednou i na vysoké škole. Touží se stát lékařkami, aby mohly pomáhat lidem. Kluci po nich pošilhávají, ale nic si nedovolí. Ve třídě se často kolem nich shlukují holky a pak je slyšet do daleka smích. Pravidelně chodí jednotlivě i spolu na babiččin hrob. Tam se modlí za sebe i za ostatní babiččiny děti.

Z Libora je šikovný mladík, kterému učení nepřirostlo k srdci. Ale zajímá se o auta a chce jim rozumět a opravovat je. Hlásí se na automechanika, a když se dostane na maturitní obor, tak se bude snažit školu s úspěchem absolvovat. Dobré skutky už nedělá jenom proto, aby mohl uspět při setkání se světlem po smrti. Snaží se být dobrý jako křesťan. Letos o Velikonocích byl pokřtěn. I on často zajde na hrob babičky, která za něho nabídla svůj život. Děkuje jí a slibuje, že bude žít tak, aby jí dělal radost.

Pan Kovář je už dávno u své manželky. Stará se o rodinu a na alkohol se ani nepodívá. I on občas přijede k babiččinu hrobu a s vděčností vzpomíná, jak ho Mirka s babičkou tahaly z moci pekla. Věří, že mu zemřelá pomáhá v jeho životě a vrací se k víře, ve které byl pokřtěn. Chodí pravidelně do kostela a věří, že ho budou následovat i další členové rodiny.

Honza se hlásí na obchodní akademii. Už teď pomáhá rodičům v jejich obchodním podnikání. Z jeho tatínka se stal hluboce věřící člověk, který pomáhá v prvních krůčcích víry i Honzovi. Horší už je to s mladíkovou panovačnou povahou. Uznává to a snaží se polepšit. Mirku nechává na pokoji, baví se s ní jako s ostatními spolužačkami. I on směřuje ke křtu, ale s panem farářem se domluvili, že se stane křesťanem před Vánocemi.

A co Terezka? Nechali jsme si ji na konec. Je to moc milá holka. Pan farář říká, že je druhá Mirka. Miluje Pána Boha, pro kterého je ochotná cokoliv obětovat. Táhne k Bohu i svou maminku, která kvůli neoblomnému manželovi zatím zůstává na půli cesty. Terezka však věří a za to se modlí i obětuje, aby uvěřili oba její rodiče. Ve skautu je velmi aktivní a brzy bude dělat skupinovou vedoucí. Nosí medailku Panny Marie a věří v její moc. Už teď tvrdí, že jednou bude lékařkou jako její vzor Mirka.

Krásný je květ, jehož lístky vyrostly z víry babičky, od níž čerpala její vnučka. Mirka pak ve spojení s babičkou přivedla k víře Terezku, Lucku, Libora, Honzu i pana Emila. A babička na věčnosti jistě prosí, aby tyto její děti získaly pro Krista další lidi. Už se to rýsuje u pana Kováře, který se modlí za svou rodinu, a u Terezky, která se obětuje za své rodiče.

„Moje děti,“ řekla babička před smrtí a měla radost, že všechny jsou na křížové cestě. „Moje děti,“ zvolá babička, až je bude vítat do nebe. Kolik jich vyroste z kořene její pevné víry? To ví sám Bůh, v jehož blízkosti se babička raduje.

Zpět