Matouš 1

Do nové farnosti

První ministrantská schůzka v novém školním roce je fotbalová. Ministranti se nescházejí v kostele, ale přímo na hřišti. Šestnáctka kluků se hbitě rozdělí a nadržení hoši netrpělivě čekají na rozhodčího. Konečně přibíhá otec Matouš a píšťalkou svolává hráče do středu hřiště.

V půlkruhu ministrantů se kněz modlí: „Nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi stvořil svět tak, že je tu místo pro fotbal. Těšíme se, že si spolu zahrajeme. Pomáhej nám, ať se ovládáme a je vše v duchu fair play. Svatý Jane Bosko, hraj s námi tak, jak jsi hrával se svými kluky. Amen.“

„Amen!“ vzkřiknou všichni hráči a rozbíhají se na svá místa.

Otec Matouš foukne do píšťalky a zápas začíná.

Sotva se rozjíždí první útočná akce, tak se rozezní v kapsičce kněze mobil. Otec by jej nejraději nechal bez povšimnutí, ale svědomí mu klid nedopřeje. Co když někdo něco důležitého potřebuje? Mám teď schůzku, brání se. Ať mi dají lidi pokoj, když tu mám na starosti tolik kluků…

Už za těch pět roků své kněžské praxe zažil leccos, a tak vsouvá ruku do kapsičky, aby se podíval, kdo volá. Přitom běží s útočícími hráči a píská faul obránce. Spěchá k místu přestupku a pohlédne na displej mobilu. Strne. Volá otec biskup. Ještě že jsem se podíval! Co se stalo? Snad to nebude něco zlého.

Kněz dobíhá ke shluku kluků a omlouvá se jim: „Volá otec biskup. Chvilku vydržte v klidu!“

Výraz knězovy tváře je plný napětí a jeho očekávání nakazí i ministranty. V mžiku obstoupí svého duchovního správce a jejich pohledy visí na knězových rtech.

„Otec Matouš,“ hlásí se znepokojený muž svému představenému a dodává: „Co si přejete, otče biskupe?“

„Kde se nacházíš? Mohu s tebou mluvit?“

„Ano. Jsem na hřišti s ministranty.“

„Neměl bych tě rušit, ale…“

„Jen řekněte, otče biskupe, co potřebujete.“

„Vím, že pracuješ dobře, že máš farnost v pořádku, i když jsi tam teprve dva roky.“¨

„Děkuji, otče biskupe.“

„Všude tomu tak není. Také o ministranty se všude nepečuje.“

„Vím. Ale já to nezměním.“

„Potřebuji tě, abys to změnil.“

„Jak to myslíte, otče biskupe?“

„Rád bych tě přeložil do jiné farnosti. Stařičký otec Alois už nemůže.“

„Teď už to chápu.“

„Ale nechci ti to nařizovat, vždyť jsi ve farnosti krátkou dobu a měl bych tě tam ponechat ještě několik let.“

„Já vím, co mám udělat. Poslechnout.“

„Nechce se ti, viď?“

„Strašně se mi nechce. Mám ministranty, funguje mi schola, lidé se zpovídají, nemocní mě volají. Mám tolik plánů.“

„Nebudu tě nutit. Pokračuj v práci ve své farnosti. Mám z tebe radost.“

„Ne, otče biskupe, tak jsem to nemyslel.“

„A jak?“

„Strašně se mi nechce odejít. Ale chci dělat vždy, co po mně chce Pán Bůh. Vaše rozhodnutí beru jako vůli Boží. Přeložte mě, rád vás poslechnu.“

„Dobře, jsi hodný, děkuji,“ ukončuje biskup hovor a pak se dlouho za oba své kněze modlí.

Otec Matouš se rozhlédne po klucích. Klouže z jedné vyděšené tváře na druhou.

Jeden ze starších ministrantů se zeptá: „Otče, vy nám odejdete?“

Přikyvuje. Chtěl by něco říct, ale nejde to. Hlasivky má sevřené. Kdyby mluvil, tak by se asi rozbrečel.

Také kluci stojí a dívají se před sebe. Jejich otec má odejít? Proč, když to s nimi tak umí? Všechno by pro něho udělali.

Také kněz se dívá před sebe a přemýšlí. Možná proto mám odejít, abych nezastiňoval Pána Boha. Aby kluci ministrovali ne kvůli mně, ale pro Pána Boha. Aby holky nezpívaly kvůli tomu, že je pochválím, ale z lásky k Pánu Bohu. Vytáhl jsem farnost z pasivity, vypěstoval jsem sazenice. Můj nástupce už bude jenom zalévat, aby dál dobře rostly. Dělal jsem to s tebou, můj dobrý Bože, modlí se kněz, ale mnohdy bylo vidět mne a ne tebe. Děkuji, že odcházím.

Otec Matouš zvedá oči, pravou rukou si pročísne vlnité vlasy, do hnědých očí se vrací jiskra. Už pevným hlasem volá: „Trestný kop, byl to jasný faul.“

„Spadl schválně. Je to simulant!“ odvažuje se protestovat malý provinilec.

„Podrazil jsi mu nohy, musel spadnout.“

Nikdo už dál nic nenamítá, i když z trestného kopu padá první gól zápasu. I jako rozhodčí má kněz autoritu. Přispívá k tomu i to, že je vysoký a má tak přehled. Zápas proto bez nějakých konfliktů pokračuje. Rozhodčí jej řídí s přehledem, i když často myšlenkami odbíhá jinam. Do své nové farnosti. Jak mě tam lidé přivítají? A co mládež? Bude se tam učit náboženství ve škole?

Právě kvůli škole, kde starý kněz nedokázal udržet kázeň, požádal dlouholetý farář na konci školního roku o odchod do důchodu. Stěžoval si, že tam vládne šikana, nekázeň, která se přenáší i do vyučování náboženství.  Otec biskup poprosil unaveného faráře, aby ještě rok vydržel. „Lojzíku, příští rok budu mít několik novokněží, pak budeš moci odejít na odpočinek.“

Kněz souhlasil, přes prázdniny si odpočinul a měl zase novou chuť do práce. Ale dlouho mu to nevydrželo. Co se vlastně stalo?

Už ve druhém zářijovém týdnu přišel za knězem ministrant Vašek a stěžoval si mu, že ho kluci v jeho osmé třídě od začátku školního roku šikanují. Začalo to o prázdninách na školním táboře, když jim Vašek překazil strašení mladších žáků. Nejel s nimi v jejich lumpárnách ani teď ve škole, a tak mu ubližovali. Rodiče nic u třídního učitele nezmohli, a tak se pan farář rozhodl, že vyhledá pomoc u ředitele školy. Avšak vyšetřování se nedotáhlo do konce a násilníkům se jenom pohrozilo. Vaškovi nepřátelé se stáhli, aby vyčkávali, až se situace uklidní. Přitom dávají najevo, že mu to spočítají. Vašek nepatří k nejmenším, je atletické postavy, dosud byl sebejistý, ale teď se agresivní trojky bojí, a otec Alois je nešťastný, že ho nedokáže ochránit.

Do toho se po vyučování náboženství rozpláče sedmačka Lenka. Přitom sděluje: „Vysmívají se mi kvůli oblečení. Jsem pro ně socka, kterou musejí odkopnout.“

„Cože?“ nechápe kněz takovou zlobu.

„Ano, ukazují mi boty, kterými mě vykopnou ze třídy.“

„Tak to řekni rodičům.“

„Nemají na lepší oblečení. Nemohou mi pomoct.“

„Mohou si jít stěžovat.“

„Maminka by plakala a nikam by nešla.“

„Já také nikam nepůjdu,“ rozhoduje se kněz. „Zkusil jsem to jednou a dopadlo to špatně. Ale přijde jiný kněz, který se vás zastane. Já jsem už na to starý.“

Po příchodu ze školy je kněz schýlený více než jindy, pročísne si své řídké šedivé vlasy a volá otci biskupovi: „Slíbil jste mi, že když mi to nepůjde, že mohu odejít hned do důchodu. Prosím, aby se tak stalo. Už na to nestačím.“

Otec biskup žádost přijímá a volá otci Matoušovi, který se rozhoduje, že farnost po starém knězi převezme.

Zatímco otci Aloisovi se uleví, tak záležitost kolem Vaška pokračuje.

Trojice násilníků jde spolu ze školy a hledá osamocené místo, aby se poradila, jak dál s Vaškem. Celkem snadno najdou kluci lavičku, protože je dnes chladno a staří lidé venku neposedávají.

Největší a nejsilnější Radim navrhuje, že si na Vaška počkají a zmlátí ho mimo školu.

„Musíme změnit taktiku,“ nesouhlasí nejmenší Danek, „když ho zmlátíme, je to na nás a spočítá se nám všechno dohromady.“

„Tak co chceš dělat?“ ptá se prostřední Kája.

„Něco se s ním udělat musí,“ trvá na trestu Radim, všechno vidí a všechno na nás řekne.“

Danek přikyvuje a dodává: „Jsou inteligentnější tresty.“

„Jak ho chceš inteligentně zmlátit?“

„Skoro celá třída jsme na Facebooku. Tam Vaška ztrestáme. Tam ho před třídou znemožníme a on se připlazí, abychom přestali. A my si dáme podmínky.“

„Má to jednu chybu,“ namítá Kája.

„Jakou?“

„Jak se ty naše výpady dozví?“

„Přečte si je, bude se k nim vracet a dostane z nás strach, který ho usměrní.“

Kája se s potěšením usmívá. Zřejmě se raduje z toho, že alespoň jednou bude mít oproti Dankovi navrch. Na znamení své důležitosti zvážní a zvolá: „Nepřečte si to.“

„Bude to muset číst.“

„Nepřečte si to.“

„Tak už dost hádek,“ zasahuje Radim a přidává se k Dankovi. „Je to dobrý nápad. Na Facebooku ho lehce znemožníme, až bude brečet.“

Kája triumfuje, když vítězně prohlašuje: „To by musel být na Facebooku s třídou přihlášený.“

„A on není?“ vzkřiknou oba zbylí hoši naráz.

„Není,“ potvrzuje Danek zřetelně.

Radim mu věří, neboť nejmenší člen party je v počítačích na škole nejlepší. Třídní Facebook zřizoval on a také se o něj stará.

„Tak to je v háji. Nezbývá než moje varianta, že ho musíme zmlátit.“

„Mám nápad,“ hlásí se Danek o slovo.

„To jsem zvědavý. Mluv!“

„Změníme úplně taktiku. Budeme se chovat k Vaškovi jako ke kamarádovi.“

„A co tím získáme?“ durdí se Radim, „leda to, že bude o nás vědět ještě víc než dosud.“

„Musíme ho získat mezi přátele na Facebook. Až tam bude, tak na něho zaútočíme a umlčíme ho.“

„To vypadá dobře,“ souhlasí Radim a tím je nápad schválen.

„Vezmu si ho na mušku já,“ pokračuje Danek, „ale vy mně musíte pomáhat. Prostě od nynějška je Vašek náš nejlepší kamarád.“

„A kdy začneme?“

„Hned zítra. A doufám, že nejpozději do týdne ho máme na síti.“

Kluci vstávají z lavičky a rozcházejí se spokojeni. Radim s Kájou jdou zřejmě domů, zatímco Danek zamíří k Vaškovi. „Kuj železo, dokud je horké,“ povzbuzuje sám sebe a připravuje se, jak co možná nejsladčeji nového kandidáta osloví.

Po Dankově zazvonění vykukuje Vašek z okna. Téměř se lekne, když spatří jednoho ze svých nepřátel.

„Neboj se, nepřišel jsem ti ublížit. Právě naopak. Jdu ti nabídnout mír a přátelství.“

„Za jakých podmínek? Že vám dám pokoj a na všechno kývnu?“

„To by nebylo přátelství.“

„Tak co po mně chcete?“ zeptá se Vašek, zmizí v okně a za chvíli přichází dveřmi k návštěvníkovi.

Danek jde hned k věci. „Přišel jsem ti nabídnout přátelství na Facebooku.“

„Co tak nejednou?“

„Chceme se změnit.“

„To můžete i beze mne.“

„Změnit se můžeme, když budeme s tebou.“

„Děkuji za pozvání, ale nejde to.“

„Proč?“

„Protože tatínek je zásadně proti a musel jsem mu slíbit, že na žádnou síť zatím nevstoupím.“

„Tvůj taťka o tom nemusí vůbec vědět.“

„To nejde.“

„Nejsi už přece malé děcko.“

„Slíbil jsem to.“

„Rozvaž si to. Buď přátelství na síti, anebo nepřátelství ve třídě. Jiná cesta k usmíření není. Rozvaž si to. Dáme ti na to dost času. Dneska máme středu, v pondělí ráno mi řekneš, pro co ses rozhodl.“

„Můžu ti to říct hned.“

„Neunáhluj se. Zvaž dobře, co ti nabízíme. V pondělí mi to řekneš.“

Danek s úsměvem odchází a jeho chování působí zmatek v duši Vaška. Mohl bych mít ve třídě pokoj, a já to odmítnu. Nepodvedu tatínka, kterému jsem to slíbil. Anebo mám o tom s tatínkem promluvit? Ne, to je zbytečné. On je zásadně proti. Takže pokračování nepřátelství? Přitom by stačilo tak málo, abych měl pokoj. Že bych to udělal bez tatínka a řekl bych mu o tom, až skončí proti mně šikana? Bude rád, že jsem si sám poradil.

Vašek přemýšlí a připadá si důležitý. Až tak, že se zapomíná modlit.

Lenka si užila dnes ve škole nemálo posměchu kvůli svému oblečení. Proto je rozhodnuta, že zítra si obleče něco jiného. Ale co? Marně hledá ve skříni něco, co by alespoň trochu uspokojilo spolužačky.

Přistihuje ji přitom maminka. Děvče se lekne, jako by dělalo něco nepatřičného.

Maminka se jí zeptá: „Hledáš něco na sebe?“

Lenka přikyvuje.

„Nic lepšího, než jsi měla dneska ve škole, nenajdeš.“

„Holky se mi smály.“

„Jsi malá, citlivá. Ony vědí, že tě to zraňuje, a tak si na tebe troufají.“

„Závidí mi moje dlouhé vlasy, nemastí se mi a nemám je jako hřebíky.“

„Mohla bys hrát Ribanu, ale obléct bych tě k tomu nemohla. Mám sotva na jídlo.“

„Vím, že nemáte peníze. Nic po vás nechci.“

Děvčeti se náhle projasní pohled. Otočí se k mamince a říká: „Mám nápad.“

„Povídej.“

„Ušetříš na mně na obědech. Nebudu jíst maso, stačí mi suché brambory.“

„To bys dlouho šetřila. A pak: jíst musíš zdravě.“

„Kde mám teda vzít peníze?“

„Nemohu ti pomoci.“

„Já vím, mami, nic po tobě nechci. Vystačím s tím, co mám. Teď jdu do skautu, tam se mi nikdo smát nebude.“

„Je dobře, že máš dobré kamarádky ve skautu.“

Lenka přiskočí k mamince a objímá ji: „Ještě že mám tebe, nejhodnější maminku na světě.“

„Jako bys ani nebyla naše,“ přemítá maminka a prsty probírá vlasy dcery, „my s tatínkem jsme světlí a ty černá. My jsme docela velcí, a ty jsi malá. Ale vím, po kom jsi. Po tvé prababičce. Tak ráda bych ti něco pěkného koupila. Ale to bych musela krást.“

„Mami, nestarej se! Ať se mi smějí! Pán Bůh se mi nesměje.“

„Jsi hodná. A teď už běž, ať nepřijdeš pozdě do skautu.“

Děvče je brzy z domu. Běží ulicí, která ústí do náměstí nevelkého města. Upoutá ji výklad s konfekcí. Tady bych si určitě na sebe něco vybrala. To bych ale musela leda krást! To ne, krást se nesmí, je to v Desateru. Ale myšlenka na krádež ji neopouští. Stojí jako přikovaná k výkladu a představuje si, jak si zkouší v obchodě oblečení. Je v kabince. Pozoruje prodavačku, jak obsluhuje někoho dalšího. Nepozorovaně opouští kabinku a mísí se mezi lidi a spěchá z obchodu ven. I s krásnými šaty, sukní nebo kalhotami…

„Dost!“ zakazuje si nahlas takové myšlenky a rozbíhá se ke skautskému domu. Přitom se modlí: „Pane Ježíši, zažeň mi takové myšlenky, nechci krást, nechci hřích, i když mě to láká.“

Zpět