Matouš 5

Jednání s ředitelem

Týden usilovné práce otce Matouše s jeho pomocníky proměnil faru ve skladiště. Ke stěhování jsou připraveny krabice plné oblečení, knih i věcí denní potřeby. Skříně a regály jsou už prázdné, na řadě jsou šuplíky a jiné zásuvky. Je středa, stěhovací vůz je objednán na pátek, čas se tedy krátí.

Přesto ve středu dopoledne vyráží otec Matouš do svého nového působiště, aby se představil starostovi a řediteli školy. Nejprve jde na obecní úřad, kde setkání probíhá v srdečném duchu.

Starosta nakonec říká: „Pevně věřím, že navážete na působení otce Aloise. On se staral nejenom o své ovečky, ale myslel i na ostatní občany. Spojoval obě skupiny, takže jsme prožili nemálo společných slavností, ale i práce. Není to tak dávno, v obecním bytě bydlela jedna rodina, která neplatila nájem. Upomínali jsme je, ale marně. Měsíční částka nebyla velká, asi pět tisíc korun. Za rok však narostl dluh na více než 60 000 Kč. Zavolali jsme si hlavu rodiny, abychom mu předali výpověď z bytu. Když se otec rodiny dostavil na jednání, tak nás prosil, abychom je z bytu nevyhazovali. ,Nemáme kam jít, budeme spát někde pod mostem.´

Vtom někdo zaklepal na dveře.

Zvolal jsem: ,Máme jednání, nerušte nás.´

Dveře se přesto otevřely a stál v nich otec Alois. Pozdravil a omluvil se, že ruší. Všichni jsme povstali a tušili, že se děje něco důležitého, co nesnese odklad. Otec Alois došel pomalu až ke mně a položil na stůl obálku se slovy: ,Přepočítejte to, prosím, mělo by to pokrýt dluh za nájem.´

Otec Alois počkal, až peníze přepočítám. Když jsem přikývl, že je to v pořádku, tak řekl: ,Dejte mu, prosím, práci, ať si na nájem vydělá.´

Když pan farář odcházel, tak jsem měl pocit, jako by přišel mezi nás sám Pán Ježíš.“

Sekretářka, která právě postavila před nás šálky s kávou, k tomu dodává: „A takových příběhů o panu faráři bychom mohli říct mnoho.“

Starosta počká, až sekretářka odejde. „Hluboce mě mrzí to, proč otec Alois u nás jako farář skončil. Ptal jsem se na to pana biskupa, když otec Alois mi to neprozradil. Bylo mi řečeno, že už déle nemohl snést poměry ve škole. Vyčerpávalo ho to, protože nemohl ubohým dětem pomoci.“

Starosta se odmlčí a pak šeptá: „Sleduji dění ve škole, a když budu mít nesporný důkaz, tak ředitele ihned odvolám. Jste první, komu to říkám. A prosím, abyste o tom zatím pomlčel. Získal jste si mě, když jste si ponechal otce Aloise na faře. Všichni jsme rádi, že takto zůstává mezi námi.“

„Děkuji za důvěru, pane starosto,“ říká tiše kněz, „teď jdu k panu řediteli do školy, doufám, že naše setkání dopadne dobře.“

„Kéž by tomu tak bylo,“ odpovídá starosta a s přáním všeho dobrého v nového farnosti se s novým farářem loučí.

Otec Matouš opouští obecní úřad a dává za pravdu ženě, která mu na hřbitově vyprávěla, jak výborného mají starostu. Dobře si však také pamatuje, jak mluvila o řediteli školy. Co mě čeká ve škole? Duchu svatý, dej mi dar rozumu, moudrosti a také síly, ať se chovám tak, jak si to přeje Bůh.

Kněz přichází do školy přesně podle domluvy. Po zaklepání na ředitelnu se zevnitř ozve zvolání: „Moment. Mám tu jednání.“

Tento moment však už trvá deset minut, když se ozve zvonek ohlašující velkou přestávku. Ze tříd vybíhají žáci, kteří vytlačují ze školních chodeb ticho, které tam dosud panovalo. Otec Matouš pozoruje bavící se mládež a uvažuje, kteří z nich budou asi chodit do náboženství. Ale pak napomene sám sebe: všichni patří do mé farnosti, o všechny se mám starat.

Hlavně děvčata si prohlížejí mladého kněze. Dosud se setkávala v kněžském oblečení pouze s otcem Aloisem. Brzy se mezi nimi roznese, že u ředitelny stojí nový pan farář. A je mladý! Zvěst se donese i do sedmé třídy, kde holky trápí Lenku. Tentokrát ji nedokáže ochránit ani Terezka, a tak se šikanované děvče rozpláče. Téměř všechny holky vyběhnou, aby se podívaly na kněze, a tak je ve třídě klid.

„Půjdeme také?“ ptá se Terezka uplakané kamarádky.

„Podívej, jak vypadám.“

„Utři se do rukávu a nebude nic poznat.“

Lenka si utře slzy a ožije. „Jdeme za ním! Otec Alois říkal, že nový pan farář mě ochrání před šikanováním.“

„On ti to fakt říkal?“

„Ano. Říkal, že sám proti nim nic nezmůže, ale nový kněz to napraví.“

„A zná tě?“

„Ne.“

„Alespoň se na něho podíváme, jak vypadá.“

Obě děvčata opouštějí třídu a spěchají na chodbu k ředitelně. Už zdálky vidí, že se k němu nedostanou. Je obstoupen prstencem děvčat i kluků. Baví se s nimi. Výbuchy smíchu prozrazují, že to kněz s nimi umí.

Přibíhá dozírající učitelka a posílá všechny do tříd. Volá na ně: „Rušíte pana ředitele, má jednání.“

Najednou je otec Matouš sám. Všímá si dvojice, kterou učitelka nezahnala snad proto, že na Lence je vidět, že plakala. Kněz nečeká, až k němu přijdou, ale jde za nimi. Odpoví na pozdrav a hned se ptá: „Co se ti stalo, že jsi plakala?“

„Šikanují ji holky ve třídě,“ odpovídá Terezka.

„Co jí dělají?“

„Vysmívají se jí, že chodí nemožně oblečená. Nadávají jí do zlodějek, protože kvůli nim si chtěla vzít nějaké oblečení z prodejny.“

„Hm, to je smutné. Ale tak to nechat nemůžeme.“

Lenka zvedne uplakané oči ke knězi a zeptá se: „Vy jste nový pan farář?“

„Ano, jsem otec Matouš. A jak se jmenuješ ty?“

„Lenka Tomanová.“

„Pozítří se budu stěhovat.“

„Otec Alois mi slíbil, že vy mně pomůžete.“

„Co ti říkal?“

„Přijde jiný kněz, který se vás zastane. Já jsem už na to starý.“

„Když to říkal otec Alois, tak se vás zastanu. Možná už hned. Teď jdu za ředitelem.“

„Ředitel nám nic nepomůže. To už otec Alois zkoušel.“

„Dobře, že to vím.“

„Vydržím to, až se přistěhujete. Tady Terezka mi pomáhá.“

„V neděli po mši svaté přijď za mnou, nejlépe s rodiči. A připomeň se, kdybych zapomněl. Mám toho teď hodně a nemůže se do mi hlavy všechno vlézt.“

„S Pánem Bohem,“ zdraví děvčata tak, jak byla zvyklá od otce Aloise.

Kněz se za nimi dívá, dokud nezmizí ve třídě. Vrací se k ředitelně. Zvoní na konci přestávky. Už tu čekám půlhodinu. A to jsem byl domluvený na určitou hodinu. Pan ředitel se mi ani neomluvil. Jeho „moment“ je pořádně dlouhý. Stojí vůbec o mě? A bude mít na mne čas? Já také nemám čas. Musím jet domů a balit se. Zeptám se, zdali mě vůbec přijme.

Po zaklepání musí ještě chvíli otec Matouš čekat, než se objeví mezi dveřmi ředitel. „Ještě jsme neskončili.“

„Nemohu již déle čekat. Mám doma moc práce. Domluvíme se na jiný den.“

„Ne, chci s vámi mluvit.“

„Pozítří se stěhuji, každá minuta je pro mne dobrá.“

„Dobře, přeruším jednání a budu se vám věnovat.“

Skutečně za chvíli vychází z ředitelny žena středního věku, pozdraví se s čekajícím knězem a zamíří do sborovny.

„Pojďte dál, pane faráři!“ ozve se z pootevřených dveří ředitelny.

„Přeji příjemný den,“ pozdraví otec Matouš a usedá do křesla, jak mu ukazuje ředitel.

Muž pověřený vedením školy jenom ledabyle odpoví na pozdrav a zatím setrvává u stolu, kde si urovnává nějaké doklady. Kněz takto cítí, že se k němu chová jako k nějakému nezbednému žákovi – muž nižší postavy s pleší si takto připravuje pozici vládce, se kterou chce hned zpočátku usměrnit mladého faráře. Nakloněn nad papíry oslovuje hosta: „Vítám vás v naší škole. Rozvrh pro vyučování náboženství byl projednán s panem farářem. Doufám, že vám bude vyhovovat. Pokud byste měl nějaké problémy, tak to projednejte s mou zástupkyní.“

„Díval jsem se na rozvrh na internetu. Nemusíme na tom nic měnit.“

Ředitel konečně opouští stůl a sedá si proti návštěvě. Útok je připraven a následně začíná. „Pane faráři, vždycky jsem si myslel, že náboženství je tu proto, aby nám pomáhalo formovat žáky. Případ Lenky Tomanové mě přesvědčuje, že náboženství svou roli neplní.“

„Jak to myslíte, pane řediteli?“ ptá se zděšený kněz.

„Lenka Tomanová kradla jako straka v obchodě s oblečením. Přiznala se, až ji policisté vypátrali. Je to ostuda naší školy a já to velice těžko nesu. A to prosím ona dívka chodí do náboženství a do kostela. Ptám se tedy, jaký význam má vyučování náboženství na naší škole?“

„Pane řediteli, sám jistě dobře víte, že všechno se ve výchově nepodaří. Právě proto se budu teď ptát já vás. Zkoumal jste motiv, který vedl jinak hodné děvče ke krádeži?“

„Zřejmě chtěla vypadat pěkně, moderně.“

„A proč?“

„To chtějí všechny holky.“

„Ale všechny nekradou, že?“

„Žádné děvče z naší školy nekrade, jenom ona Lenka.“

Kněz se hluboce nadechuje, aby v sobě potlačil rozčilení. Přesto hodně důrazně říká: „Odsuzujete Lenku Tomanovou za její krádež. Podle vašeho příkladu ji odsuzují i žáci ve škole. A přitom vůbec nevíte, proč to udělala. Je nedospělá a jednání nezletilé se musí zvláštním způsobem hodnotit z hlediska motivu – proč to udělala.“

„To je věc policie, která mi oznámila, že Lenka byla přistižena při krádeži.“

„A vy jako pedagog jste to vyhlásil po celé škole, aniž byste zkoumal, proč to udělala.“

„Já jsem nic nevyhlašoval. Dostalo se to z ředitelny ven.“

„Ale mně jste to také předhodil, čili zveřejnil.“

„Je to výsledek vyšetřování policie.“

„Zajdu na policii a zjistím si, zdali výsledek vyšetřování se měl takto zveřejnit.“

„Pane faráři, jestli zajdete na policii, tak už do této školy nevkročíte.“

„Neměl byste takto vyhrožovat, pane řediteli, když jste zřejmě pochybil. Na policii zajdu. Tam si jako občan ověřím, zdali se měla krádež Lenky zveřejňovat, a tak ji vystavit pohrdání a posměchu.“

Otec Matouš vstává a má se k odchodu. „Pane řediteli, ještě tu nejsem nastěhovaný a už vím, že Lenka zřejmě kradla v důsledku těžké šikany. Škola měla děvče před šikanou ochránit a ne postiženou ještě pranýřovat.“

„Přestaňte už s těmi vašimi bláboly. A pokud půjdete na policii, tak už mi sem nechoďte!“

„Na shledanou,“ loučí se kněz, ale odpovědi se nedočká.

Po odchodu mladého faráře zůstává ředitel jenom chvíli ohromený jeho troufalostí. Pak se však rozhoduje, že musí toho nebezpečného člověka uzemnit. Nebude si tu poroučet. Nesmí mi přerůst přes hlavu. Musí narazit a poznat, kdo tu vládne. Ano, zavolám starostovi a budu ho informovat, koho nám tu pan biskup poslal.

„Pane starosto,“ oslovuje prvního muže města do mobilu, „byl tu u mne nový farář. Choval se, jako by mu patřil svět. Dejte si na něho pozor! Hrozil mi, že mě udá na policii.“

„Byl tu u mne a jevil se mi jako velice sympatický člověk.“

„Já už ho do školy nevpustím. Nejsem zvědavý, aby mi tu dělal rozbroje.“

„Ověřím si to, co mi říkáte, a pak se rozhodnu.“

„K čemu?“

„Jestli vás odvolám z funkce ředitele.“

„I vy mně vyhrožujete?“

„Ne, pouze vám oznamuji, že pokud bude další oprávněná stížnost, tak vás z funkce odvoláme. Na tom jsme se v radě usnesli.“

„Ještě se mi omluvíte.“

„Na shledanou, pane řediteli, oznámím vám, jak jsem se rozhodl až po prošetření vašeho konfliktu s panem farářem.“

Otec Alois je nesmírně rád, že se nemusí stěhovat, že nemusí opouštět město, kde prožil velkou část svého kněžského života. Je šťastný, že se bude moci potkávat i nadále s lidmi, které zná, dovede je zařadit do jejich rodin, a tak se vžít lépe do jejich starostí a problémů.

Současně ho však také napadá, jestli neměl raději odejít do kněžského domova. Nebudu tady otci Matoušovi překážet? Jak snesu to, že už nebudu potřebný, že lidé budou používat služeb otce Matouše? V žádném případě nebudu zastupovat anebo nahrazovat nového faráře. Zcela jistě se nebudu plést otci Matoušovi do jeho práce ve farnosti. Nepřipustím, aby lidé chodili za mnou, když jim nový farář v něčem nevyhoví. Co tedy budu dělat?

Starý kněz opouští faru, aby si na procházce vyvětral hlavu a zašel do kostela, kde své pochybnosti svěří Pánu Ježíši. Rád se prochází, i když musí jít pomalu, často si sednout a odpočinout. Také dnešní procházka se protáhla téměř na hodinu a starý kněz se už těší, že se v kostele pomodlí a také si tam odpočine.

„Pane faráři, pane faráři,“ volá nějaká žena za ním.

Otáčí se. Paní Chovancová. Copak asi po mně chce? Má těžce nemocného manžela a vzorně se o něho stará. Trápí ji, že její manžel nechce ke zpovědi.

„Pochválen buď Ježíš Kristus,“ zdraví žena, když celá udýchaná dostihla pana faráře.

„Na věky věků, Amen,“ odpovídá kněz a hned se zeptá: „Copak se stalo, že se tak honíte?“

„Můj manžel umírá.“

„To je bolestné. Budu se za něho modlit.“

„Představte si, že chce, aby k němu přišel kněz.“

„To je krásné. Po tolika letech…“

„Manžel se vyzpovídá, ale řekl mi, že jedině vám. Měla jsem strach, že už tu nejste. Spěchala jsem na faru a tam bylo zamknuto. Ptala jsem se ženských a ty mě navedly na stopu za vámi. Jak jsem šťastná, že jsem vás našla.“

„Rád ho zaopatřím. Dnes jsem tu poslední den farářem. V kostele vyzvednu Nejsvětější svátost a půjdeme k vám.“

„Já jsem tak šťastná, já jsem tak šťastná,“ opakuje stále znovu paní Chovancová a pak doprovází kněze do svého domova.

Šťastný je i pan Chovanec, který se vyzpovídal, přijal Pána Ježíše i svátost nemocných. Při loučení tiskne chvějícíma rukama dlaň kněze a děkuje mu za všechno.

Od Chovanců se vrací otec Alois do kostela. Z jednoho stavení vychází muž, který kněze pozdraví a hned vyslovuje prosbu: „Dozvěděli jsme se, že jste byl u Chovanců. Moje žena nemůže na nohy a prosí, zdali byste mohl přijít za ní.“

„Spěchá to? Musí to být hned?“

„Ne, až budete mít čas.“

„Dobře, přijdu zítra dopoledne v devět hodin.“

„Budeme se na vás těšit. A moc děkujeme.“

„Já se budu také těšit,“ odpovídá kněz a srdečně se s farníkem rozloučí.

V kostele si otec Alois kleká do lavice a štěstím se rozpláče. Teď už se nebojím, že budu otci Matoušovi překážet. Budu se starat o nemocné, nosit jim svaté přijímání, zpovídat je, připravovat svátostně na smrt. Na takovou péči nebude mít nový farář čas. Děkuji, Pane Ježíši, že jsi mi ukázal cestu.

Kněz opouští kostel a zamíří na faru.

„Otče Aloisi, otče Aloisi!“

Pan farář se otáčí a zjišťuje, že k němu běží Lenka. Ne, není utrápená jako jindy. Naopak, směje se.

Děvče zapomíná pozdravit a hned se svěřuje: „Otče Aloisi, dnes byl ve škole nový pan farář. Slíbil mi, že promluví o mně s ředitelem. Před poslední vyučovací hodinou přišla paní učitelka a holkám vynadala, že se mi posmívají a nadávají do zlodějů. Pan ředitel se prý na ně hrozně moc zlobí. A mám pokoj. Vy jste mi slíbil, že nový pan farář mi pomůže, a on to udělal.“

„To je dobře. Jsem moc rád, že se ti ulevilo. Budu se i nadále za tebe modlit.“

„Děkuji moc. S Pánem Bohem,“ loučí se Lenka.

„S Pánem Bohem,“ odpovídá kněz a zamíří k faře, kde už nebude bydlet sám, ale budou na všechno dva.

Zpět