Matouš 8

Bolest i radost

Dramatické nedělní odpoledne prožila především rodina Látalova, která myslela na maminku v nemocnici. Také otec Matouš se stále znovu modlil za matku šesti dětí. Operace trvala několik hodin a dopadla dobře. Nicméně stav je stále vážný.

Otec Matouš se modlí odpolední díl breviáře spolu s otcem Aloisem. Svěřují přitom Pánu Bohu nemocnou i její rodinu, která zůstala bez matky osiřelou.

Po skončení modlitby se zeptá otec Matouš svého kněžského spolubratra: „Poraď mi, kdo by mohl zastoupit paní Látalovou v domácnosti i na statku.“

„Starých lidí bych mohl jmenovat víc, ale tam to chce mladou ženu, která zvládne práci nejenom v domácnosti, ale umí si poradit i v hospodářství.“

„Ale já jsem slíbil nemocné, že se farnost postará.“

„Mladé ženy jsou v práci, navíc nikdy v zemědělství nepracovaly. A pro staré je toho moc. Možná kdybychom sehnali několik žen, které by svedly práci dohromady.“

„A je tu vůbec někdo ve farnosti, kdo pochází ze zemědělství?“

„Přemýšlím… Ano, Bětka Tomanová, ta je ze selského rodu. Má pevný kořen. Málokterá by to s opilcem vydržela jako ona.“

„S opilcem? Není to maminka Lenky?“

„Ano, to je ona, co se o ni staráš.“

„Zajdu k nim a zeptám se jí.“

„Nevím… Má toho až po krk. Její chlap je pořád opilý.“

„Oni mají jenom Lenku?“

„Ano, jenom ji. Ale třou bídu, protože otec všechno propije. Pracuje v železárnách u pecí, vydělá pěkné peníze, ale rodině nic nedá.“

„A kde pracuje Lenčina maminka?“

„Myslím, že stále nemá pevnou práci. Byla ekonomkou v jednom podniku, který však skončil. Od té doby dělá, co se naskytne: uklízí, pomáhá v hospodách, zaskakuje za marody. Snaží se, jak může, aby rodina neměla hlad.“

„Děkuji, Lojzíku, ty máš pro mne cenu nad zlato.“

„Ale bývám už unavený. I teď si musím lehnout, abych tady neusnul.“

„Odpočiň si, já zaběhnu k Tomanovým. Jenom mi ještě řekni, kde bydlí.“

Otec Alois nakreslí plánek cesty z fary k Tomanovým a pak už beze slov odchází do svého pokoje. Jeho spolubratr se přitom tiše modlí: „Můj Otče, zachovej mi ho při zdraví. Byl bych bez něho poloviční. Prosím, ať si odpočine a je mu zase dobře. Amen.“

Otec Matouš neváhá ani chvilku. Převléká se do vycházkového oblečení, pod sako strčí bonboniéru a vydává se na cestu. Podle plánku stojí brzy před zanedbaným domkem, ve kterém bydlí rodina Tomanova. Rodina? Ano, maminka dělá vše pro to, aby žili pohromadě. Ale muž? Smí se nazývat vůbec otcem? Co když na něho narazím ve dveřích? Nevyhodí mě zpět na ulici? Duchu svatý, je to tvoje dílo. Věřím, že mě sem posíláš, máš se mnou své úmysly. Pojď se mnou, chci dělat všechno podle tvých vnuknutí, neboť ty vidíš dál.

„S pomocí Boží,“ pomodlí se kněz nahlas a zmáčkne zvonek u domovních dveří.

„Jé, pan farář,“ zvolá Lenka, která namísto aby hosta pozvala dál, běží pro maminku.

Za chvíli je ve dveřích statná žena, jejíž ustarané rysy ožijí, když upřímně vítá hosta. „Vítáme vás, pane faráři, pojďte dál.“

„Děkuji,“ odpovídá kněz a vchází dovnitř.

V předsíni si zuje boty a rozepne sako. Než usedne v pokoji ke stolu, tak si všimne, že prostý byt je uklizen, všude je pořádek.

Žena nabízí hostu židli a hned se ptá: „Mohu vám nabídnout oběd? Zůstala nám pěkná porce.“

„Ne, děkuji, obědval jsem. Ale kávu bych si dal.“

Žena znejistí, její úsměv se vytratí. „Nemám kávu, to mě mrzí.“

Otec Matouš by si nejraději pleskl přes pusu, že si sám žádal to, co mu domácí paní kvůli bídě nemůže poskytnout. „To vůbec nevadí. Káva nebo voda, to je jedno.“

Než se stačí kněz rozhlédnout po pokoji, tak už paní Tomanová přináší sklenici s vodou. „Poslužte si, já mám také nejraději vodu.“

„Paní Tomanová,“ začíná kněz rozhovor, „stále nemáte jistou práci?“

„Teď nemám vůbec nic.“

„Já mám pro vás zajímavou práci. A můžete nastoupit hned.“

„To budu moc ráda. Potřebuji vydělat nějaké peníze.“

Kněz vylíčí překvapené ženě situaci u Látalů. Nakonec se zeptá: „Vezmete práci maminky i selky?“

„Ráda bych jim pomohla. Ale to je práce na celý den – večer se vrátit domů, ráno co nejdříve nastoupit. S tím můj muž nebude souhlasit. Těžce pracuje, potřebuje teplé jídlo.“

„On nechodí na obědy v továrně?“

„Nemá peníze.“

„Utratí v hospodě úplně všechno?“

„Ano, do poslední koruny.“

„Mami,“ vstupuje do rozhovoru Lenka, „půjdu k Látalům s tebou, budu ti tam pomáhat. Tatínek může přijít na oběd za námi.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasí paní Tomanová, „alespoň pozná, jaké je to doma bez ženské ruky. Ani v neděli už není doma, hned po obědě šel do hospody a přijde večer opilý.“

„Paní Tomanová, ale to znamená jít k Látalům hned.“

„Rozumím, sbalíme si věci a půjdeme s vámi.“

Kněz vychází z domku na ulici. Sedá do auta a čeká na matku s dcerou. Netrvá to ani půlhodiny, když paní Tomanová píše muži vzkaz, položí papír na stůl a odchází s Lenkou za knězem. Těší se, že bude moci pomáhat někomu, kdo to potřebuje a bude si toho vážit. Na rozdíl od jejího manžela, který pokládá za samozřejmé, že se stravuje a bydlí v čistém, i když domů nepřinese žádné peníze.

Operace paní Látalové dopadla dobře, také pacientka se cítí dobře, ale lékaři v pondělí ráno nechtějí vůbec mluvit o tom, že je vyhráno. Dokonce označí následující hodiny za kritické. Paní Tomanová je od rána na statku a starost o nemocnou maminku prožívá s celou rodinou. Budí děti, připraví jim snídani, a než odejdou do školy, tak se s nimi pomodlí.

Ze školy nespěchá Lenka na statek za maminkou, ale na faru. Otec Matouš ji srdečně vítá a sděluje, že s paní Látalovou je to na dobré cestě. „Už je téměř bez teploty a cítí se dobře.“

„Hurá,“ vyhrkne Lenka, „to bude na statku radosti!“

„A jak bylo ve škole?“

„Tak normálně.“

„Vysmívali se ti?“

„To si teď nedovolí. Učitelka to hlídá jako ostříž. Hrozí jí vyhazov ze školy, že neřešila šikanu ve své třídě.“

„Takže to teď vypadá normálně jak?“

„Když ráno přijdu, tak si mě holky změří pohledy od hlavy až k patě. A usmívají se. Vlastně se vysmívají. Neřeknou nic, je to všechno uvnitř.“

„A bolí to stejně, jako kdyby mluvily, viď.“

„Ano, je to hrozné. Cítím se, jako bych byla jejich podrážka.“

„Smích je přejde,“ říká rozhodně otec Matouš.

„A jak byste to chtěl dokázat? Všichni jsou na ně krátcí.“

„Na Pána Boha budou krátké ony. Půjdeme se za to pomodlit.“

V kostele se modlí nejprve chvíli potichu a potom otec Matouš říká: „Pane Ježíši, sešli svého Svatého Ducha, ať dokončí dílo, které započal. Ať už má Lenka pokoj se šikanou a zase ráda chodí do školy. Amen.“

Lenka se s úctou přidává k modlícímu knězi, ale moc nevěří, že by se mohlo něco ve škole změnit. Holky do kostela nechodí, o Pánu Bohu nic nevědí. Proč by ho poslouchaly, když v něho nevěří?

„Půjdeme,“ vyzývá kněz po několika minutách tiché modlitby.

Před kostelem se zeptá: „Kde ti maminka kupuje oblečení a boty?“

„Nikde. My máme všecko ze sekáče anebo to dostaneme od lidí z kostela.“

„A kde si myslíš, že kupují oblečení holky z vaší třídy?“

„Tam,“ říká tiše Lenka a bradou ukáže směr.

„Půjdeme se tam podívat, potřebuji něco nakoupit.“

Lenka se však nehýbe z místa.

„Co se děje? Potřebuji tě, abys mi poradila, sám to kupovat nemohu.“

„Tam já nemohu.“

„Proč?“

Lenka skloní ještě hlouběji hlavu, ale neříká nic.

„Už rozumím. Že mě to nenapadlo hned. Se mnou se nemusíš bát.“

„Budou na mne křičet, že jsem zlodějka. Vyženou mě.“

„Se mnou se nemusíš bát.“

„Řeknu jim, že chci něco nakoupit na stejně velkou holku, jako jsi ty. Proto tě tam potřebuji, sám to neobstarám.“

„Ale jestli na mě budou křičet, tak půjdu hned pryč.“

„Jasně. To bych šel s tebou.“

Kněz vykročí pevným krokem k obchodu. Děvče nejprve za ním ztrácí, ale pak ho doběhne a do obchodu vstoupí oba společně.

Prodavačka, která obsluhovala Lenku před několika dny, ji pozná okamžitě. Nadechne se, aby ji vyhnala, ale kněz ji předběhne. „Lenka jde se mnou. Potřebuji podle ní udělat nákup. Je stejně velká a silná jako děvče, pro které nakupuji.“

Prodavačka je zmatená. Muž, který s ní mluví, je nepochybně nový pan farář, kterého chválí celé město. Pro koho kupuje oblečení podle té zlodějky? Přece žádné děti nemá. Musím se ho zeptat. Posílá Lenku k prvnímu regálu a bere si kněze trochu stranou. Tam se ho zeptá: „Co to znamená?“

„Pomůžete dívce vybrat moderní a slušivé oblečení do školy, do kostela, na hřiště, na vycházku. K tomu odpovídající boty. Je to pro vás obtížné?“

„A ona mi s tím uteče a já ji budu honit po městě.“

„Paní, prosím vás, takto nemluvte. To, že tu Lenka před pár dny selhala, nebylo její vinou. Proto vás důrazně žádám, abyste ji nepomlouvala a chovala se k ní jako k vážené zákaznici. Jsem v kněžském oděvu. Vidíte tudíž, že jsem místní farář. A já se zavazuji, že celou částku zaplatím. Pod jednou podmínkou, že jí vyberete kvalitní zboží. “

„Promiňte, pane faráři, ale já…“

„Prosím vás, ujměte se jí, já tu počkám a všechno zaplatím.“

Prodavačka cosi zakoktá a jde za Lenkou. Kněz usedá, vytahuje mobil, aby se pomodlil breviář. Než se ponoří do modlitby, tak v duchu děkuje starému kostelníkovi. Je to tak, jak jste si přál. Ta holka to fakt potřebuje. Já bych na to při tom stěhování peníze neměl.

Kněz se v poklidu modlí breviář. Ani nevnímá, že vedle na pultu přibývá vybrané zboží. Když skončí modlitbu, přidává ještě několik desátků růžence. Začíná být netrpělivý, aby nezmeškal kluky, kteří mají přijít na faru. Přikazuje si klid a snaží se dál modlit. Dokončí celý růženec, když přichází Lenka s prodavačkou, která hlásí: „Máme vybráno, pane faráři.“

Ještě chvíli trvá, než prodavačka všechno spočítá a kněz může zaplatit. Mezitím posílá kněz děvče před obchod, aby tam na něho počkalo.

„Děkuji vám moc, pane faráři,“ loučí se žena a nešetří úsměvy, „věřím, že budete spokojený, snažila jsem se, abych vám vybrala dobré zboží za slušnou cenu.“

„I já vám děkuji a přeji příjemný zbytek dne. Pomohla jste děvčeti, které spolužačky šikanují kvůli oblečení. Ze strachu před výsměchem si chtěla obstarat oblečení tak, že je ukradla.“

„To jsem nevěděla, pane faráři. Teď už chápu, proč to slušné děvče odneslo zboží bez zaplacení. Mně neděkujte, to bylo za vaše peníze.“

„Peníze jsem dostal od jednoho dobrého člověka pro toho, kdo to potřebuje. Tak na shledanou.“

„Na shledanou,“ odpovídá prodavačka na pozdrav a dodává: „A nezlobte se na mě, prosím.“

„Já se na vás nezlobím. Jenom přemýšlím, jak napravit to, co se stalo. Kolika lidem jste vyprávěla o Lence jako zlodějce? A přitom šikanované děvče, které chtělo krást proto, aby se zbavilo strašného tlaku šikany, by potřebovalo pomoc a ne odsouzení. Všichni si musíme dávat pozor, abychom nerozšiřovali řeči o druhých.“

„Napravím to. Budu mluvit o Lence jinak.“

„Povím vám příběh ze života sv. Filipa Neriho. Jedna paní se mu zpovídala, že pomlouvala druhé lidi. Kněz ji důrazně napomenul, aby se polepšila. Při příští zpovědi se znovu ona žena vyznala, že pomlouvala. Filip se už zlobil, že žena projevila málo snahy a dál hřešila svými pomluvami. Za pokání měla ona žena vzít polštář a z okna z něj vysypat všechno peří. Kajícnici bylo sice peří líto, ale zpovědníka poslechla. Při třetí zpovědi to nebylo lepší. I tentokrát žena pomlouvala. Filip jí řekl: ,Paní, za pokání posbíráte všechno peří, které jste vysypala z polštáře.´

,Ale to přece nejde!´

,Právě tak nedokážete napravit pomluvu, kterou jste vypustila z pusy.´“

„Rozumím, pane faráři, mrzí mne to,“ říká na to prodavačka.

Kněz ještě jednou pokyne a odchází ověnčen dvěma taškami. Před obchodem na něho čeká Lenka, která se nabízí: „Pomohu vám to zanést na faru.“

Otec Matouš předává tašky děvčeti a přitom se ptá: „Líbilo se ti to všechno?“

„Moc. A znám tu holku, která je tak velká jako já?“

„Znáš ji velmi dobře.“

„Přemýšlela jsem a na nikoho jsem nepřišla.“

„Tak já ti to prozradím, ale za chviličku u fary. Než tam dojdeme, tak ještě můžeš uvažovat.“

Lenka mlčí a usilovně přemýšlí, která holka má takové štěstí, že bude nosit tak krásné oblečení. U fary předává tašku knězi se slovy: „Otče, tak už mi to řekněte, kdo to je?“

„Není daleko ode mne, opravdu jenom kousíček. Ale když se rozhlédneš, tak ji neuvidíš.“

Lenka se rozhlíží, a když skutečně nikoho takového nespatří, tak se zeptá: „To je hádanka?“

„Ano.“

„Tak to neuhodnu.“

„Není vůbec těžká. Ale už tě nebudu trápit. Nedaleko ode mne jsi ty, Lenko. Ať se rozhlížíš, jak chceš, tak sebe neuvidíš. Chápeš?“

Děvče přikyvuje, ale dál podává tašky knězi.

„To všechno je tvoje. Koupil jsem to za peníze jednoho dobrého člověka, který mi je dal pro toho, kdo to potřebuje. A ty nové oblečení potřebuješ, abys měla pokoj od šikany. Obleč si to do školy už zítra. Nebuď přitom namyšlená, ale buď si vědomá, že jsi krásné Boží dítě.“

„To myslíte vážně, otče?“

„Ano, Lenko, naprosto. Přece ti slíbil otec Alois, že až přijdu, tak šikana přestane. A už utíkej na statek za maminkou. Jestli přijdou na faru kluci, tak tam možná dorazím s nimi.“

„Moc vám děkuji. Nevím, co mám ještě říct. Jsem tak šťastná.“

„Pomodli se za spásu člověka, od kterého jsem dostal peníze.“

„On už zemřel?“

„Ano. Byl to zlatý člověk, ale i za takového se máme modlit.“

„Pomodlím se,“ slibuje Lenka a dodává: „Moc děkuji, moc děkuji vám i tomu pánovi.     S Pánem Bohem.“

„S Pánem Bohem,“ odpovídá jí kněz a vchází do fary.

A pak už Lenka běží a brečí. Přitom si představuje sama sebe, jak zítra vejde do třídy. Holky otevřou pusu a nebudou věřit tomu, co vidí.  A já se nebudu s nimi bavit. Sednu si do své lavice. Ne, budu stát, aby si mě holky mohly prohlédnout. A nikdo se mi nebude smát. I paní učitelka si toho všimne a řekne, že mi to sluší. Všichni mi řeknou, že mi to sluší, protože mi to fakt sluší. Ta paní prodavačka mi to také říkala.

Lenka už nemůže běžet, protože se zadýchává. Zvolňuje, a proto si všímá kříže vedle cesty. Zastaví se a zadívá na Spasitele. Moc jsi trpěl, Pane Ježíši. Strašně jsi trpěl. Ale pak jsi vstal z mrtvých a byla jenom radost. Já jsem taky trpěla, ale teď mám radost. Děkuji, Pane Ježíši, že jsi nám poslal kněze, který mě zachránil. Veď ho, ať je pořád tak hodný, jak je nyní.

Ještě chvíli Lenka stojí v tichém rozjímání před křížem a pak se rozběhne, aby byla co nejdříve na statku u maminky. Možná tam bude i tatínek, který má přijít na oběd.

Zpět