Matouš 9

Dar a hněv

Paní Tomanová zvládá práci na statku dobře. Poté co ráno vypravila děti do školy, tak  s Liduškou a Jeníkem obstarala domácí zvířata: králíky, husy, kačeny a slepice. O dobytek ve chlévě se postaral pan Látal, než odjel s traktorem na pole. Pak se pustila do přípravy obědu, a přitom dohlížela na obě děti. Musela se činit, aby v poledne mohla podat jídlo hospodáři, kterému od rána pořádně vyhládlo.

„Jste rozená hospodyně,“ pochválil ji pan Látal, kterému se ulevilo po zprávě z nemocnice, že manželka překonala to nejhorší.

„Něco jsem doma ze zemědělství pochytila, vařit jsem zvyklá, i když ne pro tolik lidí.“

„Jsem vám moc vděčný, nevím, co bych si tu bez vás počal.“

„Jsem ráda, že mohu být užitečná. Kdoví, jestli bych sehnala nějakou práci.“

Hospodář se zdržel doma jenom krátkou dobu. V ní uložil děti k odpolednímu spánku, naložil osivo a odjel na pole zasévat obilí.

Paní Tomanová umyla nádobí a vytřela podlahu. Ale to už se jeden po druhém trousí děti.  Každému z nich podá oběd a vyptá se, co se stalo ve škole. Po třetí hodině dorazí k obědu její manžel. Je na něm vidět, že už zase vypil nějaký alkohol. Jeho žena jenom smutně pokývá hlavou a nic neříká. Ví, že by to bylo stejně zbytečné.

Paní Tomanová však klidná není. Ví, že se měla Lenka cestou ze školy stavit na faru, kde po ní pan farář něco potřeboval. Ale co tam dělá tak dlouho? Už tu měla dávno být. Stále znovu se dívá oknem ven, zdali ji nespatří.

Konečně ji zahlédne. I na dálku vidí, že se její dcera vleče s nějakými taškami. Co by tam mohla nést? Nakupovat nic nemohla, nemá na to peníze. Nejspíš něco dělali ve škole a nese si to na dodělání domů. Ale proč dvě tašky? To je divné.

Sotva Lenka vejde do kuchyně, tak na ni maminka udeří: „Co máš, prosím tě, v těch taškách?“

„Překvapení! Tajemství!“

„Jaké?“

„Hádej.“

„Něco ze školy?“

„Byla jsem s panem farářem.“

„Kde jsi byla?“

„Hádej,“ vyzývá Lenka a tajemně se usmívá, a tak vzbuzuje v mamince stále větší zvědavost.

Dokonce i tatínka to začíná zajímat, a tak zablábolí: „Nedělej drahoty a vyklop ty tašky.“

„Byla jsem s panem farářem v obchodě a podívejte, co mi koupil.“

Lenka dává nahlédnout do tašek mamince i tatínkovi. „Koupil mi oblečení i boty, aby se mi holky nesmály. A je to všechno moderní, krásné.“

Paní Tomanová vytahuje jedno oblečení za druhým a žasne. „Tak pěkné, to muselo stát hodně peněz.“

„Stálo. Ani se neptejte, kolik.“

„Dovedu si to spočítat. To jsou tisíce.“

„A všechno je moje. Už zítra v tom půjdu do školy.“

„Copak pan farář má tolik peněz na rozhazování?“

„Dostal ty peníze od nějakého pána, aby je dal někomu, kdo to potřebuje. A já oblečení potřebuji, aby se mi přestaly holky smát.“

Dosud mlčící otec vstává. Zavrávorá, ale přesto zvolá v rozčilení: „Kdo je tvůj otec? Pan farář, anebo já?“

„No přece ty, tatínku.“

„A jako otec se o svou dceru postarám. Nepotřebuji, aby ti farář něco nakupoval.“

„Jsi Lenčin otec,“ mísí se do rozhovoru paní Tomanová, „ale jako otec se nechováš. Všechno propiješ. Nemám od tebe peníze ani na jídlo.“

„Vydělám moc peněz! O dceru se postarám.“

„Tak se starej! A začni hned!“

„Začnu.“

„Přestaň pít a postaráš se o svou dceru. Nebude ji muset zachraňovat pan farář.“

„Já si mohu vypít tolik, kolik chci.“

„Piješ a my třeme bídu. Tak se staráš! Takový jsi otec.“

„Začnu se starat. Žádný farář se mi do toho nebude míchat!“ křičí muž, opouští místo u stolu a bez pozdravu odchází.

Po mužově odchodu pohladí maminka dceru a řekne: „Pán Bůh se o tebe postaral. Poslal ti kněze, který tě chrání a pomáhá ti, když to nedělá tvůj táta.“

Pan Toman opouští statek, vytáhne z náprsní kapsy placatou láhev s alkoholem. Několikrát si přihne, až sklenici vyprázdní. A teď jdu do hospody. Nikdo mi nebude zakazovat pití. Jde nerovným krokem a brblá si sám pro sebe: „V hospodě mě mají raději než doma. Tam jsem pan Toman. Nalejí mi, i když teď nemám peníze. Po výplatě jim to všechno splatím.“

V té chvíli vychází z fary otec Matouš s Vaškem a Radimovou partou. Kluci k němu přišli přesně ve čtyři hodiny. I z toho je vidět, jak jim na setkání s knězem záleží.

Mladý pan farář je uvítal, pozval do kuchyně, kde měl pro ně připravené občerstvení. Přitom se kluků zeptal: „Co myslíte, že budeme dělat, abyste byli spokojeni a přišli zase?“

Hoši krčili rameny a dívali se jeden na druhého.

Kněz je nechtěl přivádět do úzkých, vzal do ruky tablet. „Co myslíte, byli byste rádi, kdybych dal každému do ruky tablet a mohli byste si hrát hry podle svého výběru?“

Kluci opět krčili rameny a pokukovali po ostatních. Po chvíli ticha promluvil Danek: „Já mám doma počítač s bezvadnými programy. Kvůli hraní na počítači bych sem určitě znovu nepřišel.“

Přidal se i Radim: „Počítač mě už nudí, proto hledám vzrušo na ulicích.“

Kája hned na to řekl: „Chci být s kluky a ne s počítačem.“

Vašek nechal na sebe chvíli čekat, ale stálo to za to. „Já jsem tu přišel, abych byl s vámi, otče, protože vy to s námi umíte.“

„Ano, chceme být s vámi,“ volali jeden přes druhého i Radimovi kluci.

„A chcete, abych vám připravil program?“ zeptal se kněz.

„Jasně… ano… určitě… jo,“ odpověděli hoši.

„A když se vám můj program nebude líbit?“

„Bude se nám líbit, protože vy nám připravíte dobrý program.“

„Dobře, hoši,“ ujal se slova otec Matouš, „nebudeme hrát na počítačích, nebudeme si ani hrát jiné hry, nebudeme se ani něco učit, budeme spolu pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. A jsem přesvědčen, že když budeme dělat něco pro druhé, tak nám to přinese radost. Zmizí nuda, budeme z práce příjemně unaveni a spokojeni. Dneska půjdeme na statek k Látalům. Jejich maminka je v nemocnici, potřebují pomocníky. Vyrazíme hned.“

Kluci byli z nabídky překvapeni. Čekali přece jenom nějakou zábavu a ne práci. Ale cítí, že kněz je jejich dospělým kamarádem, a touží být s ním. Možná chtějí být jako on. Každopádně vyprázdnili sklenice s pitím a v několika minutách vyšli z fary.

Opilý pan Toman pokračuje vrávoravým a pomalým krokem k hospodě. Jde se skloněnou hlavou a stále znovu si brblá sám pro sebe: „Já jsem táta a o Lenku se postarám.“

Zabývá se sám sebou, nic z okolí ho nezajímá, a tak nezpozoruje, že se k němu blíží kněz s několika kluky. Když zaslechne jejich hlasitý hovor, zvedne hlavu, a tak je spatří ze vzdálenosti několika metrů. Vjede do něho zlost. Teď si to s ním vyřídím. On za mne tátu dělat nebude. Já jsem otec Lenky a ne on.

„Dobrý den,“ zdraví kněz Lenčina otce.

Odpovědi se nedočká, protože připitý muž se na něho oboří: „Mám si s tebou něco vyřídit!“

„Co potřebujete?“

„Já jsem otec Lenky a ne ty!“

„Jsem kněz a nemám děti.“

„Ale děláš ze sebe otce mé Lenky. Kupuješ jí oblečky a teď vypadám, že se o ni nepostarám.“

„Chci jí pomoci, aby se jí spolužačky nesmály.“

„Já o tvou pomoc nestojím.“

„Ale Lenka je šťastná, že má pěkné oblečení.“

„Já jsem její otec a já se o ni postarám.“

„Vy že se o ni postaráte? Kéž by tomu tak bylo. Vy však všechno propijete. Nedáte rodině ani korunu. Měl byste se stydět. Teď už zase míříte do hospody? Jak se chcete postarat o dceru, když všechno utratíte?“

„Jsem její otec.“

„Ano, jste její otec. Ale když se o ni nestaráte, tak otcem být přestáváte.“

„Cos to řekl?  Já že nejsem otcem své dcery?“

„Nejste, protože se jako otec nechováte. Měl byste se stydět a přestat pít.“

„Urazils mě, holobrádku. A to se neodpouští.“

Opilec udělá dva kroky ke knězi a vráží mu pěst do břicha. Pak druhou, až napadený klesá na kolena. Další ránu však už násilník nevyšle, neboť Radim skáče po něm jako kočka a strhává opilce za ramena k zemi a lehá mu na prsa, aby mu zabránil vstát. Muž se snaží přetočit na břicho, aby se postavil na čtyři a setřásl ze sebe útočníka. I přestože je opilý, tak má velkou sílu a postupně se uvolňuje z Radimova sevření. Danek s Kájou, kteří dosud sledovali Radima, poznávají, že musejí zasáhnout i oni. Oba se bojí silných mužových paží, ale vidí také Radima, jak ztrácí kontrolu nad mužovým tělem. Vědí, co musejí udělat, aby pomohli Radimovi. Skáčou na břicho opilce. Ten zakřičí bolestí a přitom povolí svaly, kterými chtěl setřást útočníka. To stačí Radimovi, aby získal opět nadvládu nad hrudníkem. Na břichu leží Danek s Kájou, a tak muž pouze bezmocně kope nohama. Ale nevzdává se, v kolenou skrčí nohy, zapírá se o svá mohutná chodidla, zvedá břicho a setřásá tak ze sebe Danka a Káju. Radim však jeho ramena nepustí a křičí: „Na něho!“

Hoši se škrábou na opilcovo břicho, přidává se k nim Vašek, který dosud pomáhal knězi. Muž se snaží znovu zvednout břicho a setřást tak hochy na zem. Se závažím Vaška mu to jde hůř a kluci se drží vzdouvajícího těla jako klíšťata.

Otec Matouš se přestává svíjet bolestí v oblasti žaludku. Chce vstát, aby pomohl klukům. Prudce ho však zabolí mezi žebry a zůstává tak schoulený na zemi. Volá na kluky: „Vydržte, zavolám policajty!“ a snaží se přes bolest dostat k mobilu.

„Nikoho nevolejte, pane faráři,“ zvolá starší silná paní, „všechno jsem viděla z okna, policajti tu budou hned.“

A vskutku je už slyšet houkání policejního auta, které se rychle přibližuje. Opilý muž už slábne a jeho boj s kluky se smrskává na zoufalé pokusy vymanit se z jejich sevření.

Ale to už přijíždí policejní vůz, ze kterého vyskakují tři příslušníci policie. „Co se tu děje?“ ptá se jejich velitel a sklání se nad muže, kterého drží kluci.

„Všechno jsem viděla,“ vypovídá silným hlasem žena,“ ten opilý Toman napadl pana faráře, ještě že byli s ním ti kluci, jinak by ho snad zabil. Nevím, co do toho chlapa vjelo, ale choval se jako nepříčetný.“

„Kluci, pusťte ho,“ dává povel velitel a dva zbývající policisté opilého muže zkrotí, nasazují mu pouta a odvlečou ho do policejního vozu.

Velitel přistupuje ke knězi a ptá se ho: „Jak vám je, pane faráři?“

„Nemohu se narovnat… píchá mně to mezi žebry… nemohu se pořádně nadechnout.“

Svědkyně celé události to komentuje: „Dvakrát mu vrazil do břicha pěstí, až chudák spadl.“

„Má pěsti jako kladiva,“ doplňuje kněz, zaúpí bolestí a dýchá krátce jenom tolik, kolik mu bolest dovolí.“

„Už jsem zavolal sanitku, bude tu hned,“ hlásí velitel knězi a dodává: „Už nemluvte a snažte se normálně dýchat.“

Kluci obstupují trpícího kněze a klekají si v kroužku kolem něho. Cítí, že mu nemohou pomoci, a tak ho Vašek, Danek i Kája hladí po zádech. Radim šeptá knězi, aby to neslyšel policista: „Otče, seženu ještě nějaké velké kluky a toho darebáka zmlátíme.“

„Ne, ne,“ sípe kněz, „já jsem mu odpustil.“

„Ale já ne.“

„Odpusť…, prosím…“

„Hoši, nechte pana faráře v klidu,“ nařizuje policista a pozvedá jednoho po druhém.“

Kněz s velkou námahou natočí obličej k Radimovi a chce mu něco říct. Ale bolest ho bodne tak silně, že se vrací do polohy, ve které je mu nejlépe.

Velitel zvedá za rameno i Radima a vysvětluje mu: „Dej panu faráři klid!“

Radim poslechne a nechá se odvést o pár metrů dál. Přitom se však stále dívá na zuboženého kněze, v duchu vidí jeho oči, které ho prosily, aby odpustil. Prosily jeho, darebáka, kterého nemá nikdo rád, protože se ho všichni bojí. I doma se mě už bojí, protože nevědí, co zase vyvedu. Ale on se mě nebojí a prosí mě. Pořád vidím ty oči, jak mě prosí. On mě má fakt rád, to nejsou jenom kecy. A já jsem ho nepohladil, i když ho ostatní pohladili. Neumím pohladit, umím jenom bít. Ale já ho mám taky rád. Zmlátím každého, kdo mu ublíží. Ale on to nechce… Prosil mě, abych tomu lumpovi odpustil. A já ho ani nepohladil.

Přijíždí sanitka. Lékař prohlíží zraněného kněze a dává pokyn saniťákům, aby ho uložili na nosítka a odnesli do sanitky. Toho využívá Radim, aby se ke knězi přiblížil. Sklání se k němu a říká mu: „Otče, já neumím odpustit. Co mám dělat?“

„Nebij nikoho, nikoho. Rozumíš? Nikoho!“

„Nebudu nikoho bít.“

„Máš dobré srdce, Radime. Ježíš tě naučí odpouštět.“

Radim chce ještě něco říct, ale saniťáci zvedají lehátko, aby ho vsunuli do auta.

Hoch zůstává stát a stále znovu si v duchu opakuje: máš dobré srdce, Radime. To mi nikdo nikdy neřekl. Všichni mi říkají, že jsem zkažený. Táta s mámou mi nadávají, co ze mne vyroste. A on mi řekl: máš dobré srdce, Radime. A pak: Ježíš tě naučí odpouštět. Ježíš, to je ten na kříži. Také ho zmlátili. A nejenom to, ukřižovali ho. Mám dobré srdce… To není možné. Já mám přece zlé srdce, tak to všichni říkají. Ne, nemají pravdu, on má pravdu. Nenechám si to od nikoho vzít. Mám dobré srdce. A mám otce rád. Budu ho bránit. Zmlátím každého, kdo na něho sáhne. Ne, to podle otce nesmím. Nebudu nikoho mlátit. Ježíš mě to naučí.

Sanitka odjíždí. Nehouká. To je dobře, že nehouká, uvědomuje si Radim. Kdyby houkala, bylo by s otcem zle. Uzdraví se a bude s námi. Bude se mnou i zvlášť, protože mě má rád. A já ho mám taky rád.

„Kluci, pojedete s námi sepsat protokol. A vy, paní, pojeďte s námi také,“ vyrušuje velitel jasným hlasem Radima z přemýšlení.

Radim nasedá do policejního vozu jako poslední. Přitom se ještě otočí do míst, kde ležel kněz a kde se na něho podíval a prosil slovy i očima: „Odpusť…, prosím…“

Otec Matouš cestu do nemocnice usnul. Napůl prospal rentgenování i vyšetření lékařů. Venku se už začalo stmívat, když mu lékař řekl: „Pane faráři, nemáte nic zlomeného anebo jinak poškozeného. Dáme vám léky proti bolesti a myslím, že to bude v pořádku.

 „A propustíte mě domů?“

„Ano. Dáme vám sanitku, zítra by vám už mělo být lépe.“

Otec Matouš poděkuje a odchází do čekárny, kde musí počkat na sanitku, Přitom se v duchu modlí: Pane Ježíši, děkuji ti za celý den, za všechno krásné a veselé. Děkuji ti, že i ten úraz proměňuješ v dobro. Obměkčil jsi srdce Radima, který se mění před očima. Prosím, abys dovedl k obrácení i pana Tomana. Kéž pozná, jak špatně žije. Ať zatouží změnit svůj život a stará se o svou dceru, která tatínka tak potřebuje. A prosím, kéž se mi uleví a já mohu zase pracovat pro tebe.

Nějakou dobu musí kněz ještě počkat na sanitku. Vytahuje z kapsy růženec a modlí se za celou farnost a zvláště pak za holky i kluky, kteří mu leží na srdci.

Za tmy se vrací otec Matouš na faru. Vítá ho otec Alois, který ho obslouží, aby si mohl lehnout a doléčit tak zranění, které potřebuje být ještě nějakou dobu v klidu.

Zpět