Matouš15

Nový nápad                                                                                             

Po odchodu děvčat i kluků z fary jde otec Matouš za svým kněžským bratrem, aby mu sdělil výsledky pátrání po bezdomovci.

Otec Alois pokývá hlavou, ale nic neříká. Pouze se zvedne a popojde k oknu a zadívá se na teploměr. „Mínus patnáct stupňů. Do rána to klesne ke dvacítce. A předpověď počasí nepočítá se žádnou změnou.“

„Copak to může přežít?“

„Nějakou dobu snad ano, ale jak bude půda promrzat, začne chladnout i brloh, ve kterém ten nešťastník žije.“

„Otče Aloisi, nevzpomenete si, jestli někdy padlo mezi lidmi jeho jméno?“

„Ne, alespoň o tom nevím. Říkalo se mu bezďák, nijak jinak. Jak už jsem řekl, bál jsem se navázat s ním bližší kontakt. Zažil jsem těch zklamání z bezdomovci nemálo.“

„Já jsem se nebál. O to mám větší vinu, že jsem ho neoslovoval jménem. Každý člověk si zaslouží, abychom mu říkali jeho jménem. Už nikdy se v budoucnu nedopustím toho, abych byl s někým v kontaktu a neoslovoval ho jménem.“

„Bratře, už se netrap tím, co bylo. Odevzdal jsi to s lítostí Pánu Bohu ve svátosti smíření. Teď pros Ducha svatého, aby to napravil za tebe, když sám jsi bezmocný.“

Do ticha, které zavládlo mezi kněžími, se ozývá mobil.

„Někdo z mladých,“ oznamuje otec Matouš ještě dříve, než se zadívá na displej přístroje. „Terezko, zdravím tě, proč voláš?“

„Otče, pořád přemýšlím nad tím pánem, co jste ho nemohli najít.“

„Já taky, děvče, právě o něm tady hovoříme s otcem Aloisem.“

„Něco mě napadlo.“

„Co? Pověz!“

„Možná to bude k ničemu.“

„Pověz, může to být z Ducha svatého.“

„Ten pán nám říkal, že chodili s manželkou a dětmi do kostela. Myslíte, že chodí ještě teď ta jeho paní do kostela?“

„Je to pravděpodobné. Ženy bývají ve víře vytrvalé a věrné. Ale co je to platné, když nevíme, kde a kam chodí do kostela. Může to být na druhé straně republiky. Je to jedna z tisíců žen. Jak ji máme vypátrat?“

„Ona přece nechodí sama. Má tři děti. Nejmladší je Josífek. Má tři roky. O dva roky starší je Anička. Po prázdninách už půjde do školy. Nejstarší je Maruška. Malovala jsem je, vím dokonce, jak vypadají.“

„Terezko, už chápu. Ty jsi fantastická. Ne. Duch svatý je fantastický, že to s tebou zvládl. Ano, je to tak! Maminka s Josífkem, Aničkou a Maruškou je jediná v České republice. To je jednoznačná stopa. Terezko, moc děkuji. Můžeš jít klidně spát.“

„Dobrou noc, otče, a myslíte, že ji vypátráte?“

„Já věřím, že ano. Duch svatý to dotáhne, neboj se.“

 „A co ten pán, nezmrzne do rána?“

„Já myslím, že ne. Promrzání půdy je pomalé, protože tomu brání sníh. Ale víš co? Zazpívej písničku k Duchu svatému.“

„Zazpíváme ji s maminkou. Dobrou noc, otče.“

„Dobrou noc, Terezko! A pozdravuj všechny u vás doma.“

Otec Matouš končí hovor a zadívá se na spolubratra. „Myslíte, mohu ještě teď zavolat otci biskupovi?“

„Myslím, že ano. Když ty máš starost, tak je to i jeho starost.“

„Dobrou noc, otče, už vás nebudu zatěžovat, jdu volat k sobě.“

Otec Matouš opouští pokoj a stoupá pomalu po schodech do svého pokoje. Potřebuje čas k přemýšlení. Není to troufalé a bezohledné takto pozdě zatěžovat otce biskupa? Ale vždyť on sám nám kněžím říká, že mu můžeme zavolat kdykoliv. Ujišťuje nás vždycky, že nás má ve svém srdci.

Přesto má kněz trému, když usedá ve svém pokoji a najíždí na mobilu na jméno svého biskupa. Dělá kříž a nahlas říká: „Ve jménu Pána Ježíše a k jeho cti a slávě.“

„Chvála Kristu,“ otče biskupe, „tady otec Matouš.“

„Na věky,“ odpovídá otec biskup a hned se ptá: „Co potřebuješ, drahý bratře?“

„Otče biskupe, mám strach o život jednoho člověka. A dávám si za vinu, že jsem tomu mohl zabránit. Potřebuji vaši pomoc.“

„Povídej, poslouchám. Rád udělám, co bude v mých silách.“

„Otec Matouš líčí celý příběh uplynulých dvou dnů až po závěrečný nápad Terezky.“

„Rozumím, co mám udělat,“ reaguje otec biskup, „a zařídím to hned. Napíši všem biskupům, aby ve svých diecézích zahájili pátrání. Ráno to budou mít sekretáři biskupů v mailech a mohou to hned vyřídit.“

„Děkuji, otče biskupe, jste moc hodný.“

„Hodný jsi ty, Matouši, mám radost z toho, jak příkladně žiješ s otcem Aloisem. Buď nadále dobrým knězem. Dobrou noc. Bůh ti žehnej.“

„Děkuji, otče biskupe, i vám kéž Bůh žehná, dobrou noc.“

Otec biskup končí hovor. Sedá k počítači a píše prosbu všem biskupům, aby sdělili následující výzvu svým kněžím: „V naléhavé záležitosti prosím o sdělení příjmení a jména maminky tří dětí: tříletého Josífka, pětileté Aničky a nejstarší Marušky.“

V té době se už modlí otec Matouš breviář a pak si chystá kázání na příští den. Už téměř nemůže udržet oči, když uléhá. Přesto hned neusíná, protože se stydí na dálku před mužem, který snad spí ve svém brlohu. „Anděle Boží, prosím tě, ochraňuj toho chudáka, ať nezmrzne a zítra ho objevíme a dovedeme do tepla.“

To jsou poslední myšlenky dne, poté už otec Matouš usíná.

Na druhý den prožívá otec Matouš dopoledne plné napětí. Odpoví některý z kněží na výzvu, kterou si přečte ve své mailové poště? Ráno s tím počítal najisto, ale jak přibývá jedna hodina za druhou, tak se naděje tenčí. Když se ozve v poledne na věži zvon a kněz se modlí „Anděl Páně“, tak po skončení modlitby připojuje prosbu: „Pane Ježíši, tehdy v Nazaretě a v Betlémě se staly úžasné zázraky, já prosím o malinkou věc – aby se mi rozezvučel mobil a otec biskup mi oznámil jméno ženy, po které pátráme.

Mobil se rozezvučí za čtvrt hodiny. Otec Matouš jej chytne, ale volá mu úřednice z pošty. Za dalších deset minut je to kostelník, pak lesník, který se ptá na rozměry stromů pro vánoční výzdobu. Před jednou hodinou sahá po mobilu s nadějí, že teď…, ale je to paní z pojišťovny.

Pak deset minut nic. Kdo to bude tentokrát, ptá se sám sebe, když spěchá k mobilu. Otec biskup! „Otče biskupe, víte něco?“

„Ano, mám pro tebe radostnou zprávu. Ozval se mi kněz ze sousední diecéze. Vysvětlil jsem mu, proč potřebujeme jméno maminky Marušky, Aničky a Josífka. A tak mi sdělil, že se jmenuje Lucie Veselá.“

„Otče biskupe, mockrát Vám děkuji.“

„Poděkuj Pánu Bohu.“

„Ano, poděkuji, doufal jsem, že nám ji najde.“

„Zavolej mi, prosím, jak pátrání dopadne.“

„Zavolám, hned teď svolám kluky a půjdeme ho hledat.“

„Žehnej Vám všemohoucí Bůh, Otec, Syn i Duch svatý.“

„Amen,“ odpovídá kněz a ukončuje tím hovor.

Hned na to píše SMS svým klukům: „Pátrání po zmizelém muži pokračuje. Mám důležité informace, které nám pomohou k jeho nalezení. Přijďte co nejdříve!“

„A teď, Duchu svatý, dokonči své dílo!“ zvolá kněz a přechází do kuchyně, aby nachystal svačiny na cestu do lesa.

Sotva kněz připraví jídlo a naleje čaj do termosek, zvoní kluci.

„Jak to, že jste to zvládli tak brzy?“ ptá se jich kněz.

„Věděli jsme, že půjdeme zase pátrat, a tak jsme si vzali oblečení do školy,“ odpovídá Radim

„Teda vy máte větší víru než já.“

„S váma se všechno dotahuje do konce.“

„Dobře, jsem šťastný, že jste tady. Máte pět minut na převlečení, pak vyrážíme.“

Venku je opět citelná zima. Podle předpovědi má dnes v noci být mráz největší, pak se má pomalu oteplovat. Otec Matouš ví, že dnešní noc by už bezdomovec nemusel přežít, proto své kluky burcuje: „Jdeme co nejrychleji, ať nás nezastihne šero.“

Skupina prochází městem v rychlém tempu. U řeky se nemusí zdržovat hledáním směru.

„Jsme na místě, tady se rozejdeme,“ oznamuje kněz klukům o několik desítek metrů blíže, než tomu bylo včera. „Svačina bude na obrátce.“

„Svačit se bude u brlohu bezdomovce, to bude ještě před obrátkou, “ opravuje ho Radim.

„Dobře, u brlohu bezdomovce,“ souhlasí kněz a zadívá se obdivně na Radima, kde on bere dneska takovou jistotu, když včera už neměl chuť do dalšího pátrání.

Radim cítí, co si kněz myslí, a proto mu říká: „Modlil jsem se, skoro pořád.“

„A jak ses modlil?“

„Tak jako vy.“

„Můžeš se to pomodlit i teď?“

Radim se chvíli ošívá, ale pak se podívá k obloze a tiše říká: „Ty, Bože, víš, kde ten chudák je. Ukaž nám k němu cestu. Amen.“

„Amen,“ odpovídají ostatní a běží se rozmístit do rojnice.

„Pomaleji, ať vydržíte!“ volá na ně kněz, ale marně.

Postup po stráni je stejný jako včera. Jdou úplně potichu. Jenom otec Matouš pravidelně volá do ticha výzvu pro bezdomovce.

Hledaný muž je zavrtaný ve svém brlohu do sena a jen stěží odolává sílící zimě, která se tlačí přes mrznoucí zem do jeho příbytku. Ucpává si každou skulinku a přitom se povzbuzuje: musím přečkat ještě tuto noc. Snad se zítra oteplí a budu moci ven. Seženu si teplejší oblečení a nakoupím zásoby. Jídlo mám sice ještě i na zítřek. Ale ta zima… Je stále vlezlejší. Anebo zmrznu a usnu tu na věky? Ne, nesmím zmrznout. Musím přežít a najít svou ženu a děti. Zjara se vydám na cestu, abych je našel. Obrázek od děvčat mi ukázal, že bych měl vyjít hned. Ale teď v zimě bych někde zmrzl. Takový dobrý brloh, jako mám tady, bych nikde nenašel.

Bezdomovce z rozjímání vyruší mužský hlas. Je zatím vzdálený, ale nepochybně stejný jako včera. Co jim na mně tak záleží? Ať mi dají pokoj! Ale může si ten chlap křičet, jak chce. Mou skrýš nenajdou. Je jich víc, určitě jich je víc. Sám by tu nikdo nešel. Co po mně chtějí? Ne, nevěřím jim. Nikomu nevěřím tady v divočině. Tady je boj o přežití, šelmy si také nevěří.

Další zvolání otce Matouše je už podstatně blíže a bezdomovec mu rozumí. „Pane, nebojte se nás. Přišli jsme vás zachránit, abyste se mohl vrátit ke své rodině.“

Co? Ke své rodině? Někomu záleží na mé rodině? Nikdo tu nezná moji rodinu. Jenom ta děvčata, co mi dala obrázek. Že by ona poslala pátrače za mnou?

„Pane Veselý,“ volá otec Matouš už v těsné blízkosti od brlohu, „přišli jsme vás zachránit, abyste se mohl vrátit ke své ženě Lucii!“

„Nikdo tu neví, jak se jmenuji. Nikdo neví, jak se jmenuje má žena. To jsem neřekl ani těm děvčatům na náměstí. To je Boží zjevení. Ty lidi venku poslal Bůh, aby mě zachránili a já se mohl vrátit ke své rodině. Musím se rychle vyhrabat ven. Jenom aby mně mezitím neutekli. Honem, to je Bohem poslaná záchrana!

„Pane Veselý,“ slyší už mnohem slaběji muž, který odstraňuje větve i seno z otvoru, kterým se vyplíží ven.

Ale jde mu to těžko. Větve jsou mrazem spojeny se senem i se stěnami otvoru tak pevně, že je nemůže odstranit. Jsem tu uvězněný, zachránci odejdou a já tu zmrznu sám. Ne, nezmrznu, ta záchrana je od Boha. On mi pomůže dostat se ven.

„Pane Veselý,“ slyší už z dálky muž uvězněný ve svém brlohu a dalším slovům už nerozumí.

Tahá za větve, ale ty v otvoru nepovolují. Co mám dělat? Bože, pomoz mi! Přece mě tu nenecháš zmrznout! Poraď mi, prosím. Zachraň mě. Já se sám ven nedostanu.

Otec Matouš si pohledem kontroluje kluky v rojnici. Postrádá Radima, který se zdržel. Ohlíží se zpět, zdali se neobjeví. Už jde! To se mi ulevilo. Ještě tak hledat jeho.

„Otče, otče!“ volá Radim celý udýchaný.

„Kde jsi byl? Mám už o tebe strach.“

„Otče, našel jsem brloh.“

„Co? To nemyslíš vážně.“

„Tušil jsem už minule, že by tam mohl ten brloh být. Ale žádný vchod jsem nenašel. I dneska jsem tam pátral. Zase tam nic nebylo. Zdržel jsem se tam. Najednou z ničeho nic se tam pohnul sníh. Na takovém hrbolu těsně u velkého stromu. Šel jsem blíž. Slyšel jsem tam člověka. Tak jsem běžel pro vás.“

„Jdeme tam,“ odpovídá kněz a svolává zbývající kluky.

Společně se dávají na pochod zpět. „Tam je to,“ ukazuje Radim a vede skupinu k místu, kde spadl sníh.

Kněz se sklání a tiše říká: „To by fakt mohl být vchod do brlohu.“

„Ticho!“ zasyčí Radim.

Všichni ze skupiny slyší pohyby i nějaké mumlání. Bezpochyby je tam uvnitř člověk.

„Pane Veselý!“ volá otec Matouš.

„Jsem zde!“ ozývá se zevnitř.

„Přišli jsme vás zachránit.“

„Vím. Ale nemohu za vámi. Zamrzl mi vchod.“

Kněz odhrabává sníh a naráží na větve, které jsou přimrzlé ke stěně vchodu. Tahá za ně, ale bez úspěchu. Kluci se mu snaží pomoci, ale nepohnou s tím.

„Mám nápad!“ zvolá Vašek, který byl dosud spíše vzadu, ale teď se hrne k zamrzlému vchodu.

Má na sobě těžké boty. Sedá si před brlohem na zadek a skrčí nohy, kterými tlačí do zmrzlých větví. „Zapřete mě zezadu!“

Otec Matouš mu zakliňuje jeho zadek svými botami a Vašek buší botami do větví. Daří se mu něco uvolnit, ale ne zcela. Navíc ochabuje a jeho údery ztrácejí na síle.

Kněz za ním mu nabízí vystřídání. Vašek mu rád mu uhýbá. Vzápětí buší otec Matouš do zamrzlého vchodu a daří se mu v jednom místě prokopnout malý otvor, který postupně rozšiřuje. Pomalu se tak bortí zmrzlá bariéra a z uvolněného vchodu vykoukne obyvatel brlohu. Zprvu je vyplašený, ale když spatří kněze, tak se dokonce pousměje. Hrabe se zúženým otvorem ven. Nejprve hledí na všechny v pokleku. Když vstane, tak ho otec Matouš obejme se slovy: „Bratře, jak jsme šťastni, že jsme tě našli.“

„Jste moji zachránci,“ odpovídá muž a dodává: „Bůh vás poslal.“

„A teď rychle na faru, nebo tu zmrznete.“

„A co, otče, svačina?“ zvolá Radim.

„Jasně, posvačíme, máme tam horký čaj. Pan Veselý se také zahřeje a něco sní.“

Skupina brzy vyplení zásoby a vydává se na cestu na faru. Pan Veselý se přitom drží kněze, kterému stále znovu děkuje.

„Pane Veselý, děkujeme všichni Pánu Bohu.“

„Ano, ano, máte pravdu. A jak Vám Bůh zjevil moje jméno a jméno mé manželky?“

„To si necháme na vyprávění na faru. Teď se musíme spolu domluvit.“

„Na čem, pane faráři?“

„Zvu vás k bydlení na faře.“

„Přespím a zítra se zase vrátím do lesa.“

„Ne, pane Veselý. Můžete na faře bydlet do té doby, než si vyřešíte s pomocí Boží další život.“

„Ne, pane faráři, to není možné.“

„Ano, je to možné, budete mít svůj pokoj, kde budete mít soukromí.“

„Nevím, co mám na to říct,“ zajíká se štěstím zachráněný muž.

„Mám jenom jednu podmínku.“

„Jakou, pane faráři?“

„Věřím, že se neurazíte. Když přijdeme na faru, tak vaše první cesta bude do koupelny. Shodíte své oblečení a dáte je do pytle. Vykoupete se a já vám dám pyžamo. Zítra koupíme nové oblečení.“

Muž přikyvuje a stále nemůže uvěřit tomu, jaká změna se stala v jeho životě.

Otec Matouš sice neopouští pana Veselého, který se na něho pořád takřka lepí, ale navazuje kontakt s kluky. Jsou stejně šťastní jako oba dospělí. Ale svou radost vyjadřují jinak. Klouzají se, házejí po sobě sníh a smějí se, když někdo skončí v závěji. Otec musí občas zasáhnout, aby si nezačali ubližovat.

Všichni jsou rádi, když konečně dorazí na faru, která se stane novým domovem pro člověka, který byl dosud bezdomovcem.

Zpět