Matouš 19

Slunečný den

Začátek druhého adventního týdne je ve znamení pošmourného počasí. Už nesněží, ale sluníčko se na obloze neukazuje. Radim i ve škole nakukuje do okna, zdali se přece jenom sluníčko prokouše mezi mraky.

Otec Matouš na takové myšlenky nemá čas. Kromě svých kněžských povinností shání nějakou práci pro pana Veselého. Teď v zimě je to těžší, neboť stavební firmy posílají své zaměstnance na dovolenou a o nových nechtějí ani slyšet. V úterý večer, když se probírá seznamem podniků v celém širokém okolí, narazí na poměrně velkou zámečnickou dílnu, která sídlí na konci jejich města. Vedení firmy hledá nejen dělníky do provozu, ale i technika pro zpracování zakázek. Hned ráno tam zajdu, tam by se mohl Marek uplatnit. S touto myšlenkou dokráčí ke svému lůžku. Nejraději by ihned ulehl, ale poroučí si, že se ještě pomodlí. Zhasíná lampičku a kleká si vedle postele. Děkuji ti, můj Bože, za celý den. Mnoho jsem dnes zase od tebe dostal. Kolik jsem toho jenom od rána nachodil, naběhal, napřemýšlel! Mohl jsem sloužit mši svatou, zpovídat, učit, setkat se s lidmi. Vyprošuji pokojnou noc všem svým farníkům. A ještě tě prosím, aby to zítra dopadlo dobře s prací pro pana Marka. A nakonec se modlím za Radima. Má dobré srdce, ale je zaplněné vším možným. Ale je vnímavé na lásku, jenom se mu jí málo dostalo. Ale to ty všechno víš daleko lépe než já. Veď ho, aby tě poznal, uvěřil v tebe i v to, jak nás miluješ.

Kněz vstává od modlitby a udělá pár krůčků k oknu. Zadívá se k obloze a zaraduje se, neboť po několika zamračených dnech na něj shlíží z nebe hvězda. To by mohlo zítra vykouknout sluníčko a rozzářit sněhem zaváté údolí.

Otec Matouš uléhá a poroučí se do ochrany svého anděla strážného. Ale modlitbu „Anděle Boží“ nedokončí, neboť usíná a v náručí Boží, pokojně oddechuje a nabírá tak sil pro zítřejší den.

Ráno se jenom krátce pomodlí a ještě za hluboké tmy vyjíždí do vyhlédnutého podniku, aby se zeptal na práci pro Marka. Může mu tak hned při snídani říct radostnou novinu: „Mám pro tebe práci.“

„Opravdu?“

„A dokonce odbornou práci.“

„Kde?“ zajímá se živě pan Veselý.

„Tady ve městě. Je to až pod lesem na druhé straně města. Byl jsem tam dneska poprvé. Krásná nová hala pro zámečnické práce, mají však i obráběcí centrum. Zakázek mají dostatek, musejí je odmítat. Když jsem jim řekl, že hledám práci pro schopného strojního inženýra, tak byli nadšeni. Potřebují tě, abys výrobek navrhl a připravil technologický postup. To je přece parketa pro tebe.“

„To bych měl zvládnout. A kdy mám nastoupit?“

„Hned.“

„To je kdy?“

„Po snídani.“

„Teď po snídani?“

„Ano. Tak moc tě potřebují. A nabízejí velmi slušný plat.“

„Už nemám ani chuť na jídlo!“

„Tak to zase ne. V klidu se najíme. Vyjedeme za půl hodiny, ani o minutu dřív.“

„Ale vezmou mě bez občanky?“

„I to už je zařízeno. Dneska je úřední den, stavíme se na městském úřadě.“

„A ty máš na mě tolik času?“

„Neboj se, Pán Bůh mi pomůže, abych to dohnal.“

„A jak?“

„Různě. Někdy sedím nad kázáním hodinu a pořád to není ono. Jindy sednu a za pět minut vím, co budu mluvit.“

„Takže teď to bude za pět minut?“

„Možná i dřív,“ odvětí otec Matouš a odběhne pomodlit se breviář.

V daný čas vyjíždí z fary auto, které řídí otec Matouš. Vedle něho sedí šťastný pan Veselý. Je vskutku veselý, neboť je přesvědčen, že je to další krůček k naplnění jeho velké touhy, aby se zase vrátil ke své rodině.

Odpoledne se scházejí na faře děvčata, aby vyrazila do ulic s obrázky. Lenka je tu s velkým výkresem. Nechtěla jít k paní Brázdové sama, ale jedině s holkami.

Zuzka ji vyzývá: „Ukaž nám, jak jsi to namalovala.“

„Nic zvláštního.“

„Podíváme se, jestli tam s tím můžeme vůbec jít,“ přidává se Terezka a také Katka chce výkres vidět.

„Tak jo,“ svoluje Lenka a otvírá tvrdé desky.

Holky vydechnou údivem. Vědí, že Lenka kreslí výborně, ale něco takového nečekaly.

„Máš to fakt nádherný,“ uvažuje nad výkresem Zuzka, „akorát tam moc radosti nevidím.“

„Také se u nich nikdo neraduje. Paní Brázdová čeká a je smutná. Její dcera je sama a jistě by chtěla jít za maminkou, ale nemůže, protože nevěří. A přitom by je obě rozveselila láska, kterou je chce spojit Panna Maria.“

„Máš to promyšlené,“ chválí ji Terezka a ostatní holky přikyvují.

Na náměstí se děvčatům rozdávají obrázky dobře. Někteří lidé si pro obrázky přicházejí sami, protože se jim minule líbily. I tentokrát odcházejí s úsměvem, když jim děvčata k tomu něco pěkného řeknou.

Jedna paní se směje a říká: „Holky, to se na mne hodí. Mám doma horu prádla.“

Přitom se raduje z obrázku, na kterém žena vytahuje prádlo z pračky, a andílci je rozvěšují na šňůry. Navíc dva andílci jí upravují vlasy, na které nemá čas.

„Děkuji vám, holky. Tak se mi do prádla nechtělo, ale s andílky se do toho pustím.“

Zanedlouho si přebírá obrázek neznámý pán a raduje se. „Tak to je fakt na mě šitý. Hned dneska to udělám.“

Na obrázku je namalován muž, jak věší obraz na stěnu. Jeho manželka se očividně raduje, že konečně se její muž pustil do domácích úkolů. V ruce má totiž seznam deseti prací, které potřebuje udělat.

Ukazuje se, jak je dobře, že se holky při kreslení radily s rodiči a oni jim dali témata, která odrážejí svět dospělých. A lidé na ulici pak nejednou vidí v obrázku vzkaz pro svůj život.

Ještě za světla jsou obrázky rozdány a děvčata zamíří k domku paní Brzdové. Moc nemluví. Mají přece jenom trému ze setkání s podivnou ženou. Lenka prozvání paní Vašíčkovou, která slíbila, že přijde, aby jim odemkla a uvedla je k podivné ženě. Holky na ni musí počkat, ale je to jenom několik minut. Pracovnice charity přichází v dobré náladě a děvčata chválí: „Jsem ráda, že jste zase přišly, i když od paní Brázdové se uznání nedočkáte.“

Lenka má trému, tiskne složku s výkresem a v duchu se modlí: Panno Maria, prosím tě, ať to dobře dopadne.“

Uvnitř se jim naskýtá očekávaná scéna. Stará žena sedí u okna a vyhlíží, zdali se neobjeví její dcera Maruška.

„Paní Brázdová,“ hlaholí paní Vašíčková, „přišla za vámi děvčata a přinesla obrázek, jak slíbila.“

„Obrázek s Maruškou?“ zeptá se stará paní, vstává a drobnými krůčky dochází k děvčatům.

Lenka otevírá složku a podává výkres staré paní. „Ano, je to Maruška! Je jako živá. A nese mi růže, nádherné růže. Ale proč mi je nepodává a drží je při sobě? A je smutná, strašně smutná. A já jsem také smutná. Nepřichází s vírou, a proto nemůže jít ke mně. Hrozný obrázek, hrozný obrázek, takový jsem nechtěla.“

Paní Vašíčková chce zachránit situaci, a proto starou paní vyzývá: „Podívejte se, kdo je ještě na obrázku!“

„Panna Maria! Ta je krásná! Je plná světla, ale my dvě jsme ve tmě. A co tam má na tom závoji napsáno?“

„Láska,“ odpovídá paní Vašíčková a dodává: „Panna Maria je plná světla, protože má v srdci lásku.“

„A já nemám lásku?“ durdí se se stará paní a hodí obrázek na zem.

Paní Vašíčkovou to rozzlobí: „A to je láska, že jste hodila nádherný výkres na zem? A přitom to děvče má pravdu. Jaká je to láska, když se k vám dcera nemůže přiblížit? A tak jste obě ve tmě, i když vám Panna Maria nabízí světlo.“

Stará paní už na to neříká nic a jde si sednout zase na své místo u okna. Znamená to, že už se nechce s nikým bavit.

„Na shledanou!“ pozdraví děvčata a odcházejí i s paní Vašíčkovou.

Venku jim pak pracovnice charity řekne: „Holky, moc vám děkuji. Bylo to nepříjemné, ale ve staré paní se pohnulo svědomí. Doufám, že o tom bude přemýšlet.“

„A co můj výkres?“

„Buď ho hodí do koše, anebo bude nad ním přemýšlet. Budu se modlit, aby udělala to druhé.“

„Já se budu také za ni modlit,“ slibuje Lenka a ostatní děvčata přizvukují.

Pomalu se stmívá, všichni už spěchají domů, aby o ně neměli rodiče strach.

V té době je už Radim na půli cesty k Jiříčkům. Sluníčko bylo dnes na obloze vidět až do jeho západu, obloha je bez mráčků i teď, kdy se objevují na obloze hvězdy. Využívá tak první možnosti, aby došel na pozvání starého pana Jiříčka. Za úplné tmy a sporého osvětlení zazvoní u domovních dveří.

Přivítání je srdečné. „Vítám tě, chlapče, jsem rád, že jsi přišel. A jak se, prosím tě, jmenuješ?“

„Radim.“

„Krásné jméno. Tvůj patron byl bratrem svatého biskupa Vojtěcha.“

„Co je to patron.“

„Při křtu dostáváme jméno nějakého světce, který je naším průvodcem po celý život.“

„Ale já nejsem pokřtěný.“

„Co není, tak může být.“

Radim na to už neříká nic a následuje starého pána do kuchyně, kde ho přivítá i paní Jiříčková. „Udělám ti horký čaj.“

„Svačil jsem, než jsem šel sem.“

„Dobře, uvařím ho, až se vrátíte ze zimy. Pak se rád zahřeješ.“

„A kam půjdeme?“ ptá se zvědavě Radim.

Pan Jiříček si obléká kožich a odpovídá: „To bude překvapení.“

Radim je rád, když si konečně nasadí domácí pán beranici a zve ho ke dveřím do vedlejší místnosti. Projdou pokojem a dalšími dveřmi se dostávají do malé místnosti, kde Radim vydechne údivem. „Dalekohled! A takový veliký…“

„To je moje nejmilejší místo. V létě tu pozoruji oblohu celé hodiny. Teď v zimě je obloha možná ještě krásnější, ale nevydržím tu tak dlouho.“

„Proč?“

„Hned to poznáš,“ odpovídá muž a mačká zelený knoflík vedle přístroje.

Radim se lekne, když to malinko zaskřípe a nad ním se otevírá otvor ve střeše. Okamžitě pocítí chlad, který se hrne dovnitř. Teď už chápe, proč tu v zimě pan Jiříček dlouho nevydrží.

Starý pán si sedá pod dalekohled a zaměřuje jej na cíl. Netrvá to dlouho a zve návštěvníka, aby si usedl pod dalekohled namísto něho. Přitom mu vysvětluje, co dalekohledem uvidí. Radim snad zapomíná dýchat, když se před ním v dalekohledu otevírá panoráma oblohy mnohem bohatší a bližší, než je možno spatřit pouhým okem. Radim je uchvácen tím, co vidí, a nemůže se vynadívat na krásu oblohy.

„Teď tam pusť zase mne,“ dává pokyn pan Jiříček, aby mohl nasměrovat dalekohled na jinou část oblohy.

Když si opět sedne Radim pod dalekohled, tak vyhledává souhvězdí, na které ho upozorňuje zkušený hvězdář.

A tak se to opakuje několikrát a Radim se jenom bojí chvíle, kdy zmrzlý stařec ukončí úžasnou podívanou. Sám se také chvěje zimou, prsty na nohách téměř necítí. Ale touží se dívat dál a dál.

„A teď se podívej úplně nahoru, na okraj záběru. Vidíš tam docela malou hvězdičku.“

„Ano, vidím, je taková skromná.“

„A co myslíš, jak je velká ve srovnání s naší zemí?“

„Je mnohem menší než zeměkoule.“

„Radime, představ si, že je asi tisíckrát větší než naše Země. A kdybychom se dívali z této hvězdy na naši zem, tak bychom ji ani neviděli. Naše Země je malá, ale nádherná. Nikde jinde se zatím nenašel život, jenom na Zemi. Zdá se, že jsme v obrovském vesmíru ztraceni, ale přitom jsme jedineční. Ta nádhera, ta velikost má svůj úžasný řád. Kdyby jenom jediná hvězda se pohnula ve vesmíru, mělo by to nedozírné následky. Nic nemůže vzniknout ve světě samo, taková je naše zkušenost. A jestliže někdo tvrdí, že vesmír, jak jej vidíš v dalekohledu jenom v jeho nepatrné části, vznikl sám, tak je vůl. Je na tom ještě hůř než vůl, protože vůl, když se pase, tak se stále klaní svému Stvořiteli.“

Radim opouští místo pod dalekohledem a říká: „Země je nepatrný bod ve vesmíru a člověk je jako zrníčko prachu, možná ani to ne.“

„A toto zrníčko prachu se staví proti Stvořiteli vesmíru a směje se, že vůbec není, že všechno vzniklo samo.“

„Jsme nic,“ hlesne Radim.

„A přitom jsme tak moc,“ opravuje ho pan Jiříček.

„Tomu nerozumím.“

„Oproti vesmíru jsme méně než zrníčko prachu. Zrníčko říkám proto, že jsme živí. A každé zrníčko má v sobě život. Ale přitom jsme každý moc důležití, protože každého z nás miluje Bůh. I tebe, Radime, Bůh miluje.“

„Jak to víte?“

„Ježíš, Boží Syn nám to řekl. Tak úžasně nás miluje, že za každého z nás zemřel.“

„I za mne.“

„I za tebe. A tak už nikdy neříkej, že nevěříš. Protože nevěřit může jenom blázen anebo vůl.“

Pan Jiříček mačká červené tlačítko a střecha se nad nimi zavírá. Pak ho Radim následuje do kuchyně, kde to voní čerstvě uvařeným čajem z bylinek.

Pan Jiříček to komentuje: „Každá bylinka je Boží dar. I tu Bůh stvořil, aby nám sloužila pro naše zdraví.“

„Já si to musím srovnat v hlavě. Bůh stvořil tak obrovský vesmír a přitom všechno i malinké zde na zemi. A proč to stvořil?“

„Z lásky. Miluje všechno, co stvořil, a zvláště miluje člověka, kterému dal schopnost, aby miloval jeho. I tento voňavý čaj máme od něho.“

„I ten med, kterým ho osladíme?“

„Ano, všechno máme od něho. Je to úžasné.

Jiříčkovi pijí s Radimem výborný čaj a jedí k tomu chléb s voňavým medem. Po skončení večeře se má hoch k odchodu. „Ještě jednou moc děkuji. A budu o tom přemýšlet. O všem, co jsem viděl a co jste mi řekl.“

„Přemýšlej, ale zase ne moc. Protože stejně to nepochopíš. Spíše děkuj a chval Boha za to všechno, co od něho máme. I za svůj život.“

„Ano, budu chválit Boha,“ slibuje Radim ve dveřích a pak už vyjde na silničku, kterou se z této samoty dostane do města. Přitom stále vzhlíží k obloze a připomíná si, co viděl za tím, co je nám dostupné pouhým okem.

A co já, bleskne mu najednou hlavou. Copak může milovat Bůh mne, který jsem udělal tolik špatného? Nemůžu se k němu ani přiblížit. Jsem špinavé zrníčko. Nejsem nic, protože Bůh mne nemůže milovat. To je hrozné pomyšlení. Ale pan Jiříček říkal, že Bůh miluje i mne. Ale on neví, kolik zla jsem udělal. Kdyby to ten dobrý muž věděl, tak by mně oblohu ani neukázal. Ale já bych chtěl také milovat. Chtěl bych být jako otec Matouš, který mi řekl, že mě má rád. A on ví, co jsem dělal, jaký jsem byl. Musím jít za ním a říct mu, že jsem špinavé zrníčko. A řeknu mu, že udělám všechno, aby to zrníčko bylo čisté.

Ale dokážu je vůbec vyčistit? I na to se ho musím zeptat.

Zpět