Farní tábor

Venku už je sychravo, jak jen to podzimu náleží a já mám konečně trochu času napsat, co úžasného jsem zažila za letních slunečních dní. Událo se to 22. 7. – 1. 8. v Naloučanech a nebylo to nic menšího než náš farní tábor, který jsem letos měla pod palcem jako hlavní vedoucí. Možná to bude znít jako klišé, ale bez týmu svých vedoucích bych nesvedla nic, takže jim patří velké díky hned v úvodu. Nebylo by ale samozřejmě tábora bez dětí, kterých jsme letos měli na starost dvacet dva, a překvapivě převažovali kluci.  Což mě upřímně ve fázích příprav uvádělo do pokušení, zda si nepořídit megafon. Musím ale přiznat, že děti překvapily a nedošlo ani na pastilky proti bolesti v krku, které se v minulých letech stávaly nedostatkovým zbožím pro naše vykřičená mluvidla.

Stejně jako každým rokem nás celým pobytem provázelo jedno téma, ke kterému se vztahoval veškerý program. Kdo se bojí, nesmí do Říma. Takovým titulem jsme ho korunovali. Skrývalo pod sebou životní cestu svatého papeže Jana Pavla II. Musím říct, že při samotné přípravě tábora nás v mnohém život tohoto světce překvapil a inspiroval a toto nadšení jsme se snažili i dětem předat. Představili jsme si Jana Pavla jako malého Lolka, který musel být na první svaté přijímání obutý v dívčích bílých střevících, jeho vášeň k fotbalu i k divadlu. Prožili jsme s ním jeho rozhodnutí stát se knězem navzdory druhé světové válce, která ho přinutila žít na chvíli dvojí život. Přiblížili jsme si Karola Wojtylu jako biskupa i kardinála a nakonec jako Svatého Otce. Žasli jsme nad jeho uměním komunikace, práce s mládeží, nad sílou modlitby a odpuštění po spáchaném atentátu. Celým příběhem nás provázel po stále dalších informacích bažící spisovatel William Cooper a jeho věrný sluha Timmy, kterým naše děti byly nepostradatelnými pomocníky.

Na táboře nechyběla ani již tradiční návštěva otce Bohuslava, se kterým jsme mohli slavit mši svatou v kostelíku sv. Jakuba hned naproti našemu ubytování. Při svátku tohoto světce jsme měli možnost zažít, jaké to je, když vám pod okny postaví autodrom, ale i tradiční průvod stárků, moravskou tancovačku a nedělní bohoslužbu doslova nacpanou k prasknutí.

Zážitky, které si z tábora každý odváží, nejdou vypsat na pár řádků a jsou ryze individuální. A ani by vás to už nebavilo číst. Já ale na našich táborech miluju to, jak každý den můžu narážet na Boží přítomnost. Ať už jsou to úžasní lidé, co mi pošle cesty, třeba paní kuchařky nebo když po jedné střelné modlitbě přestane pršet na táborák nebo když se podaří závěrečnou stínohru a modlitbu přes všechna úskalí  upořádat v setmělém kostele před svatostánkem za svitu svíček.  A tak vím, že tohle naše počínání má nejspíš nějaký smysl a i přes leckteré těžkosti, co nám přináší, pokračujeme dál. Protože, podle letošní nejoblíbenější táborové písně: „A když je náš Bůh s námi, kdo nám pak může bránit, co může proti být.“

Lenka Kameníková