Putovní svatyňky

Schönstattské hnutí vzniklo před 100 lety v Německu. Hnutí je založeno na  úmluvě lásky a důvěře k Panně Marii. Člověk, se dává sám, osobně, Panně Marii k dispozici. Stává se jejím nástrojem.

Pater Joseph Kentenich, (1885 – 1968) zakladatel tohoto hnutí, k němu dal impuls jako spirituál malého semináře pallotinů ve staré hřbitovní kapli v Schönstattě-Vallendaru 18.10.1914. Odtud pochází také název: schönstattské.

Joseph Kentenich žil od 9 let v sirotčinci, kam ho přivedla jeho maminka, když se už o něho nemohla starat. V kapli sirotčince, před sochou Panny Marie, jej odevzdala, svěřila nebeské Matce s prosbou, aby ona sama od nynějška se o něho mateřsky starala. Z toho zážitku vyrostl hluboký vztah Patera Kentenicha k Panně Marii a, jak později řekl, byla to právě ona, která ho jediná podstatně formovala a vedla až ke kněžskému svěcení.

Od dětství poznával, co je to nemít domov, prožíval manko vztahů lásky v církvi i ve světě. Viděl, že svět nepočítá se skutečností Boha a se svobodou a hodnotou člověka. I v církvi místo lásky, kterou přinesl Kristus, vanul chlad.

To vše v něm vzbudilo touhu po novém člověku a nové společnosti. V době dospívání prožíval hlubokou vnitřní krizi, ve které poznal Marii jako obraz člověka podle Boží představy, plný harmonie mezi přirozenem a nadpřirozenem. Když byl pak jmenován spirituálem v semináři, uvědomil si ještě naléhavěji potřebu proměny člověka a církve. A současně věděl, že lidská činnost na to nestačí…

A tak Pater Kentenich, vedený Duchem svatým, začíná toužit po poutním místě, kde by se Panna Maria sklonila a jako Matka nadpřirozeného života zprostředkovala dnešnímu člověku to, co nejvíce postrádá a potřebuje – milost duchovního domova, milost vnitřní proměny a milost apoštolátu. Tuto myšlenku předložil právě založené mariánské družině v semináři, která dostala pro své schůzky k dispozici starou hřbitovní kapli. Copak by se nemohla právě tato kaplička stát takovým poutním místem milosti k náboženské a mravní obnově církve a světa? On sám se dává v tomto smyslu 18.10.1914 Panně Marii zcela k dispozici a postupně se k němu přidávají jeho mladí seminaristé.

Z toho nepatrného počátku v roce 1914 vyrostlo Schönstattské mariánské hnutí. Svatyňka se stala skutečně místem milosti, a to nejen v Německu, ale všude, kde se ve světě podle této první postavily stejné. Ovšem i působnost nových svatyněk je vázána na lidskou spolupráci s Božím dílem. Prosí ji, aby zde každému, kdo se sem přijde s důvěrou modlit, dala zažít svou mateřskou lásku, která jej přijme, domov, aby mu vyprosila sílu k obrácení, k novému životu, poznání, že Bůh se na něho s láskou dívá, opravdu jej miluje a potřebuje a chce použít jako nástroj tam, kam ho Boží Prozřetelnost postavila. – Vždyť jen člověk, který má duchovní domov, který je přijatý a milovaný takový, jaký je, je schopen otevřít se Duchu svatému a na milosti ze strany Boží odpovědět ochotou zcela se vydat pro Boží plány lásky.

Od začátku stojí v popředí hnutí myšlenka: Nic bez tebe – nic bez nás!

Nic nechceme dělat bez spojení s Pannou Marií a skrze ni s Bohem, ale i ona nás smí a má použít pro poslání, které od Boha dostala s kříže: má být matkou všech a všechny přivést k Synu! A my jí smíme jako děti pomáhat! Ona to nechce dělat sama!

Posláním Schönstattu je vytvoření nového člověka v nové společnosti, který má mariánské rysy a jako Maria je doma v Bohu a dává se mu cele k dispozici ve všech životních situacích.

Vším, co dělá, smí přispět k proměně světa, když to s láskou přináší Bohu Mariinýma rukama jako dar. A tak se stává celý jeho život apoštolsky plodným.

svatynka

Hnutí má vlastní putovní svatyňky. Svatyňka s obrazem Matky s Ježíšem (obrázek MTA, hnutím uctívaného vyobrazení Panny Marie, titulovaný „Třikrát podivuhodná Matka a vítězná Královna ze Schönstattu“ (MTA – Mater Ter Admirabilis)),navštěvuje každé 3 dny někoho z farníků, dokonce i nepraktikující věřící, kteří sami „návštěvu Panny Marie“ žádají a domáhají se jí. V rámci měsíce tak kaplička navštíví 10-12 rodin či osamělých lidí. Osamělí se vzájemně přes svatyňku poznávají a vytvářejí jakési společenství blízkých lidí, kteří o sobě vědí a setkávají se i mimo. Někteří přiznávají, že jsou natolik sami, že kruh putovní kapličky je jediný, kdo o nich ještě ví – v panelových domech se často neznají ani se sousedy. Takže kapličky evangelizují, ale i sbližují a spřátelují.