CESTA DO NEBE 1

Osamocený, a přece potřebný

Horká letní prázdninová neděle se chýlí ke konci. Otec Tomáš sedí proti oknu, v dlaních má breviář, ale nemodlí se. V tmavých očích se odrážejí poslední paprsky zapadajícího slunce. Jeho prořídlé vlasy a rozbíhající se vrásky dokazují, že knězovo životní putování se blíží padesátce.

A co jeho pěkně tvarovaná ústa? Řeknou něco hezkého do mobilu, který právě přerušuje večerní klid? Vypíná jej. Proč nepřijímá hovor svého spolužáka, který je pořád jeho kamarádem? Ne, teď s ním nemohu mluvit. Poznal by, že brečím. Nikdo tady o mne nestojí. O faru nezavadí místní lidé ani pohledem. Na mši svaté jsem byl dneska sám. Tři věrné babičky v tom horku nevylezly z domu, malá Evička je na prázdninách a jediný ministrant Toník je na diecézním táboře.

Proč jsem se vlastně stal knězem, když nikdo nepřijde ke zpovědi? Letos jsem ještě nikoho nepokřtil a svatební obřad bych už snad ani nezvládl. Proč jsem se vlastně stal knězem, když mě lidé nechtějí za pastýře? Ano, hned zítra zajedu za otcem biskupem a požádám ho o přeložení někam, kde budou lidé o mne stát.

Mezitím slunce zapadlo a pokoj se noří do šera začínající noci. Kněz vstává a rozestýlá si lůžko. Nejlépe jít spát a na nic nemyslet, ráno bude veseleji. Vycházející sluníčko mne najde v lese. Po deštích z minulého týdne je prý je plný hub. Nasbírám jich plný košík, očistím, zavařím … to bude parádní kněžská práce pro faráře v pohraniční vesnici – směje se otec Tomáš sám sobě.

Ale úsměv mu ztuhne na rtech, když pokoj náhle ozáří rudá záře. Ulekne se zvláště při strašné ráně a řinčení plechu. Ne, bouřka to není. Ale co by tady bouchalo? Snad ne havárka!  Vyklání se z okna a jeho obava se potvrzuje: hluboko pod farou, v zatáčce u obchodu je auto vklíněno do betonového sloupu a hoří. Dveře vozu se neotevírají. Že by byli všichni v bezvědomí anebo jsou dveře po nárazu zaklíněny? Musím běžet na pomoc! Co mám vzít sebou?

Přes krk si převazuje pohotovostní kněžský batůžek, který má stále připravený. Schody bere po třech, dolů pak přistává po letu přes pět schodů. Ze stěny strhává hasicí přístroj a vybíhá z fary. Nohy se mu div nezapletou, když peláší po svahu dolů. Zastavuje se deset metrů od auta, když se před ním odehrává hrůzné divadlo: plameny olizují zadní část karoserie, černý dým stoupá k obloze. Ale není tu nikdo, zoufale nikdo! Kněz odjišťuje hasicí přístroj a pouští první proud tekutiny na hořící vůz.

V autě se probouzí řidič. Nic si nepamatuje, ani neví, kde je, jenom cítí hrozné horko. Chce se pohnout, ale naráží do překážky. Otevírá oči a zjišťuje, že do hrudníku ho tlačí zaklíněný volant. Nemůže se pohnout, proto natahuje ruku do boku, kde sedává jeho manželka. Ale nahmatává ostříhanou hlavu. Je to Radim, žena je tedy vzadu. Ale ta hlava je i v tom horku nějaká studená. A co je to vedle ní? Něco tvrdého, co se nedá odtlačit.

„Jirko,“ ozývá se zezadu.

Klára, bleskne mu hlavou. Ale co se vlastně stalo?

„Nemohu dýchat, je tu strašné vedro,“ naříká žena.

„Stáhni okénko!“

„Nejde to!“

„Pořádně zaber!“

„Nemá to cenu, stejně tam není sklo.“

„Co se stalo?“

„Vletěl jsem do sloupu.“

„Co?“

„A hoříme.“

„Musíme ven,“ začíná panikařit řidič, který se vrací do skutečnosti.

„Nejde to!“

„A co Miruška?“

„Spí, nic neví.“

„A proč spí? Vzbuď ji, nebo tady uhoří!“

„Plameny už přestaly. Někdo to venku hasí. Ale horko je tu hrozný.“

Otec Tomáš už pokryl hasící pěnou nejenom karoserii, ale nastříkal ji také zespodu na nádrž a potřísněný podvozek. Mrazicí látka svírá zbytky hořícího benzinu a další dávka pěny likviduje požár úplně. Kněz vydechne a současně hlesne: „Díky, Bože!“

Ještě chvíli stříká, aby zchladil rozpálenou nádrž. Žár polevuje, může se tedy přiblížit k autu. Naskýtá se mu hrozný pohled. Vklíněný sloup vězní řidiče, jeho spolujezdec na předním sedadle je vmáčknut do karoserie tak, že mu je vidět jenom hlava. Žena na zadním sedadle volá o pomoc a hladí nehybné děvče vedle sebe.

Kněz chytá za kliky dveří vzadu i vpředu, ale otevřít se mu nedaří ani jedny, i když vynakládá největší sílu, jaké je schopen. Vytáčí na mobilu čísla záchranné služby, hasičů i policistů. Teprve potom přistupuje ke spolujezdci na předním sedadle. Kamenem dokončuje rozbití skla ve dveřích a zkouší nahmatat puls na krku zraněného, jehož hlava je zcela pokrytá krví.

Matka na zadním sedadle křičí: „Co je s ním?“

Kněz potichu ze sebe vypraví: „Umírá anebo spíše už zemřel.“

„Ne, ne!“ křičí matka.

„Nechte toho řvaní, dopřejme mu klid!“

Žena ho kupodivu poslechne a sleduje, jak vyndává z batůžku nádobku. Vkládá do ní prst a olejem maže zaklíněnou hlavu. Přitom říká: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen …. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.“

Žena ze sebe vykoktává: „On teď půjde do nebe?“

„Odklidil jsem haraburdí, cestu do nebe má teď volnou. Bůh ho přijme, když se za ním rozběhne.“

„Jaké haraburdí?“

„Hříchy.“

„Vy jste mu je odpustil?“

„Bůh odpouští…“

„Ale on přece nemůže umřít!“ křičí žena, zoufale brečí a natahuje se, aby se uvolnila z pásu, kterým jsou zaklíněn v karoserii.

Kněz ji znovu napomíná: „Jestli ho milujete, tak nekřičte!“

„Miluji…“ potvrzuje matka a stírá si slzy z tváře i z očí.

Přitom hladí děvčátko vedle sebe, které se mdle probouzí, zatímco řidič je podivně ticho.

Kněz je bezmocný, i když se znovu snaží otevřít dveře. Kdosi nebo cosi uvnitř mu říká: „Tady jsi moc užitečný, jednej jako kněz! Dveře ponech hasičům!“

Spíná ruce a nahlas se modlí: „Všemohoucí Bože, sestup sem svou mocí a zachraň při životě řidiče i to děvče na zadním sedadle. Vkládám ruce na oba zraněné a věřím, že je uzdravíš.“

Žena už nemá sílu plakat, ale vylekanýma očima sleduje knězovy ruce, které spočívají nejprve na jejím muži a potom na Mirce vedle ní. „Neumřou mi?“ ptá se v úzkosti.

„Věřím, že ne. Ježíš mě tu poslal a to nebyla náhoda. Věřím, že Ježíš je právě teď uzdravuje. Věřte tomu také, jestli alespoň trochu věřit dokážete.“

Manželka i matka zraněných přikyvuje a brble cosi nesrozumitelného, co je možná modlitbou.

ZPĚT