CESTA DO NEBE 3

Nový vůdce

Otec Tomáš vchází do budovy – čeká ho seznámení s neznámou partou kluků. Je přesvědčen, že to nejsou špatní hoši. Ale musím dát pozor: ten jejich vůdce na nich určitě zanechal svoje stopy! Je třeba být obezřetný a ne naivní. Duchu svatý, prosím o dar moudrosti, abych kluky pochopil. Prosím od dar rady, abych věděl, co s nimi rady. Prosím o dar rozumu – bude třeba pro ně udělat zajímavý program. Posiluj mě darem zbožnosti – kéž bych spoléhal na Boha a jeho požehnání.

Na chvilku zůstává kněz stát ve vstupních dveřích. Mám je zamknout, anebo je naopak nechat otevřené. Dám jim svobodu – budou moci odejít. „S pomocí Boží,“ říká nahlas a po dvou až třech schodech vybíhá do horního patra budovy. V sále zastihne kluky rozhozené do skupinek. Okamžitě vstávají a hrnou se k němu. Nejvyšší z nich mu předhodí: „Jsme tu jako ve vězení.“

Nový vůdce, pomyslí si duchovní pastýř, budiž… Ale musí se osvědčit! Dělá krůček zpět ke dveřím, otevírá je a klidně říká: „Kdo chce odejít, má zde i dole otevřené dveře.“

Kluci stojí se skloněnými hlavami. Vtom novopečený vůdce vystřelí z místnosti a sbíhá se schodů. Teď už musí být venku – kněz nakukuje do okna, aby ho zpozoroval. Ale už je znovu slyšet skoky po schodech – tentokrát se přibližují. V příštím okamžiku se hoch vřítí do místnosti a celý udýchaný sděluje: „Cesta ven je volná.“

„Ty…“ oslovuje ho kněz.

„Milan,“ představuje se mladík, který už jistě patří do deváté třídy – štíhlý, opálený, širokými dlaněmi zaklesnutý do řemenů velkého batohu.

Otec si ho změří pohledem a pak mu důrazně říká: „Můžeš tu zůstat pod jednou podmínkou – že jediným vedoucím jsem tu já.“

Milan se otáčí na kluky, kteří se buď dívají do země anebo hledí s obdivem na kněze. Sesazený vůdce prožívá vnitřní boj. Byl jsem Matějův pobočník – jeho pravou rukou! Zastupoval jsem ho, když bylo potřeba. Teď se mně uvolnilo místo.

Nasupeně se hájí: „Byl jsem druhý v partě. Když tu není Matěj, tak jsem první.“

„Tady žádná parta neexistuje. Všichni mně tu říkají otec a pokud vím, tak doma také není někdo šéfem mezi sourozenci. Prostě jsem tady otec a vy jste členové rodiny – všichni stejní.“

„V tom případě tu nemusím být.“

„Nemusíš.“

„Ale já fakt odejdu.“

„Nevyhrožuj a běž! Nikdo ti nebude bránit!“

„Ale parta bez vůdce…, to nejde.“

„Opakuji ještě jednou: žádná parta tu není, ale něco jako rodina, o kterou se stará otec, a to jsem já  – otec Tomáš.“

„Tak já jdu,“ vzkřikne Milan a opouští místnost.

Ale na prvním schodu zůstává stát a bojuje s pochybnostmi. Ptá se sám sebe: Kam půjdu? Za Matějem? Zmlátí mě, že jsem mu nepomohl v souboji s tím farářem. Pak mu budu sloužit: obouvat ho, nosit mu pití, podávat propisku a běhat pro všechno, co si vymyslí, že potřebuje. Zase mu budu dělat otroka jenom proto, abych byl jeho zástupcem. Ale co tady? Budu poslouchat toho faráře? Ne, ne, ne, poslouchat ho nebudu! A uhýbat mu také nebudu! Tady se stanu vůdcem namísto Matěje! A ten farář mně k tomu pomůže! Jenom naoko se podřídím, ale kluci mě budou poslouchat, to si vynutím…

Vrací se šouravě do sálu, jako by dělal milosti.  Chce se pevně podívat do očí faráře, ale výš než po jeho ramena svůj pohled nepozvedne. Přitom uznává: „Jste tady vůdcem.“

„Ne,“ opravuje ho kněz, „jenom otcem.“

„Tak otcem,“ odpovídá Milan nevrle.

„To, co říkáš, není upřímné,“ zdůrazňuje kněz tvrdě, „ale pro začátek beru i to.“

Pak už se kluci otci představují a on si vštěpuje do paměti, že malý pihovatý kluk je Marek. Naopak druhým nejvyšším je shrbený Vašek. Hoch tlustý jako pivní soudek se jmenuje Franta, zatímco tintítko jako velké I je Ivan. Lehko si zapamatuji Lukáše – v ramenou ohnutého jako luk. Petr by měl být skálou, ale podobá se spíše houbě, která nasává všechno kolem sebe a nemá tak svůj názor. Toník? Jak si  ho zapamatovat? Možná ta ramena má rovná jako velké T, nebo řecké tau. Jakub – dosud stále zamračený. Jak ho dostat do paměti? Je to jasné, apoštolové Jakub a Jan byli synové hromu. A na Ondru si snad vzpomenu podle okrouhlé O – hlavy.

Pak už otec Tomáš nastiňuje program jejich pobytu: „Přišli jste na mé pozvání, abyste spolu se mnou našli tajemství cesty do nebe. Na tuto cestu však potřebujete být zdatní – proto uspořádáme také kurs základní obrany. To je všechno. Za chvíli bude poledne, je třeba se najíst. Uděláme velký hrnec vynikající polévky.“

Otec rozděluje práci a skutečně za hodinu sedí všichni kolem stolu a svoje břicha plní až k prasknutí hustou polévkou. Kněz se usmívá, ale zároveň má i starost: jak ty kluky uživím? Na účtu se potkává nula s nulou. V peněžence mám pětistovku. Ale don Bosko také nic neměl, Bůh se postará. Jsou to přece jeho kluci.

Po obědě rozděluje služby a dává do dvou hodin volno. „Já se mezitím pomodlím breviář, potřebuji k tomu klid,“ oznamuje na závěr a přísně se rozhlédne po klucích, aby pochopili, že to myslí vážně.

Ve svém pokoji pak zahajuje modlitbu breviáře – prosí především za kluky, aby zvládli první svobodné chvíle i bez něho. Pomodlí se v klidu nejenom celou modlitbu, ale pak si ještě zdřímne. Ze spánku ho však vyrušuje poplašné klepání na dveře. „Dál!“ vyzývá a vzápětí se lekne, neboť vstupuje Marek, kterému z nosu teče krev.

Má tu po ruce papírové kapesníčky, a tak mu poskytuje první pomoc. „Co se  stalo?“ ptá se ho přitom.

Milan nás šikanuje. Nařídil všem, aby si klekli do řady a políbili mu nohu. Řekl, že tak ho uznáme za vůdce namísto Matěje. Všichni si klekli. Já jsem utíkal ke dveřím, abych vás zavolal. Chytl mě a vlepil mně facku. Vysmýkl jsem se mu a utekl sem.“

Otec Tomáš se rozhoduje okamžitě: „Jdeme tam.“

Vstupují do sálu, kde už všichni leží na svých spacácích. „Pokojná siesta?“ zeptá se kněz a pohlédne přísně na Milana.

Samozvaný vůdce pohled opětuje a ukazuje na kluky, že pokojně odpočívají.

Otec však ukazuje na Marka a ptá se ho: „A co je tohle?“

„Nevím,“ odpovídá klidně, jako by se divil.

„Ale já vím. A ví o tom ještě někdo?“

Kněz se rozhlíží, zdali se najde alespoň jeden statečný kluk. Je ticho, nikdo se ani nehýbe. Konečně! Ruku zvedá Jakub a dosvědčuje: „Milan mu dal facku.“

„Proč?“

Hlásí se Ivan: „Nechtěl mu líbat nohy.“

„Kdo to viděl taky, ať povstane,“ velí kněz a věří, že kluci v jeho přítomnosti odhodí balvan strachu.

Nejprve vstává Toník,  pak Ondra, přidává se Petr a pak všichni ostatní.

„Dobře,“ hodnotí kněz jednomyslné svědectví. Obrací se k Milanovi a důrazně mu přikazuje: „Sbal si věci a jeď domů, tady být nemůžeš!“

„Můžu si dělat, co chci.“

„Nemůžeš, tady jsem otcem domu já. A já ti říkám, že pojedeš domů.“

„Nepojedu.“

„Pojedeš,“ vzkřikne kněz a rychlým chvatem si Milana podřizuje. Dává pokyn klukům: „Sbalte mu věci!“

Několik dobrovolníků mu dá věci rychle do batohu a otec Tomáš povoluje sevření a přikazuje: „Vezmi si svoje věci a jeď domů!“

Milan už příkaz respektuje, hází si batoh na ramena a má se k odchodu. Ve dveřích se však otáčí a vyhrožuje: „Až se vrátíte do města, tak si vás s Matějem najdeme, a uvidíte…“

Otec Tomáš mu odpovídá: „Až se vrátí do města, budou to jiní kluci, než jací sem přišli.“

Pak doprovází Milana k domovním dveřím. „Hezké prázdniny!“ přeje mu a nepočítá, že se dočká odpovědi.

Milan se však otáčí a vyhrkne: „Jste příliš silný vůdce!“

„Ne, nejsem vůdce, ale otec. A ty jsi pořád syn. Pokud tím synem budeš chtít být, tak se můžeš vrátit.“

„Nikdy,“ odpovídá Milan a rychle zamíří k nádraží.

ZPĚT