CESTA DO NEBE 4

První cesta do nebe

Středeční ráno je zalité sluncem. Vydatná ranní rosa slibuje bezmračnou oblohu po celý nastávající den. Otec Tomáš vzhlíží z okna fary ke kopci, jehož vrchol ční pět set metrů nad vesnicí. Výstup dá klukům zabrat, ale nádherný pohled z vrcholu bude odměnou za námahu. Zároveň však musí čelit pochybnostem. Budou městští kluci vůbec schopní vnímat nádheru přírody? Jejich hlava je plná zážitků z internetu, počítačových her a života v partě. Mají tam vůbec skulinku místa pro něco jiného? Uvidíme, zahání kněz malomyslnost a při ranní rozcvičce se modlí: „Bože, poslal´s mně partu kluků. Teď mně s nimi, prosím, pomáhej! Nejsem zvyklý se mezi takovými kluky pohybovat. A to bych jim ještě rád zvěstoval evangelium!

Na túru k dominantě krajiny se vydávají po desáté hodině.  Sluníčko již pálí do zad a rozpaluje hlavu, a tak se všichni těší, až vstoupí do lesa. Ale ani tam se nekráčí lehce. Prudké stoupání zrychluje dech, pot přitahuje hejna mušek, gejzír nadšení slábne, ozývá se první brblání. Otec však povzbuzuje: „Kdo vytrvá, pozná první cestu do nebe.“

Ondra s ptá: „A těch cest je víc?“

„Jistě, po těch půjdeme v příštích dnech.“

„A co když do nebe nechceme?“ namítá Lukáš.

„Ale chcete, jenom se vám nechce stoupat do kopce.  Ale bez námahy to nejde.“

Ve stejnou dobu stoupá paní Bárová po schodech nemocnice. Spěchá navštívit manžela a domluvit s ním, jak a kde pochovají zahynulého syna Radima. Nejprve se zastavila u Mirky, která se zotavuje z úrazu velmi rychle a hodlají ji pustit domů již zítra. I o manželovi má dobré zprávy. Mluvila telefonicky s primářem, který jí potvrdil, že kromě zhmožděnin nenašli žádné vnitřní zranění. I on se tedy vrátí zanedlouho domů.

Po příchodu na pokoj si Klára ověřuje, že zprávy jsou pravdivé. Manžel ji vítá s úsměvem, i když zastřeným z toho, co se stalo. Zvláště Radimova smrt je propastnou ránou, kterou nelze ničím zacelit. Brzy se proto rozhovor stáčí k němu. Klára nakonec pokládá dosud nevyřčenou otázku: „Kde a jak ho pohřbíme?“

Její manžel dlouho nepřemýšlí a rozhoduje: „Necháme ho spálit a popel z něho rozprášíme na loučce.“

„To nemyslíš vážně!“ téměř vzkřikne Klára.

„Je mrtvý tak co!“ hájí se Jirka.

„Ale má pořád naše tělo, narodil se přece z nás.“

„Ale je už mrtvé.“

„Tady v tom těle jsem ho nosila,“ vzrušuje se Klára, ukazuje na své břicho a pokračuje: „Těmito prsy jsem ho kojila, na těchto rukách nosila, a teď ho mám nechat spálit?“

„Ale teď je mrtvý. Je něco jako hlína nebo uschlá květina.“

„Ne, ne, pro mne je to stále Radim a žádná hlína!“

„Promiň,“ omlouvá se manžel, ale hned dodává: „Přece si ho nemůžeme nechat doma.“

„Pochováme ho na hřbitově a budeme tam za ním chodit.“

„Dobře, když si to přeješ, jsi jeho matka, ctím tvé právo rozhodnout o těle, které jsi nosila pod srdcem.“

Klára jde dál, když požaduje: „Pochová nám ho kněz, který nám zachránil život a jeho poslal do nebe.“

„To tentokrát nemyslíš vážně ty. My přece nevěříme v nějakého boha.“

„Nikdo pro Radima nemohl nic udělat – my, ani hasiči, ani doktoři. Jenom on mohl prodloužit jeho život.“

„Co to blábolíš?“

„Vím přesně, co mluvím. Radimka jsme v lásce zplodili a po narození jsme ho vychovávali. Byl plný plánů, uměl milovat, prát se za dobrou věc. Byl i slabý a leccos nedělal dobře. Jeho duch už nemůže žít ve svém těle, ale žije, a ten kněz mu k tomu uvolnil cestu. On žije a ty mně to nepopřeš.“

„Dobře, žije, pochováme ho do hrobu, abychom za ním mohli chodit. To všechno ti neberu, ale žádný kněz ho do země vkládat nebude. To je moje poslední slovo!“

Klára mlčí – ví, že tento blok nyní nepřekoná. Myšlenkami se přenáší k Radimovi, jehož tělo leží v márnici a čeká na pohřeb. Z očí jí tryskají slzy a klesá do připravené manželovy náruče. Její vnitřní zrak ji přenáší do auta, ve kterém její prvorozený umíral. Vidí kněze, který se naklání k Radimovi. „Co je s ním?“ tak jsem se zoufale ptala.“

 „Umírá anebo spíše už zemřel.“

„Ne, ne!“

„Nechte toho řvaní, dopřejme mu klid!“ prohlásil kněz s jistotou a pak mu mazal olejem hlavu a ruce. Své počínání zhodnotil: „Odklidil jsem mu haraburdí z cesty, cestu do nebe má volnou…  Bůh mu odpustil hříchy…“

Dlouho setrvává Klára u této živé vzpomínky. Když pak postupně bledne, opouští náruč svého muže a už nepláče. Je odhodlaná a pevná: kněz, který uvolnil Radimovi cestu do nebe, musí ho také pochovat. Nahlas však Jirkovi nic neříká. Něco jí v nitru napovídá, že on k tomu doroste… a tuší, že poroste rychle. Ale musí dospět do zítřka. Přepadávají ji pochybnosti: copak se může za jeden den změnit? Ale já jsem se také změnila, a to během chvíle. Mám to však jiné než on: nemohu přijmout, že by mé dítě už nebylo. A čekat ne setkání dovedu, i když to může trvat dlouho a sejdeme se až jednou v nebi.

Matěj se schází s Milanem na obvyklém místě. Vůdce se na svého podřízeného oboří: „Nestál jsi za mnou, když bylo zle. Všichni jste mě zradili.“

„Nediv se, když jsme v partě z přinucení.“

„Co si to dovoluješ?“ vzkřikne Matěj na Milana. „Ty ses tam nějak změnil! Místo abys žadonil za odpuštění, tak ještě vedeš takové řeči. Olízni mně nohu!“

Milan stojí a nehýbe se. Ještě před pár dny by okamžitě klesl na kolena a horlivě by dokazoval svou oddanost vůdci. Nehne to s ním, ani když vůdce řve: „Klekni a lízej nebo odtud neodejdeš po dvou, ale budeš se plazit po čtyřech!“

„Nikdy!“ vjíždí do Milana vzdor.

„Kdo je tady vůdce?

„My dva,“ odpovídá hoch, kterému zachutnala moc.

„Vůdce může být jenom jeden. A ty mně musíš olíznout nohy!“

„Nikdy!“ vzkřikne Milan a přehrává si postup chvatu, který používal kněz.

Milan se na něho vrhá, obrana napadeného je chabá. Útočníka sice překvapí, ale nezastaví. Pak už je boj krátký a vůdcův trest tvrdý. Poražený stačí volat o pomoc. Naštěstí ho slyší nějaký muž, který mu přispěchá na pomoc. „Zbabělče!“ jsou poslední Matějova slova, pak prchá a ještě vyhrožuje: „Najdu si tě!“

Muž se sklání nad schouleným mladíkem a nabízí mu pomoc. „Není třeba, je to dobrý,“ odpovídá Milan a staví se na nohy.

Avšak chvějí se, když mají nést tíhu celého těla. I ruce se chvějí, vlastně celé tělo se třese ze šoku po silných úderech. „Půjdu kousek s vámi,“ žádá Milan o doprovod.

Matěj ho sleduje z úkrytu keřů. Jeho vztek dosud nepominul. Naopak – zuří, že si Milan přivolal pomoc. „Teď jde po dvou, ale bude se plazit se po čtyřech,“ opakuje si svůj slib sám pro sebe a dodává: „Najdu si ho a své dílo dokonám – v kleče mně bude mně lízat nohy.“

Otec Tomáš s kluky dosahují krátce před polednem vrcholu, odkud se před nimi otevírá úchvatný pohled do údolí. Všichni jsou nadšeni a v duši je hřeje příjemný pocit, že překonali pot, horko i únavu. Sedají si na lavičky a vytahují z batohů jídlo a pití.

Marek se obrací ke knězi a říká: „Sliboval jste, že nám ukážete cestu k nebi. Povedlo se vám to. Je to zde jako v nebi.“

Kněz na Markova slova navazuje: „Cesta do nebe je cestou k vrcholu. Život není nejednou lehký: namáhavá práce, nemoci, ve vašem případě šikana. Ale vydržet a překonat těžkosti znamená jít cestou nahoru – a zažít přitom něco krásného, co se nebi podobá. A když takto jde člověk celý život, dojde nakonec do nebe skutečného.

Kluci by si rádi ještě povídali, ale kněz jejich dotazy utne: „Na to máme vyhrazený čas večer. Teď je zde první kurz k překonání šikany – jdeme cvičit sebeobranu.

„Hurá,“ radují se kluci a nikdo necítí únavu – vždyť se jdou učit, jak si udržet nabytou svobodu.

ZPĚT