CESTA DO NEBE 5

 Druhá cesta do nebe

Čtvrteční ráno je jiné než to včerejší. Svítí sice slunce jako včera, obloha je bez mráčků, ale jiskra ranního rozbřesku chybí. Lidé se plouží, kosi zpívají v pomalém rytmu, vrabčáci se marně rozhlížejí po kalíšcích ranní rosy. Při ranním nástupu kněz oznamuje: „Dnes to vypadá na déšť.“

Kluci hned namítají: „Sluníčko praží, je krásně.“

„Podívejte na oblohu – vystupují beránci a modré nebe je dnes zabarveno do šedého závoje. Ne, dnes to na koupání není.“

„A co budeme dělat?“ ptá se Marek za všechny.

„Ukážeme si druhou cestu do nebe.“

„Na kopci zmokneme.“

„Zůstaneme v údolí a v blízkosti lidských obydlí, abychom se případně mohli schovat. Víc vám neprozradím. Posnídáme a vyrazíme.“

 

Na nemocničním pokoji pana Bára je rušno. Pacientu Dostálovi, který leží vedle okna, není dobře. Manželka o něho pečuje a přivolává kněze. Vystrašený muž souhlasí, ale jeho oči vyzařují všechno jiné než pokoj, který k překonávání nemoci nezbytně potřebuje.

Přichází starší kněz a při vstupu do pokoje přívětivě zdraví. Ale laskavé odpovědi se hned u vchodu od pana Bára nedočká. Muž cosi zahučí a dává tak zřetelně najevo, že tu duchovní není vítán. Je na to zřejmě zvyklý, protože ho to nějak nevyvede z míry. Přistupuje k nemocnému a přitáhne za sebou připravený paravan, aby jeho setkání s nemocným zůstalo tajemstvím jenom mezi nimi.

Odchází za čtvrt hodiny a ani při odchodu se nedočká laskavé odpovědi na svůj pozdrav. Pan Bár nad tím nepřemýšlí, protože je poután změněným chováním umírajícího pacienta. Pryč jsou nářky, úzkosti a strachy. Naopak pacient leží klidně a s vděčností přijímá péči své manželky. Zřejmě poslední chvíle života prožívá v pokoji a přívětivém loučení. Oba manželé spolu nemluví, ale stačí, když se na sebe dívají.

Pan Bár je uchvácen touto změnou chování. Obdivuje klid, s jakým pacient i jeho žena očekávají blížící se konec života. Stále si klade otázku: Jak bych se asi choval já, kdybych byl v takovém stavu?  Jenom při pomyšlení na svůj konec prožívá strach a neklid. Dokonce žádá sestru, aby mu podala nějaký prášek na uklidnění.

Divadlo umírání končí příchodem lékaře, který potvrzuje smrt pacienta. Po jeho odchodu věrná žena volá na pana Bára: „Pojďte se podívat, on se usmívá. Určitě uviděl nebe!“

Jirka se nejprve vztekne, když zaslechne slůvko nebe, ale pak ho to táhne k zemřelému. Vylézá z lůžka a směřuje k oknu. Uprostřed cesty zaváhá – zdá se, že se vrátí. Ale když i tento moment překoná, jde už přímo k cíli.

Babička ukazuje na svého manžela a několikrát opakuje: „Nádherně zemřel.“

Jirka z něho nemůže spustit oči. Až dosud si smrt představoval jako drama úzkosti a boje o přežití a teď tu vidí znatelný úsměv na tváři člověka, který se tak výrazně změnil příchodem kněze.  Pomalu se vrací do svého lůžka, ještě jednou se uprostřed dráhy otočí, aby se rozloučil s mužem, který prošel branou smrti.

Na své posteli se zavrtává do přikrývky a chce být sám. Přemýšlí o sobě i o Radimovi, co asi pro něho znamenala knězova přítomnost v hodině jeho smrti. Takto ho nachází Klára, která za ním přichází v průběhu dopoledne. Jirka nečeká, až se zeptá, zdali a jak změnil svůj názor. Svěřuje se jí hned, jak ji spatří: „Viděl jsem umírat člověka, který si zavolal kněze. Viděl jsem, co pro něho znamenala jeho návštěva. Tuším, co mohla znamenat přítomnost kněze při Radimově umírání. Ať ho pochová kněz, když mu kněz pomohl při jeho umírání.“

Šťastná Klára ho prudce objímá a pláče dojetím. Když se uklidní, tak mu sděluje: „Mluvila jsem s policajty. Uklouzli jsme na kaluži potravinového oleje. Někomu vypadla velká nádoba s olejem zřejmě z vozíku. Obal se roztrhl a vylil. A my se sklouzli do sloupu.“

Jirka pokývá hlavou a zašeptá: „Věděl jsem, že něco takového tam muselo být. Je to dobrá  zpráva uprostřed neštěstí. Radimovi to sice život nevrátí, ale táta není jeho vrahem.“

Klára přikývne a začíná rozhovor o organizaci Radimova pohřbu.

 

Milan zůstal dneska doma. Je tak dotlučený, že je mu nejlépe v posteli. Dospává, když ho vyruší zvuk zvonku. Nakoukne do okna – venku u branky jejich řadového domku stojí Matěj. V noci v něm uzrálo rozhodnutí, jak se vůči němu zachová. Pomalu se šourá k oknu a ukazuje, že jde otevřít dveře. „Čau,“ zdraví vůdce a vpouští ho dovnitř.

V chodbě kleká na kolena, ohýbá se a olizuje mu nohu. Matěj se shovívavě usměje a pak prohlašuje: „Věděl jsem, že přijdeš k rozumu. Vůdce může být jenom jeden.“

Milan má jedinou starost, a proto se ptá: „A budu druhým po tobě?“

„Jasně! Ale musíš potvrdit oddanost: třikrát mně políbíš botu.“

„Maličkost,“ vrací se Milan do své dřívější role a pasuje se tak na druhého muže v partě, která má však momentálně dva členy.

Pak už dva spojenci usedají ke stolu a začínají promýšlet, jak znovu přinutí k poslušnosti členy party. Milan přitom zaváhá: „A nebylo by lépe vybudovat novou partu.“

„Možná,“ odpovídá Matěj, „potrestat však zrádce musíme tvrdě. Pak se uvidí, jak se budou chovat.“

A tak na archu papíru vznikají náčrty plánu přepadení. Oba jsou ve svém živlu a dokazují, že šikana je spojuje v silný tandem, který ublíží každé vyhlédnuté oběti.

 

Kluci  otcem Tomášem opouštějí vesnici a míří přes pole k samotě, lemované vzrostlými kaštany. Sluníčko už pohltila oblačnost, ale dusno narůstá. Jazyk se lepí k patru nejenom knězi, ale i všem klukům. S jásotem vběhnou do dvora, kde je na studni pumpa. Současně proti nim vybíhá pes, jindy klidný bílý ovčák, ale nyní vystrašený hlučnou skupinou. Cítí se ohrožený, a proto útočí. Vybírá si nejmenšího Marka, zuřivě na něho štěká a vrčí: chystá se tak ke skoku.

Otec Tomáš na něho zařve: „Astore, přestaň!“

Útok zvířete na hocha je nečekaný a tak rychlý, že kněz nedokáže zareagovat. Rozzuřený pes namíří tesáky do jeho stehna. V posledním okamžiku Marek uhne a zuby mu tak přejedou jenom po kůži. Okamžitě se objevuje krev, ale není to do hloubky. Rozběhnutý pes sklouzne po mokré trávě,  kněz tak může na něho skočit zezadu. Jeho silné ruce ho svírají tak, že zapiští bolestí. Ale to už je tu domácí pán, který psa chytá za obojek a odvádí do kotce. Přitom se omlouvá: „Ještě nikdy nic takového neudělal.“

„Otec Tomáš ho hájí: „Jdeme navštívit babičku a zřejmě jsme se chovali hlučně. Bránil dům.“

Celá skupina vchází do domu, kde je vítá hospodyně a odvádí ke nemocné babičce. Bezmocná žena je nevýslovně šťastná, že ji kněz s kluky navštívil. Každý hoch se musí představit a ona jim pak vypráví několik příběhů ze samoty. Když se otec Tomáš za všechny loučí, tak se ho ochrnulá žena  zeptá: „Otče, za koho nyní?“

„Za tyto kluky,“ odpovídá kněz a sděluje, jak velké šikaně musí kluci čelit.

Venku pak vysvětluje: „Babičce svěřuji problémy farnosti i jednotlivých lidí. Ona se za modlí a obětuje své utrpení. Mockrát mně už takto pomohla a nyní se bude modlit určitě i za vás.“

Kluci opouštějí samotu se zvláštním slavnostním pocitem. Otec Tomáš jim k tomu říká: „Navštěvovat nemocné, to je druhá cesta do nebe. Je naprosto spolehlivá. Pán Ježíš řekl, že kdo navštíví nemocné, vlastně navštíví jeho. Mohu potvrdit, že u nemocných dostávám vždycky zvláštní sílu a obdarování.

„My to cítíme taky,“ skáče mu Toník do řeči a zdůrazňuje: „Kdyby mně někdo řekl, že u nemocných mnoho získám, tak bych mu nevěřil.“

„Právě proto jsem vám neřekl, kam půjdeme,“ vysvětluje otec Tomáš a dává povel k běhu: „Na faru, k přípravě oběda, pozor teď!“

Kluci běží a kněz se modlí „Anděl Páně“ – s nimi a za ně, aby tu dnešní cestu do nebe v životě užívali.

 ZPĚT