CESTA DO NEBE 6

 Třetí cesta do nebe                                                        

Bouřlivé čtvrteční odpoledne, kdy se snášely do údolí přívaly deště, prožili kluci s otcem Tomášem pod střechou. Farní sál vystali spacáky, dekami a polštáři, aby mohli bezpečně trénovat základní chvaty obrany. Jakub se otce při svačině ptá: „A proč jste přestal zápasit?“

„Bůh mě k tomu dovedl.“

„On vám řekl: Nezápas a běž dělat kněze!“

„To ne,“ směje se kněz, „nejsem vizionář, abych měl nějaká zjevení.“

 Prostě mně to Pán Ježíš ukázal, já jsem nechal sportování a šel do semináře.“

„Ale mohl jste být mistrem republiky!“

„Nikdy jsem toho nelitoval. A minulou neděli se mi potvrdilo to, co jsem tehdy v mládí prožil.“

Kluci se sesypou kolem kněze a žadoní: „Vyprávějte, co se vám potvrdilo, nás to moc zajímá!“

Otec Tomáš si připadá jako v nějakém jiném světě. Nechápe, jak je možné, že kluci z města, odkojení počítačovými hrami a ulicí, se tak živě zajímají o život kněze. Nepochybuje, že je to působením Ducha svatého. Než začne vyprávět, tak pohlédne na každého kluka zvlášť a pomyslí si: jak je to úžasné, že Bůh využil nedělního neštěstí k dobru těchto kluků. Přehrává si to v paměti: nejprve nehoda, pak hašení požáru, záchrana postižené rodiny, rozhovor s novinářem, článek v novinách, cesta party k němu, osvobození od šikanování a nyní pobyt kluků u něho, kdy si nepřipadá vůbec zbytečný, ale naopak žasne, jak ho mají hoši rádi.

Z přemýšlení ho vytrhuje Markův hlas: „Otče, tak už povídejte!“

„Ano, ano, jen jsem se tak zamyslel, promiňte,“ omlouvá se kněz a pak se vrací do svého mládí. „Bylo mně tehdy dvacet let,“ začíná vyprávění, „byl jsem stále silnější a zrovna a jsem vyhrál nějaký turnaj. Všichni mně blahopřáli a přáli úspěch na mistrovství republiky. Cítil jsem se v takové formě, že jsem se nebál žádného soupeře. Za bojových pokřiků jsme opouštěli halu a chystali se oslavit vítězství v nějaké hospodě. Drželi jsme se jako družstvo za ramena a pózovali fotografovi, který pořizoval snímky pro noviny.

Vtom zapištěly pneumatiky a následovala rána. Běžel jsem k silnici a zjišťoval, co se stalo. Pod kolem červeného Forda byl přimáčknut chlapec. Teprve později jsem se dozvěděl, že měl dvanáct roků. Byl jako divák na turnaji, vracel se domů. Namířil si to přes cestu. Řidič  zareagoval zavčas, ale zezadu do něho napálila nějaká dodávka a postrčila ho pár metrů. Couvnout se nedalo – zadní auto bylo zaklíněno do podvozku Fordu.

Lidé začali křičet: „Vytáhněte ho!“

Dva chlapi se snažili pomoci řidiči pozvednout velké auto, ale ani s ním nehnuli. Obrátil jsem se ke klukům a vyzval je: „Zvedneme to!“

Zabrali jsme poprvé, ale vůz jsme nenadzvedli. Křičel jsem: „Znovu a naplno!“

Všichni jsme zařvali, jak jsme byli zvyklí při tréninku s činkou. Vůz jsme odlepili od země a posunuli o půl metrů dál. Stačilo to, abych mohl přejetého kluka rukama podebrat a přenést na chodník. Nic to však nebylo platné. Ještě jednou mně zasténal v náručí a pak už nevydal ani hlásky. Přiběhli zdravotníci, kteří byli na turnaji, ale všechna snaha byla marná. Stál jsem nad umírajícím chlapcem a strašně mně bylo líto, že pro něho nemohu udělat víc. Ptal jsem se sám sebe: K čemu je mi síla? Nač mám svaly, když mu tím neprospěji? Modlil jsem se za něho, to ano, ale kněze jsem mu nahradit nemohl.

Brzy přijela sanitka a lékař potvrdil to, co všichni věděli: chlapec se už ze svého „spánku“ neprobudí. Stál jsem pořád na jednom místě jako přikovaný a stále znovu jsem litoval toho, že mu nemohu pomoci do nebe. Kluci mě brali za ramena a chtěli mě zatáhnout do hospody. Vysmekl jsem se a řekl jsem jim, ať mi dají pokoj. Nechali mě, zamířili do hospody. Jeden z nich se ohlédl a pozval mě: „Tak přijď za náma, až to tady obrečíš.“

Když sanitka odjela a lidé se rozešli, vydal jsem se na cestu domů. Bylo to k nám patnáct kilometrů. Šel jsem pěšky, navíc začalo pršet. Byla to pro mne úchvatná cesta. Cítil jsem Boží lásku i touhu stát se knězem a pomáhat lidem do nebe. Přišel jsem zmáčený domů. Rodiče se polekali, co se stalo. Neváhal jsem ani chvilku a oznámil jim: „Končím se sportem. Půjdu studovat na kněze.“

„Co se stalo?“ divil se táta.

Odpověděl jsem: „Tati, v náručí mně umíral chlapec a já mu nemohl pomoci do nebe. Budu knězem, abych už nikdy nebyl tak bezmocný jako dneska.“

Rodiče si mysleli, že mě to přejde, ale já se knězem stal a lidem do nebe pomáhám.“

Vašek skáče knězi do řeči, když připomíná: „A teď v neděli jste tomu klukovi dokonce otevřel cestu do nebe.“

„Ano, byla to podobná situace jako tehdy, když jsem byl mladý. Tentokrát jsem nemusel bezmocně přihlížet, ale pomazal jsem ho olejem nemocných a poslal ho tak za Ježíšem do nebe.“

Hlásí se Marek: „Otče Tomáši, ukazujete nám cesty do nebe. Ale když nebudeme kněžími, tak to pro nás nemá význam. Proč jste nám to vyprávěl?“

„Protože jste to chtěli. Ani jsem netušil, že tak společně odkryjeme další cestu do nebe. Hledejme ji u kněží, kteří jsou povoláni k tomu, aby nám cestu do nebe ukázali, a mohou nám účinně pomoct, abychom skutečně nebe dosáhli.“

Otec Tomáš se rozhlédne po klucích a svolá je povelem: „Nástup k tréninku!“

Někteří vstávají s nadšením, jiní poněkud neochotně, protože musí. Ale všichni vědí, jak je to potřebné, aby po návratu do města uměli obhájit svou svobodu a nenechali se zotročit šikanováním.

Navečer přichází paní Bárová opět do nemocnice, aby navštívila manžela. Od sester se dozvídá, že ho lékaři pustí zítra domů. Také Mirka bude zítra propuštěna, a tak je nálada na nemocničním pokoji lepší než v minulých dnech. Stín Radimovy smrti zůstává, ale je teď překrýván starostí o zařízení pohřbu.

Klára sděluje manželovi, že zítra zajde na faru zařídit pohřeb.

„Půjdu s tebou,“ rozhoduje se okamžitě muž.

„Ale Jirko, budeš ještě slabý.“

„Zvládnu to, neboj!“

„Budu ráda, když pojedeš se mnou. Přemýšlela jsem, že to bude trapas, když se neumíme ani pomodlit.“

„Bude se modlit kněz, já to neumím.“

„Já jsem „Otče náš“ znala, ale teď si nevzpomenu. Ale na internetu text seženu.“

„Kláro, ale nebude to divné, když ty se budeš modlit, a já ne.“

„Nemůžeš se modlit, když tomu nevěříš.“

„A ty v Boha věříš?“

„Nemohu snést pomyšlení, že Radim nežije a že ho už nikdy neuvidím. To je teď moje víra.

„Kláro, chci se ten „Otče náš“ naučit taky. Budeme ho říkat spolu. Nám se Radim narodil, spolu jsme ho vychovávali, v naší blízkosti zemřel. Chci spolu s tebou také čekat, že se s ním setkáme. Nedovedu zatím věřit, ale budu s tebou toužit: aby tomu tak fakt bylo.“

„Co aby bylo?“ nechápe Klára.

   „Aby Radim žil v nebi. Chtěl bych, aby tomu tak bylo.“

Klára se na Jirku usměje a pokládá hlavu na jeho hruď. „Pamatuješ,“ říká, jak jsme čekali na jeho narození, jak vyrůstal tady v bříšku?“

„To víš, to se zapomenout nedá.“

„Teď budeme spolu čekat, že ho jednou uvidíme a budeme s ním.“

Zcela jiná je teď bolest z Radimovy smrti, když svítá naděje, že se jednou znovu „narodí“.

 ZPĚT