CESTA DO NEBE 7

 Čtvrtá cesta do nebe

Páteční ráno je prozářeno opět sluncem, ale otec Tomáš s cestou do přírody nepočítá. Naopak zdůrazňuje: „Necháme trávu vyschnout a budeme ještě dneska na faře.“

Rozdává práci v kuchyni, v dřevníku a na farní půdě. Sám se pak věnuje tréninku Toníka a Lukáše, které pro změnu zaměstná zase odpoledne. Záměrně vybral k tvrdšímu výcviku právě dva velikány, kteří se mají stát pilířem obrany proti vůdcům. Po dobrém obědě si je volá k sobě do pokoje, kde jim sděluje: „Dnes večer podnikneme stezku odvahy. Vy ji pro kluky připravíte a také spolu se mnou povedete.“

Toník skáče otci do řeči: „To přece nezvládneme.“

„Neboj,“ povzbuzuje ho kněz, „tady v té složce je všechno naplánováno. Zůstalo mně to tady od loňských prázdnin, když tady byl můj spolužák s ministranty. Je tam mapka, stanoviště i disciplíny. V krabici jsou potřebné věci. Říkal jsem si, že se mně to může jednou hodit, a tak jsem si všechno uschoval.“

Poté oba hoši s otcem projdou podrobně plán stezky, a když začíná odpolední trénink, vyrážejí z fary. Netuší, že jsou od začátku sledováni vůdcem i jeho pomocníkem, kteří to bez party ve městě nevydrželi a rozhodli se, že dají o sobě „vědět“.

Jakmile Matěj spatří vycházet oba kluky z fary a zjistí, že nejdou nakoupit, ale míří k blízkému lesu, mne si spokojeně ruce a šeptá Milanovi do ucha: „Teď udělal ten faráříček chybu, poslal nám je rovnou do chřtánu.“

„Snadná kořist,“ přisvědčuje Milan.

„Mysleli jsme, že je farář požene jenom v houfu, a zatím tohle…“

„Nesmíme se prozradit,“ dává první příkaz vůdce.

„Máme čas – čím dál od fary je přepadneme, tím lépe pro nás.“

„Jasně, necháme je nasbírat houby a pak zaútočíme,“ rozvíjí Milan plán a ukazuje na prsty, jak mu z nečinnosti svědí.

„Unaví se, budou sami. Uvidíš, jak ti budou ochotně lízat nohy.“

„Ale předtím je zkrotíme.“

„Jasně, to bude předkrm a pak si pochutnáme na masáži jejich svalů,“ přitakává Milan svému vůdci a zároveň pozoruje, jak se jim Toník s Lukášem vzdalují.

Neodvažuje se připomenout vůdci, že by měli vyrazit. Matěj se totiž baví vymýšlením dalších jídel, které si z dvojice poddaných udělají. Chce, aby je napadli co nejdále od fary, a přitom podceňuje vzdálenost, kterou oba dlouháni již urazili. Teprve když se blíží k lesu, tak dává povel ke sledování.

Zpočátku postupují pronásledovatelé rychlým krokem, ale když dvojici ukrývá les, dávají se do klusu. Toník s Lukášem jsou už na rozcestí „U starého dubu“ a řeší, kterou ze tří cest se mají vydat – mapa je nesmlouvavá a ukazuje na zarostlou a málo používanou odbočku vlevo. Poslouchají instruktáž a jenom co je zakryje hustý porost, přibíhají na rozcestí oba vůdcové.

„Kam teď?“ ptá se úslužně Milan.

„Vyhledej stopy!“

Milan se snaží, ale po chvíli hledání přiznává: „Žádné nevidím.“

„Jsi tupý od samého narození,“ sjede ho Matěj a pátrá po zemi sám.

Milan se omlouvá: „Je tu hustá a tvrdá tráva, žádná hlína!“

„To vidím také,“ odsekává vůdce a samolibě nahlíží do rozbíhajících se cest. Přitom uvažuje nahlas: „Tou levou cestou nešel už nikdo aspoň rok. Doprava znamená vyjít z lesa. Takže běžíme rovně, a za chvilku je máme!“

Ale nemají, proto vůdce zrychluje tempo, pak štve Milana dopředu, když už sám nemůže. Teprve na vrcholu stoupání křičí: „Vybral´s špatnou cestu.“

Vyčerpaný Milan se nehájí, stačí mu, když si může lehnout do trávy. Ale ani to mu není dopřáno. „Vstaň,“ řve na něho vůdce, „zpátky na rozcestí!“

Teprve teď se vzmáhá v Milanovi vzdor. Už mám dost toho jeho panování. Pořád mě ponižuje a nadává. Ne, takového vola mu dělat nebudu! Ani se nehnu, ať si řve, jak chce!

Matěj však nesnese sebemenší neposlušnost, a proto přikazuje: „Olízni mně nohu!“

Milan je však na něho naštvaný a sílí v něm rozhodnutí, že se mu tentokrát nepoddá. Tady jsem dost silný, ujišťuje sám sebe. Uteču mu vždycky, v běhu na mě nemá. Přitom mrkne na kopec, kam vede odbočka cesty vlevo.

Ví to i Matěj, proto vyjednává: „Když mně olízneš nohu, zapomenu na to, co tady bylo.“

„Nikdy, rozumíš, už nikdy ti neolíznu nohu.“

„To odvoláš,“ zařve vůdce a vrhá se na Milana, kterému se však podaří uhnout a po dvou kličkách získává rozhodující náskok v běhu do svahu.

Na kopci si může dovolit ohlédnout se a udělat několik vítězných gest na Matěje, kterého to rozzuří do nepříčetnosti. „Roztrhám tě na kousíčky,“ vyhrožuje, avšak více pro sebe, protože Milan za vrcholem už ho ani slyšet nemůže.

Na faře je v tréninku nucená přestávka. Přišli totiž Bárovi vyjednat na nedělní odpoledne pohřeb. Když je kněz se zájmem vyslechne a zapíše potřebné formality, tak oběma manželům říká: „Vítám vás na cestě víry, která není leckdy jednoduchá, ale maže z lidského života strach. Bůh o mě ví, proto se nemusím ničeho bát.“

Muž skáče knězi do řeči: „Ale k takové víře máme daleko.“

„Strach je všudypřítomný, pane Bár, můžeme se bát zítřka, třást se z úkolů, které nás čekají. Můžeme se děsit smrti a nemocí. Ale také nemusíme. Buď strach anebo pokoj. To není složitý výběr. Ale vy jste už začali. Namísto strachu z nicoty jste zvolili víru, že váš Radim žije. A zvolili jste dobře,“ končí rozhovor kněz a doprovází manžele až přede dveře fary.

Když se odtud zadívá směrem k lesu, jestli se už oba vyslanci vracejí, zahlédne běžící postavu. „Kdo to může být?“ klade si otázku.

Teprve po chvíli vydechne: „Milan,“ a vzápětí dodá sám pro sebe: „Tak přece se vrací… Ale proč z lesa?“

Udýchaný běžec mu všechno vysype u dveří fary. „Prchám před Matějem. Musíme jít na pomoc Toníkovi a Lukášovi. Ale rychle! Určitě na ně bude čekat na rozcestí „Pod starým dubem.“

„Měl bych je varovat, ale jak?“ hledá kněz řešení. „Signál tam není, to mám vyzkoušeno.“

„Poběžíme jim na pomoc,“ navrhuje Milan, a když kněz souhlasí, utíká klukům vysvětlit, že nesmějí otálet ani chvilku.

Matěj už skutečně u dubu čeká. Nyní je mu jasné, že se měli vydat zarostlou cestou. Ale chce to jen trpělivost! Dočkám se, když vytrvám. Netuší však, že s fary se vydávají na pomoc kluci s otcem Tomášem. Nic takového si nepřipouští, zvláště když zaslechne blížící se hlasy. Poznává je: Toník s Lukášem. Bere si do rukou silnou hůl a schovává se za dub.

Výprava z fary je v půli cesty do lesa. Otec Tomáš už klukům nestačí. Zaostává, ale o to více se modlí: „Bože, chraň je, ať obstojí. Prosím, ať se jim nic zlého nestane.“ Svěřuje Bohu všechny a jmenuje i každého zvlášť: Lukáše, Petra, Marka, Vaška, Ivana, Toníka, Jakuba, Ondru i Milana. A také Matěje, aby prozřel a poznal svou zlobu.

Toník s Lukášem se prodírají maliním a vědí, že ke starému dubu už to nemůže být daleko. Vracejí se spokojeni, neboť se jim podařilo připravit noční stezku. Otec je  pochválí a večer mu budou pomáhat. Sotva však vystoupí ze zarostlé cesty a zaradují, že na faru je odtud již jen kousek, zakusí úlek jako vystřižený z hororu: před nimi stojí Matěj se zdviženou holí, namířenou proti nim. K tomu říká pomalu a zřetelně: „Olízat nohu a každý zvlášť!“

Přitom udělá malý krůček pravou nohou vpřed a čeká na gesto poddanosti. Na rozdíl od něho však nedělá krůček dopředu ani jeden z dvojice. „Počítám do deseti, pak vám rozmlátím hlavy. Jenda, dvě…“

První skupina z roztrhané party dosahuje lesa. Milan dokáže ještě povzbuzovat: „K dubu je to tak sto metrů.“

„…devět, deset,“ končí Matěj počítání a semknutí kluci chrání statečností svou svobodu.

Vůdce rozpažuje ruce a s nataženou holí dokazuje, že zásah bude neomylný. Pětimetrová vzdálenost mezi nimi se začíná zkracovat. Lukáš se napřahuje a než stačí Matěj zareagovat, tak ho zasahuje do obličeje vymrštěný košík s pomůckami pro noční stezku.

Je to moment překvapení. Dvojice je využívá k útěku: získává malý náskok, avšak Matěj už běží za nimi a řve, že je zabije. Tu se proti němu vynořují čtyři hole z první skupiny kluků. Jsou delší a tlustší než ta jeho. Přesto Matěj zaútočí na Milana. Přerazí svůj klacek a vrhá se na něho. „Zrádce, zrádce,“ křičí a bije ho.

Trvá však jenom několik vteřin a přesila zachránců ho zneškodňuje. Když přibíhá druhá a třetí skupina, leží už na trávě přibitý několika páry rukou. Otec Tomáš nemusí zasahovat: vrací se na kraj lesa, kde je signál a může tak zavolat policii. Zdá se totiž, že Matěj se z toho všeho pomátl na rozumu.

Po odjezdu policie se v hloučku otec Tomáš obrací na kluky, kteří překonali strach a Matějovi se postavili. „Hoši,“ zdůrazňuje slavnostně, „dnes jste sami předvedli, jaká je čtvrtá cesta k nebi: překonávat strach, nemít strach a věřit v Boží ochranu.“

Zvláště Milan, Lukáš a Toník přikyvují. Je jim tam uvnitř slavnostně dobře. Je to tak: překonání strachu a vítězství statečnosti je pohlazením duši, která hledá paprsky s nebe již zde na zemi.

ZPĚT