CESTA DO NEBE 8

 Pátá cesta do nebe

V noční stezce odvahy si kluci ověřili, že překonání strachu a probuzení statečnosti má blahodárné účinky na duši člověka. Dokázali to všichni, i když v některých úsecích se museli povzbuzovat, aby vytrvali.

 Sobotní ráno je na faře ticho. Otec Tomáš si toho užívá. Nechává kluky dospat chybějící hodiny odpočinku. Sám se v klidu modlí breviář a přemýšlí, jak by klukům co nejlépe přiblížil další cestu do nebe. Vydáme se do lesa na opačném konci vesnice. To je jasné, ale…

Kněz nemůže dokončit myšlenku, protože někdo klepe.

„Dál,“ vyzývá a je zvědavý, kdo nemůže dospat. „Á, Milane to jsi ty? Copak se děje?“

„Otče, potřebuji vám něco říct. Ale není to nic příjemného.“

„Ven s tím. My kněží jsme zvyklí, že lidé za námi chodí s nepříjemnými věcmi.“

„Jenom jsem se ráno probudil a rozhlédl se po sále, hned mě to začalo zase napadat…“

„Co?“ povzbuzuje ho kněz.

„Začal jsem přemýšlet, jak ty kluky ovládnu a stanu s jejich vůdcem. Ale ne takovým, jakým byl Matěj.“

„A jakým?“

„Nebudu je bít a vyhrožovat jim.“

„Milane,“ přerušuje ho kněz, „ten, kdo chce ovládat, tak musí bít a vyhrožovat. Svoboda se dá vzít jenom násilím, jinak to nejde.“

„Takže budu bít a vyhrožovat, když to jinak nejde. Co s tím mám dělat, když to pořád chci? Vím, že bych to neměl, ale mám to v sobě. Raději odjedu domů, abych vám to tady nepokazil.“

„Rozumím, rozumím,“ dává kněz najevo, že už nepotřebuje další vysvětlování. „Chválím tě, udělal jsi velký pokrok. Ještě včera jsi chtěl a nic jiného. Dnes už nechceš i chceš. Potřebuješ ještě nějakou léčbu. Můžeš to udělat jako svatý Benedikt. Byl tehdy mladý a rozhodl se, že zanechá dosavadního způsobu života a odejde ze světa do jeskyně, kde o samotě bude sloužit Bohu. Po nějaké době se dostavilo tak silné pokušení, že mu nemohl odolat. Už byl na odchodu ze své poustevny a cítil, že by tu chtěl zůstat, ale zároveň ho to táhlo pryč. Tehdy si všiml porostu planých růží, které měly větve vyzbrojeny trny. Vrhl se do nich a válel se v lázni své krve, která tekla z nesčetného množství ran. Tělo tak sláblo a duše vítězila – Benedikt se vrátil do své jeskyně a cítil se jako znovuzrozený.“

Kněz se odmlčuje, aby nechal působit Benediktův příklad na Milanovu duši. Po chvíli mladík pozvedá hlavu a uznává: „Máte pravdu, otče, teď už nechci nikoho šikanovat, ale nedokážu se té proklaté vášni vzepřít.“

„Spravíme to,“ ujišťuje ho kněz, „už dneska se o to pokusíme.“

Po odchodu Milana se přece jenom fara probouzí, a tak v deset hodin vychází skupina hochů s otcem Tomášem do protilehlého lesa. Nesou sebou silné lano – nikdo však neví, nač je budou používat. Po půlhodině chůze rádi mění horko pod klenbou modrého nebe za chládek pod korunami stromů. „Ještě čtvrt hodiny a jsme na místě,“ povzbuzuje kněz chlapce, ale jinak moc nemluví.

Zanedlouho ústí úzká cesta na palouk, kde uprostřed pod skupinou vysokých stromů objevují kluci studnu. Kněz jim o ní vypráví: „Stála tu kdysi hájovna, která však lehla popelem, a tak tu zůstala po bývalém stavení jenom studna. Místní lidé o ní vědí a rádi se tu zastavují, aby se podívali na svůj obraz na hladině. Mezi lidmi se říká, že rovná tvář prozrazuje čistou duši, zatímco pokřivený obličej prozrazuje duši hříšnou. Nevím, kolik je na tom pravdy. Dosud jsem nezjistil, proč se někdy voda zčeří, a tím pokřiví obličej, a proč je jindy klidná, a odráží tak obličej rovný jako na fotografii. Však si to vyzkoušejte sami. Kluci se cpou, aby co nejrychleji zjistili, jak na tom jsou. Voda je dnes zřejmě klidná, proto odcházejí od studny nadšeni.

Kněz to komentuje slovy: „Jsem rád, že toužíte po čisté duši, protože touha po čistém svědomí, snaha nedělat špatnosti – to je další cesta do nebe, kterou vám nyní prozrazuji.

Jako jediný nepřistupuje ke studni Milan. „Nemám čistou duši,“ přiznává se veřejně.

„Ale studna to třeba nepozná,“ radí mu otec Tomáš.

Milan mu však šeptá: „Už mě to zase bere. Nepatřím sem, ale do nějakého nápravného ústavu.“

„Uděláš, co ti řeknu?“ ptá se ho kněz vážně.

„Cokoliv budete chtít,“ slibuje nešťastný mladík.

„Dobře,“ přijímá otec Tomáš slib a svolává partu k sobě.

„Kluci,“ ptá se jich naprosto vážně: „Kdo z vás olízne Milanovi nohu?“

Hoši jsou zděšeni, nechápou, co po nich kněz chce. Až dosud je vysvobozoval od šikany, a teď ji chce vzkřísit?

„Dobře, takže nikdo?“

„Ne,“ odpovídají sborově kluci.

„Ale Milan se nemůže zbavit sklonu k šikaně. Nechce šikanovat, a přitom chce. Je nešťastný a rozdělený. Já mu teď pomohu. Olíznu mu nohu.“

„Co? To snad ne!“ reagují kluci.

Otec Tomáš se však sklání a dělá několik krůčků k Milanovi. Přitom hovoří: „Milane, olíznu ti nohu a stanu se tak tvým služebníkem.“

„Vy to fakt uděláte?“

„Když nastavíš nohu, tak ano?“

„Ale to já nechci!“

„Nechceš, a přitom chceš. Představ si, že od této chvíle můžeš být mým pánem, a já ti za to budu ještě lízat nohu.“

„To nejde. Jste přece kněz…“

„Nechceš to, ale zároveň to chceš, viď!“

„Ano,“ přiznává Milan.

„Jsi celý vzrušený, potíš se strachem i touhou, abych ti nohu olízl. Hnusí se ti to, a ale zároveň tě to i přitahuje. Duše ti říká ne, ale tvé návyky a tělesné choutky volají ano. Potřebuješ zkrotit tělo jako svatý Benedikt.“

„Ano, otče, pomozte mi, nebo z toho zblázním!“

„Dobře,“ přijímá kněz prosbu, „omotám ti lano kolem beder a spustím tě do studny. Je tam ledová voda. Ale neboj se, budu tě spouštět pomalu. Zchladíme nečisté vášně, oslabíme tělo jako svatý Benedikt.“

Milan si nechává ovázat lano a spěchá ke studni, do které ho vzápětí kněz spouští. Pomalu, ale důsledně ho ponořuje do ledové vody. Milan dole křičí, když musí snášet studenou lázeň. Teprve až je ponořen po krk, tak řvát přestává. Je to povel pro otce, aby ho vytáhl ven.

Když se ocitá Milan nahoře, klesá k obrubníku a třese se zimou i rozechvěním. „Otče,“ sděluje mu se slzami v očích,“ jsem šťastný, nesnáším šikanu a vůbec ji nechci. Již nikdy ji nechci!“

„Přijímám tvé rozhodnutí,“ odpovídá mu kněz klidně.

„Otče, děkuji vám, že jste zkrotil mé vášně.“

„Ne já, chlapče,  vedl tě Bůh, abys je zkrotit chtěl, a tak namířil tvůj krok k páté cestě do nebe.“

Návrat na faru je radostný. Milan je jiný než dosud – všichni to cítí a považují ho za jednoho z nich. Také Milan je šťastný, neboť přijímá kluky jinak než dosud. Umiňuje si, že si takovou duši uchová. Jestli mě to zase popadne, tak vlezu pod studenou sprchu, anebo do vany se studenou vodou.

Na městský hřbitov přicházejí Bárovi, aby navštívili místo, kde bude zítra uloženo mrtvé Radimovo tělo. U jeho budoucího hrobu na ně padá smutek. „Kláro, hrob není nic krásného. Zítra tu budeme brečet a pak v něm bude Radimovo tělo tlít. Není to moc pěkná představa.“

„Máš pravdu, ale Radim je tam někde na jiném světě bez svého těla.“

„Tak proč sem budeme chodit?“

„Protože tady bude pochováno tělo, kterého jsme se dotýkali, které jsme laskali a milovali, protože to bylo jeho tělo.“

„A budeme si říkat, že opravdu žije někde jinde,“ doplňuje Jirka nečekaně svou ženu.

Klára se zamyslí a pak říká: „Vím, že žije a že se s ní shledám. Můj Radimek, který  vyrostl v Radima.“

Kláro, nechápu, kde se v tobě vzala taková víra.“

„Já to nechápu také. Začalo to ve chvíli, když ho kněz mazal olejem a říkal, že mu uvolnil cestu do nebe. Od té doby vím,  že v nebi skutečně je.“

„Kéž se tvou vírou nakazím i  já,“ povzdechne Jirka.

„Ne, nakazím,“ opravuje ho Klára a navrhuje: „Říkej raději – kéž také uvěřím.“

„Dobře,“ souhlasí muž a vyznává: „Kéž uvěřím jako ty.“

Ještě chvíli stojí manželé u budoucího hrobu, ale už nemluví. Každý po svém se připravují na zítřek, kdy tu budou stát nad Radimovou rakví.

 ZPĚT