Eliška a Víťa 1

1. září

Začíná nový školní rok. Jaké zabarvení má tato zpráva pro jednotlivé holky a kluky, kteří opouštějí své domovy, aby po dvou měsících opět zamířili do školy? Je to poznat i podle chůze: radostná barva – rychlá chůze; šedý dojem naopak doprovázejí loudavé kroky. Podívejme se na Elišku. Nejraději by běžela, kdyby jí to nepřipadalo na osmačku hloupé. A tak se přibližuje ke škole sice krokem, ale její dlouhé nohy v úzké sukni by mohly soutěžit s pštrosem nebo jiným rychlým dvounožcem. Ale to jenom v rychlosti – jinak je hezky upravená: pomerančová sukně, bílý top ladí s dlouhými splývavými vlasy kaštanové barvy.

Proč tak spěchá? Prozradí nám to Kamila, jedna ze sedmaček, které ji pozorují:  „Valí za Víťou.  Nechápu, jak ho mohla zmeškat, šel už snad pět minut před ní.“

Eliška je naštvaná, že se opozdila. Vždyť se s Víťou neviděla celé prázdniny. Buď byl on na táboře, a ona u babičky, anebo se střídali na dovolené. A když už si myslela, že ho v neděli uvidí u oltáře, tak se dozvěděla, že ministranti jeli pomáhat bývalému kaplanovi do pohraničí.

Ale teď už ho uvidím. Za chvilku se na mne usměje. Ukáže přitom své velké zuby. Holky říkají, že je má koňské. Ale co…, mně s koně líbí. Zato vlasy se mu vlní jako kopečky, které nelze poskládat. Dál už nemá chybu: je větší než já, oči tmavé jako… já nevím – prostě je hezký kluk. A všichni to vidí. A navíc hodný: sprosté slovo od něho neuslyšíš.

A  co já? leká se Eliška. Mohu se mu líbit? Oči mám banální, tváře podlouhlé, pusa i nos ujdou. Ještě nikdy mně neřekl, že jsem hezká. Maminka je opatrná a říkává mi, když stojím před zrcadlem: „Až vyrosteš, tak budeš hezká.“

Ale já chci být hezká teď! Sprostě taky nemluvím. Někdy mně něco sice z pusy vyletí, ale za to může táta – naučila jsem se to od něho, když jsem mu pomáhala sbíjet plot. Byla jsem holt učenlivá žačka, když se klepl do prstu namísto do hřebíku… Ale před Víťou… ne, před ním nic takového neřeknu. Byla bych sama proti sobě.

Teď prolétnu šatnou a už ho uvidím. Vím, kde ho mám hledat. Ale vždyť mi jde naproti! „Víťo, ahoj, ty ještě žiješ?“

Žiju, a ty?“

„Však se podívej,“ láká Eliška Víťovy oči, ale uznání se nedočká.

On si totiž všímá její slabiny, když odpovídá: „Proč jsi tak bledá? Ty´s nechodila na sluníčko?“

„Přece víš, že se mě nechytá.“

„Jo, říkala´s mi to.“

Je to úvod k tichu. Eliška se zlobí: Proč mi to připomíná? Přece mu to nevadí. Desetkrát mi to řekl, že mu to nevadí. Tak proč mi to říká?“

Víťa je citlivý. Sice se neomlouvá, ale pokyne na deváťačku Irenu a prohodí: „Je usmažená jako indián.

„Když tak upečená,“ opravuje ho Eliška.

„Indiáni se pečou?“ diví se Víťa a na jazyku cítí lahodnou chuť nejlepšího zákusku.

„To nevím,“ přiznává zaskočená kuchařka, ale sebejistě odpovídá: „Ale určitě se nesmaží.“

„To ti věřím,“ přitakává Víťa a představuje si řízek, jak se zmítá v roztopeném oleji.

Přitom koutkem očí spatří třídní učitelku, která jim vtlouká znalosti z přírodovědy. Jako vždycky: upravená podle poslední módy. „Dobrý den,“ zdraví ji oba.

Učitelka přikývne, ale současně se jí úsměv vytratí z tváře, krásně tvarované obočí se pokřiví a medvědí oči se vykulí. Přísně se zadívá na Elišku a velitelsky pronese: „Prosím tě, dej mu pokoj. Myslela jsem, že tě to přes prázdniny přejde. Kluci mají jiné starosti, než ty si myslíš. Pojď se mnou, pomůžeš mi napsat na tabuli rozvrh.“

Poslechne. Jde za ní. Neodváží se nic říct. Proti Staňové se neodváží nikdo jít. Svírá pěsti. To ti nedaruji. Takhle mi odehnat Víťu! Teď se bude bavit s kluky o fotbale. Nejraději bych ti vjela do vlasů! Máš je krásně učesané. Stejné barvy jako já, ale jinak? Jsi jednička a já tak čtyřka. Nesnáším tě, krásná pávice.

Lekne se, zdali ji neuslyšela. Ne, uleví se jí, kluci tu křičí. Dává si pozor, aby neřekla nahlas to, co musí ze sebe dostat. Nenávidím ji, nenávidím ji. A ode dneška bude  pávice, o to se postarám.

Upřeně se dívá na její záda a opakuje svůj rozsudek. Nenávidím ji, pávici. Přitom se jí mihne před očima pan farář, jak někdy před prázdninami říkal: „Nenávist je duchovní vražda. Kdo nenávidí, chce, aby ten druhý nebyl.“

Chci, aby nebyla, utvrzuje se ve svém hříchu a ví, že v neděli nebude moci jít ke svatému přijímání.

Zpět