Eliška a Víťa 2

Nečekaná zpráva

Ze školy se vrací Eliška domů sama. Mohla by počkat na holky, které jdou na jejich konec. Doufá však, že snad někde na ni Víťa počká. V duchu si nadává: Pávice ho nejprve odehnala, pak jsem se s ním vůbec nebavila, a teď bych chtěla, aby tu stál za stromem jako rytíř tajného milování. Kluk, který má v hlavě motorky, fotbal… Kdyby tak on byl holka a já kluk! Lítal by kolem mě jako včela kolem květu. A já bych se zavírala a otvírala. Smůla je v tom, že ta včela jsem já a on je čmelák, kterého vábí zmrzlina více než já.

„Mobil! Kdo mně zvoní? Že by přece jenom Víťa?“

Upíná oči na displej. Maminka! Však už jdu domů, nemusí se o mě bát. Mám to vůbec vzít? Ale je vytrvalá, asi něco potřebuje. Ťuká na příjem. „Mamí,“ hlásí se.

„Eliško, odvážejí mě do nemocnice. Odtekla mi plodová voda. Modli se za to malé i za mne.“

„Hned se jdu modlit,“ slibuje Eliška a chce se ještě ptát, ale maminka už končí a ve sluchátku se ozývá stále se opakující signál.

Trhne sebou. Jak dlouho jsem tady stála? Musím si někde sednout. Tam na lavičku vedle zdi kostela. Říká se tomu lavička milenců. Kdybych tam jednou mohla sedět s Víťou! Ale teď mu mohu odtud alespoň zavolat. Musím mu zavolat! Jsem já to ale kráva! Myslím na sebe, hojím si svoje bolístky, a plodová voda je pryč. Ale bez plodové vody nemůže mimčo plavat v bříšku. Takže tam umře, nebo co?

Najíždí na Víťu. Ťuk! Vezme mi to?

„Co se děje, Eliško?“

„Hrozná věc. Vlastně já nevím. Mamce odtekla plodová voda. Nevíš, co to znamená?“

„To náhodou vím. Narodí se miminko.“

„Teď hned?“

„Jo.“

„Ale vždyť je teprve v šestém měsíci!“

„Tak to nevím. Ale narodí se určitě hned.“

„Modli se, prosím tě, modli se!“

„Budu se modlit,“ slibuje Vít, ale Eliška ho slyší jen jako by zdálky.

Myslí na jediné: přece se nemůže teď ještě narodit! Tam jde paní Buchtová, ta to musí vědět. Běží za ní a volá: „Paní Buchtová!“

„Psst! Vzbudíš mi Vašíčka!“

Zajíká se, ale šeptá: „Když odteče… plodová voda…. Co to znamená?“

„Porod! A čím dřív, tím lépe!“

„I v šestém měsíci?“

„To je blbé. To bych nechtěla zažít!“

Elišce to najednou myslí moc rychle. Proto maminka tak spěchala. Asi už rodila. Potřebuje Boží pomoc! Nebo to malé umře. Ztratila jsem několik minut. Jsem já to kráva! Ale copak se mohu modlit, když nenávidím Staňovou? Ne, nenávidět a modlit se, to nejde dohromady. Ale když já ji nenávidím! Nemůžu ji ani vidět! Ale přece se musím modlit!

Dochází ke kostelním dveřím. V hlavě jí však zní Ježíšova slova: „Napřed se smiř, potom přijď!“

Vrní mobil. Že by znovu maminka? Ne, Víťa! Je to možné?

„Eli,“ spouští spolužák hned, „ptal jsem se maminky. Říkala, že když odteče plodová voda, tak následuje porod.“

„To už vím.“

„Tak promiň!“

„Ale nevím jinou věc. Můžu se modlit, když nenávidím?“

„Modlit se můžeš vždycky. Ale nenávist a Bůh? To nejde dohromady. Já bych radši nenávist zrušil.“

„Tobě se to řekne!“

„Promiň! … Tak čau!“

„Čau!“ odpovídá Eliška a nadává si do pitomců, že takto s Víťou mluvila.

Vchází do kostela. Je tu prázdno. Jde až dopředu. Kleká si do první lavice. „Ježíši,“ říká tiše, „víš, já nenávidím, ale rodí se nám miminko.  A je moc malé. Ale ty o tom určitě víš… Co mám dělat? Vím, že nemám nenávidět, jinak je ta modlitba, na kočku´. Tak dobře, já s tím přestanu. Ale jedno si nechám: do příroďáku se učit nebudu. Ani jednou! Aby Staňová věděla, že se mi do mého míchat nebude.“

Ale modlit se už můžu, ujišťuje Eliška sama sebe. A tak se modlí. Vlastně jen klečí a brečí. Ne, nesmí umřít! Ježíši, prosím tě, nesmí umřít. Zachraň ho! Naši na ně čekali třináct let!

Konečně se ozývá mobil. Tentokrát SMS – od tatínka: „Narodila se nám Janicka. Je krasna, ale moc mala.“

„Nevadí, nevadí,“ jásá Eliška, „hlavně že dýchá. Díky, Bože, díky, Ježíši!“

Opouští kostel a píše SMS Víťovi: „Máme Janicku. Díky za modlitbu. Tvá Eliška.“

Přitom přemýšlí, jak ve zprávě vyzdobit „Tvá“. Nakonec píše celé slovo velkými písmeny.

V té chvíli končí v porodnici první boj o Janinčino přežití. První z řady dalších, vědí lékaři. Ale o tom naštěstí Eliška zatím neví. Spěchá domů. Přitom poskakuje a jásá, že konečně má dlouho vytouženou sestřičku.

Zpět