Eliška a Víťa 3

Společná modlitba

Eliščina maminka, Anička Slámová se vrátila brzy po porodu z nemocnice domů. Chodí však denně na dětské oddělení a přináší dcerušce mateřské mléko. Může přitom vždycky pobýt u inkubátoru a pozorovat Janičku. Už má téměř dva týdny života za sebou a zdravotní sestra ji chválí: „Je pěkná, vylízaná.“

Lékař si však volá maminku k sobě a sděluje jí rozhodnutí lékařského konzilia: „Musíme operovat, jinak nebude vidět.“

Pak vysvětluje důvody operace, ale Anička ho nevnímá. Vidí před sebou Janičku, její malé prstíky, drobný nosánek, pusinku a očička… ty malinké studánky, které se tak málo odkrývají, neboť malinká většinou spí. Copak tak drobné oči mohou operovat? A to jí budou dávat narkózu?

Vystrašená skáče lékaři do řeči: „A neumře vám přitom?“

Doktor zmlkne. Pak, jako by se omlouval, řekne: „Je na začátku sedmého měsíce.“

Tím je řečeno vše a její maminka tomu rozumí: Jakápak záruka přežití, když by vlastně normálně žít neměla.

„Má-li vidět, musíme operovat.“

„Já ji nechám pokřtít, aby mohla přímo do nebe, kdyby…“

„To samozřejmě můžete,“ souhlasí lékař a dodává: „Domluvte si to na zítra, pozítří budeme operovat.“

Paní Anička opouští oddělení jako v mátohách. Sedá si na lavičku a sděluje zprávu manželovi. Pak píše SMS Elišce: „Janicka musí na operaci s ocima. Musí, jinak nebude vidět. Modli se za ni a získej pro modlitbu někoho dalšího.“

Víťu, napadá ji okamžitě. A protože mají předposlední hodinu, má na to už jenom jednu přestávku. Vytrhává list ze sešitku a píše mu: „Víťo, Janička jde na operaci. Potřebuji s tebou mluvit. Přijď po obědě na lavičku ke kostelu. Eliška“

Pečlivě skládá list papíru a dýchá vzrušením: to, co už dávno chtěla udělat – pozvat Víťu na rande, je tady. Ale přitom ho na rande nezve, bude ho přece prosit, aby se modlil za Janičku. Jak dobře to vyšlo. Díky tobě, Janičko! Ale není to hnusné takto přemýšlet? Ať je to, jak chce. Potřebuji mu toho tolik říct, musím s ním být sama.

Dopis mu o přestávce nenápadně vložila do sešitu, ze kterého se učil. Pak si vyměnili pohledy. Stačilo lehké přivření víček. Zřetelné gesto, že přijde.

Zhltla oběd, proletěla šatnou. Běžela a bála se, aby nebyla lavička obsazená. Teď je tu sama a roztahuje se, aby snad někoho nenapadlo sednout si vedle ní. Také Vítek musel spěchat, neboť přichází záhy za svou kamarádkou. Hned se ptá: „Co se stalo s Janičkou?“

„Budou jí operovat oči.“

„Takovou malinkou. Copak to jde?“

„Proto jsem tě zavolala. Prosím tě, aby ses modlil s námi.“

„Jasně. Můžeme začít společně hned. Kostel je otevřený.“

„Proto jsem tě sem nevolala.“

„Co?“

„Jsem kráva, že to tak říkám.“

„Ty tak mluvíš?“

„Když se taťka trefil kladívkem do prstu, tak říkal, že je vůl. Rozhodla jsem se, že si budu říkat kráva, když se mně něco nepovede. Ale už to říkat nebudu. Kvůli tobě se to odnaučím.“

„Tak proč jsi mne sem zavolala.“

„Chtěla jsem být s tebou sama. Pořád na tebe myslím, jsem do tebe zamilovaná. Co na to říkáš?“

„Nevím. Vlastně jo: je to pěkný. Hezký.“

„Fakt?“ chce se ujistit Eliška a zadívá se mu přímo do očí.

Neuhýbá. Nemluví však nic. Jenom přikyvuje.

„Tady jsme na ráně. Musíme se sejít někde, kde budeme sami. Tady nás lidi očumujou.“

„Jo, u rybníka, mám tam svou skrýš.“

„A ty mi ji prozradíš?“

„Jo. Když jsi moje holka…“

„Teda,Víťo, ty mě překvapuješ.“

„Ale teď už se můžeme jít modlit, že…“

„Mně se nechce. Je mi s tebou dobře.“

„Ale co Janička?

„To počká…“

„Nemoc nepočká.“

„Zase jsem kráva. Promiň, nebudu to říkat. Jsem nemožná. Jdeme do kostela.“

Vstupují do chrámu. Jsou tu sami. Mohli by myslet na sebe, chytnout se za ruce. Ale oba klekají a přinášejí Ježíši Janičku. Její oči – žhavé uhlíky, které mohou vyhasnout. „Pane Ježíši,“ modlí se Víťa za oba, „uzdrav ji, moc prosíme. Ať operace dobře dopadne.“

A Eliška do toho brečí. Myslí na uzlíček v inkubátoru. A na operaci… „Brrr! Ježíši, uzdrav ji.“

Zpět