Eliška a Víťa 4

Večerní rozhovory

Vítek i Eliška jsou již dávno doma, ale stále na sebe myslí. Navenek dělají, že se nic neděje. Ale obojí rodiče si vysvětlují jejich zvláštní chování správně. Přitom nemuseli vyvinout zvláštní úsilí, aby pochopili jejich zasněné pohledy. Telefonovala jim totiž jejich třídní učitelka. Sdělila jim, že Vít s Eliškou navazují známost a že její úsilí se míjí účinkem. „Je na vás rodičích, abyste své děti usměrnili,“ končila učitelka hovor a obojí rodiče se chystají večer nepříjemnou záležitost vyřešit.

Za Slámovy chce s dcerou hovořit její maminka. I přesto, že má starosti s Janičkou, nechce to odkládat. Po večeři si volá dceru do ložnice. Zadívá se jí do očí a přísně spustí: „Volala nám paní učitelka Staňová. Stěžovala si, že se pakluješ s Víťou Sedlákem. Je z toho pozdvižení mezi učiteli a žáky. Tak aby bylo jasno. Je ti třináct let. Na známosti s klukem máš času dost. Okamžitě s tím přestaneš. Jasný?

„Je to přece moje věc,“ brání se Eliška.

„Je a není. Ještě na to nemáš rozum.“

„Ty jsi měla také kluka na základce. Sama jsi to říkala.“

„Však to podle toho dopadlo. Měla jsem trojky a čtverky. Namísto studií jsem se s bídou vyučila. A stejně to bylo k ničemu. Jen jsem se trápila, když láska přestala mého kámoše bavit.“

„Ale Víťa je jiný.“

„Zakazuji ti to. Jasný? Opovaž se dál tomu klukovi plést hlavu.“

„Poroučet si nenechám,“ křičí Eliška, „jsi stejná jako Staňová.“

„Jsem tvoje matka. Myslím to s tebou dobře.“

„Lásce se poroučet nedá. Můžeš to zakazovat, jak chceš.“

„I lásce se dá poručit, jenom se musí chtít.“

„Ale já nechci.“

„Budeš muset chtít, jasný! A už o tom nechci nic slyšet,“ končí rozhovor maminka a když dcera odejde, tak se rozbrečí. Přitom naříká: „Bože, trápím se s Janičkou a teď ještě s Eliškou. Já se z toho snad zblázním.“

Přitom se zadívá na kříž, který visí proti jejich lůžkům. Oči se jí projasní, když s modlí: „Pane Ježíši, ty´s to měl daleko horší, a nezbláznil se´s. Dej mi sílu, ať to také vydržím, Amen.“

Ve stejnou dobu usedá naproti sobě v obývacím pokoji pan Sedlák s Vítem. „Volala nám paní učitelka Staňová,“ začíná otec rozhovor se synem, „prý se kamarádíš nějak víc s Eliškou Slámovou. Je to pravda?“

„Je,“ přikyvuje Vít a bezelstně dodává: „Jsme do sebe zamilovaní.“

„Opravdu? Už jste došli tak daleko? Škoda, že jsi mi o tom sám neřekl.“

„Šlo to nějak rychle.“

„Ale paní učitelka tvrdila, že už se to táhne od loňska.“

„To jsme byli kamarádi. Zamilovaní jsme až teď. Tatínku, ty se na mne zlobíš, ale láska je přece krásná.“

„Moc krásná,“ přitakává muž a pokračuje: „Láska mezi mužem a ženou je krásná. Pán Bůh to skutečně nádherně stvořil.“

„Tak proč jsi naštvaný?“

„Vítku, nejsem naštvaný, ale jako tatínek ti to musím zakázat.“

„Proč? Proč chceš zakazovat krásné věci?“

„Láska není nějaká omáčka, která by se lízala, protože je nádherně sladká. Láska je nádherný plamen, který může nejenom srdce zapálit, ale také spálit.“

„Tomu, tatí, nerozumím.“

„Když jsem byl kluk jako ty, tak jsem moc rád dělal táboráky. Například uschlá nať  z brambor, to byl materiál na oheň, ve kterém jsme pak pekli brambory. A vyklepané makovice, z nich byl jasný plamen i několik metrů vysoký. Ale to nám bylo málo. Chtěli jsme mít oheň pořád. Na zahradě za stodolou jsme si postavili pec a zapálili suché dřevo. V té chvíli nás objevil dědeček. Strašně nám vynadal a zakázal oheň v blízkosti domu dělat. Divili jsme se, byli jsme přesvědčeni, že oheň máme pod kontrolou. Dědeček však řekl: „Stačí jiskra, která vystřelí a doletí tam, kde je něco k hoření, a je z toho požár.“

„Ale zamilovaní přece nezakládají nějaký požár.“

„Láska je nádherný oheň. Ale není radno jej rozdělávat, když na to člověk nemá ještě věk. Je  jisté, že byste se s Eliškou spálili, proto musíme my rodiče i vychovatelé zasáhnout.“

„Jak? Pořád to nechápu.“

„Tak jako já jsem neuměl zacházet s ohněm, tak i mladý člověk musí dospět, aby uměl zacházet s láskou. Zamilovaní chtějí být například spolu. Stále více spolu, a přitom mají být v třídním kolektivu. To nemůže dělat dobře. Láska vyžaduje celého člověka, ale vy se přece musíte učit, připravovat na povolání, zařadit se do společnosti. Zamilování je oheň, který nezvládnete, popálíte se, rozejdete se. Ale popáleniny bolí a mají trvalé následky. Věř mi, Vítku, když ti to upřímně říkám. A poslechni! Přestaň s tím, a bude ti dobře.“

Mladík odchází do svého pokoje a přemýšlí. Má svého tatínka moc rád. Věří mu, ale zároveň v sobě cítí žár ohně, který se mu nechce uhasit. Dokonce mu ani nevadí, že se přitom popálí.

V pokoji se tatínek modlí: „Dobrý Bože, dej mu poznat, že jsem mu řekl pravdu. A dej mu sílu, ať pravdu poslechne a žije podle ní. Amen.“

Zpět