Eliška a Víťa 5

Souboj

Otec Martin naplánoval křest na šestnáctou hodinu. Na dětském oddělení je v té době daleko klidněji než v předchozích hodinách. Tatínek už bude ze stavby doma a nebude muset odbíhat od nesplněných úkolů. Také Elišku chtěla mít maminka při křtu. Ale když řekla, že „raději ne“, tak nenaléhala. Kdoví, zdali by je všechny k inkubátoru pustili.

Rodiče však netuší, že Eliška plánuje využít jejich nepřítomnost k setkání s Víťou v jeho skrýši u rybníka. Maminčin zákaz totiž nejenom nepřijala, ale rozhodla se vztah s ním nadále rozvíjet. Ještě před vyučováním se s ním setkala a hned mu sdělila: „Dnes ve čtyři u rybníka.“

Vít se zakabonil a odpověděl: „Máme s kluky domluvený fotbal.“

„To nemyslíš vážně.“

„Jo, už týden to plánujeme.“

Jenom chviličku Eliška mlčí. Přitom sbírá sílu k útoku. Pak vyhrkne: „Koho máš raději? Mne anebo fotbal?“

Víťa nemá prostor k úniku. V duchu si sice staví partu kluků a Elišku proti sobě, ale navenek odpovídá: „Tebe.“

„Takže ve čtyři u rybníka.“

„Nešlo by to jindy? Kluci mi budou nadávat.“

„Já jindy nemůžu. A ty mi dokážeš sílu své lásky.

„Nešlo by to zítra?“

„Naši jdou dneska křtít Janičku, a nemohou mě hlídat.“

„Ty nepůjdeš na křest své sestry?“

„Alespoň vidíš, jak tě mám ráda.“

Dál už spolu nemluví. Vstupuje mezi ně Lukáš, který je včera zahlédl na lavičce u kostela. „Dneska je fotbal a žádný rande, rozumíš, Esmeraldo!“

„Co si to dovoluješ, krasavče?“ vrací mu to Eliška a nazlobeně odchází.

Lukáš za ní mávne rukou a ujišťuje se: „Takže ve čtyři, jo?“

„Já dneska nemůžu.“

„To nemyslíš vážně. Zařiď si to, jak chceš. Ve čtyři se hraje.“

Zvoní a všichni musí na místa. V mžiku tu bude Staňová a nesnese, když třída nestojí při jejím příchodu. Všichni moc dobře vědí, že kdyby někoho načapala, tak jde hned k tabuli. I tentokrát vchází jako generál, rozhlédne se po nastoupeném útvaru a když nenajde žádnou oběť, tak zavolá: „Slámová.“

Eliška vystupuje z lavice a se skloněnou hlavou kráčí k tabuli. Neučila se. Ani řádek si doma nepřečetla. A z minulé hodiny si nic nepamatuje – myslela na Víťu, na schůzku s ním. Než dojde k tabuli, tak ví, jak se bude při zkoušení chovat.

Učitelka ji nesleduje, zapisuje do třídní knihy. A tak Eliška jedním pohledem dává třídě najevo, co si o svém vyvolání myslí. Staví se k tabuli, zkříží ruce a provokativně vysune levou nohu před sebe. Když k ní zvedne zkoušející oči, hned ji napomene: „Postav se slušně!“

Neochotně spouští ruce k tělu a srovnává nohy. Alespoň zůstává shrbená.

„Dobře,“ oceňuje i to učitelka a začíná zkoušení. „Probíráme teď obratlovce. Pověz nám, co tvoří povrch těla savců.“

Eliška stojí a dívá se do země.  Na první pohled vzdoruje, ale také neví, co má říct. Učitelka se jí snaží pomoci, když jí napovídá: „Povrch těla tvoří kůže, ze které vyrůstají… Pokračuj, prosím.“

Eliška ještě více vbodává oči do země a mlčí.

„Co tvoří kůži? Nahoře je pokožka a pod ní se nachází…“

Zkoušená mlčí. Proto se učitelka  obrací ke třídě a zvolá: „Řekne nám to Lukáš.“

S chutí hoch odpovídá: „Škára.“

„Dobře. Ale ty, Eliško, máš za pět.“

Vrací se do lavice s pětkou v žákovské knížce. Dělá, že jí to nevadí. Mrzí ji to uvnitř v duši? Každopádně to cítí jako pomstu – to má za to, že jede proti mně, za dopis rodičům, že odhání ode mne mého kluka.

Také učitelka se chová navenek, jako by se jí to nedotýkalo. Ale strašně ji to štve. Nechápe, jak se může téměř čtrnáctiletá holka takto chovat. Provokuje ji? Ano, proto se neučí a chová se tak vyzývavě. Zkrotím tě, to si piš, holčičko. Na dámu si hrát nebudeš!

Na faře sedí otec Martin u pracovního stolu a píše doklady pro dnešní křest v nemocnici. Už mu táhne na padesátku, ale tak malé dítě ještě nekřtil. Zašel se ně podívat při pochůzce v nemocnici. Panenka, malá jako panenka. A na její drobounkou hlavičku budu dneska lít vodu! Jak to budu říkat? Jano, já tě křtím.. Anebo Janičko, já tě křtím… A nebylo by hezké vypůjčit si z Broučků Janinku?

„Bože,“ modlí se kněz, „Janička je tvé dítě. Zvláště dnes při křtu ti ji rodiče představí, odevzdají do tvé péče. Starej se o ni, o to malé robátko. Také já budu stát při něm, nejenom při dnešním křtu. A prosím také za Elišku, která plete hlavu Vítkovi. Tak milé to bylo děvče a teď je tak zpupná. I za jejich maminku Aničku se modlím: tak se na malinké těšila, a teď kráčí z úzkosti do úzkosti. Dej, prosím, také sílu tatínkovi Petrovi. Kéž je pevným mužem, u kterého budou hledat oporu manželka i dcera. Pomoz také mně, abych byl pro ně duchovním otcem, abych je nosil ve svém srdci. Amen.“

Kněz zvedá ruku a žehná rodině Slámově, lékařům a sestrám v nemocnici, celé farnosti.

Zpět