ELIŠKA A VÍŤA 6

Křest

 

Tři události mají začínat shodně ve čtvrtek v 16 hodin odpoledne: Janinčin křest v nemocnici, fotbalový zápas mezi osmáky a deváťáky na školním hřišti a první rande v soukromí úkrytu v blízkosti rybníka. Ale protože časový plán a skutečnost se mnohdy liší, dovoluje to i nám být postupně u všeho.

Pan farář si pospíšil, a protože byli přítomní i ostatní, začal obřad o pět minut dřív. Kmotrou je sestra Terezka, která pečuje o Janinku od jejího narození. Nemusí tak být přítomen nikdo z personálu, aby dohlédl na potřebnou hygienu. Nejprve se skupinka modlí u zavřeného inkubátoru. A když kněz pokyne, že nastává okamžik křtu, podává sestra každému bílou roušku. Otec Martin si ji nasazuje na obličej a omluvně se zadívá na Janičku. Nebojíš se mě, maličká? Ty jsi zvyklá, viď. Máš ty bílé masky kolem sebe pořád. Za chvilku tě poleji trošičkou vody – jenom symbolicky. Stanu se tvým druhým tatínkem. Až jednou vyrosteš, budeš mně říkat „otče“. Pro mne budeš pořád dítě. Tak jako pro tvé rodiče. Budeš velká, ale pořád budeš dítě. I já jsem dítě. Oba jsme děti nebeského otce. Jsi tak zároveň i moje sestra. Tolik krásného se teď v jediném okamžiku stane. Už bych měl křtít, všichni se diví, proč váhám. Ale já chci být takto ještě chvíli s tebou. Připravit tvou duši. Vím, že mě vnímáš. Srdce je dál než rozum. Jsem tvůj druhý táta, neboj se mě, měj mě  jako tátu ráda.  Ve křtu tě zrodím pro věčnost, moje malinká, teď, už to nemůžeme odkládat. Proto tě, Janinko, ty malinký broučku, křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

„Amen,“ odpovídají rodiče i kmotra a všichni svorně vědí, že alespoň na chvíli nepůjdou v obřadu dál.

Pláčí, vzlykají a nikdo se za slzy nestydí. Maminka Anička, tatínek Petr, kmotra Terezka i otec Martin – každý má Janičku rád jinak, ale přitom stejně. Vidí před sebou malé tělíčko, ohrožované všemi možnými bakteriemi a viry. Mělo být ještě v maminčině těle, v bezpečí živého domova. Ještě tolik potřebovalo pupeční šňůru, aby mohly dorůst oči a zesílit srdce, rozšířit se plíce. Ale domov ztratilo a inkubátor ať se snaží, jak chce, maminčino lůno nenahradí. Ale to hlavní Janička má, i když se narodila tolik dopředu – miluje ji Bůh a před chvílí ji přijal na cestu, vedoucí do nebe. Láskou na ni dýchají rodiče a něžně ji přijal kněz za své duchovní dítě. Malinká, ze všech stran ohrožená, ale zároveň silná. Slzy přítomných usychají, a tak otec Martin dokončuje obřad. Na konci pak žehná novokřtěňátku i všem přítomným.

Maminka vyhrkne: „Požehnejte, prosím, na dálku i Elišce.“

„Žehnám,“ říká tiše kněz. I to dospívající děvči má ve svém srdci, vždyť je přijímal mezi Boží děti při křtu.

Pak dodává: „Nebojte se, maminko, dobře to dopadne.“

„Otče Martine, vzdaluje se nám. Ani na křest své sestřičky nešla. Neposlouchá, je zlá.“

„Ne, ne, ne!“ téměř vzkřikne otec Martin, když už mezitím došli na nemocniční chodbu. „Není zlá. Bloudí a zřejmě i zabloudí. Budeme se moc modlit, aby jí Bůh poslal někoho, kdo ji zase vyvede.“

„Ale kdo se za ni vydá? Kdo se za ni obětuje. Já bych pro ni udělala všechno, ale mě ona nechce.“

„Nechejte to na Bohu, jenom se modlete,“ uzavírá kněz rozhovor a loučí se.

Tatínek Petr se k němu nakloní a tiše ho zve: „Pojďte alespoň na kávu, na skromnou křestní hostinu.“

„Děkuji za pozvání,“ odpovídá kněz a je rád, že ještě bude moci být nějakou chvíli se svými farními dětmi: sestrami Aničkou a Terezkou i bratrem Petrem.

Vycházejí z nemocnice, když se k nim přiřítí na kole Lukáš. Celý udýchaný se obrací ke knězi a ptá se ho: „Otče, Víťa tu s vámi není?“

„Ne.“

„Paní na faře nám říkala, že jste tu křtil a že Víťa tu bude asi s vámi.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Měl být na fotbale. Nikdy se nezpozdil. Ráno říkal, že nemůže. Myslel jsem, že šel někam s vámi.“

„Ne, Lukáši, se mnou nebyl.“

„Doma taky není. Paní Sedláková si myslela, že je na fotbale.“

„Naháníš mi strachu, Lukáši. Snad se nestalo nějaké neštěstí.“

Do řeči skáče maminka Anička: „Nebojte se, otče Martine, tuším, kde je.“

„Kde?“ skáče jí Lukáš do řeči.

„Dělá něco, co je pro něho teď přednější. Budete se muset na fotbale bez něho obejít.“

„Půjdu ho najít, jenom mi řekněte, kde je.“

„Nevím, kde je, ale vrátí se, když už budete mít po fotbale. Hrajte bez něho!“

Lukáš pokyne na pozdrav a vyjíždí směrem ke hřišti. Maminka semkne rty a pak mezi nimi procedí: „Namísto ke křtu šla na rande. S Víťou, který měl být na fotbale.“

Kněz přikývne. A pak prohodí: „Než si dáme tu kávu, tak se spolu pomodlíme. Náš boj začíná právě nyní. A nejen o Elišku, ale i o Víťu. Za oheň jejich vzájemné lásky. Aby je nespálil a ozářil jim jejich správnou cestu.“

ZPĚT