ELIŠKA A VÍŤA 7

Ve skrýši u rybníka

 

Víťa s Eliškou se setkali se zpožděním. Oba přišli sice k rybníku zavčas, ale na protilehlou stranu. Nechtěli být nápadní, a tak se před rybáři kryli za stromy a keři. Když už začali pochybovat jeden o druhém, tak přišly ke slovu mobily. A tak se dostali do úkrytu se čtvrthodinovým zpožděním. Netuší, že právě teď se za ně modlí Eliščini rodiče, sestra Terezka a otec Martin, když čekají v kavárně na šálek kávy se zákuskem.

Víťa zve Elišku k sednutí na dřevěný špalek, který je lavičkou v úzké jeskyňce tvořené kmenem dubu a neproniknutelným keřem, který má jediný vstup. Jím před chvílí dvojice prošla, a to ještě tak, že Vojta musel s námahou odtlačit silné větve.

Elišce se tu líbí. Jistě hlavně proto, že jsou tu sami a nikdo je tu neobjeví. Ale i samotná jeskyňka je útulná. Připadá jí jako zmenšenina chrámu – klenutý strop tvořený vzepjatými větvemi a mířící jako gotická katedrála vzhůru k nebi. Pevná věž dubu dává bezpečí stejně jako neproniknutelné stěny keře.

Eliška se usměje a pochválí: „Máš to tu pěkné.“

„Je to moje trucovna.“

„Ty fakt trucuješ?“

„Teď už moc ne. To bylo tak před rokem.“

„Tak co tu děláš?“

„Přemýšlím a taky se modlím.“

„Fakt? A o čem přemýšlíš? O mně?“

„Taky. Včera jsem si tu navečer zaběhl.“

„A k čemu jsi dospěl.“

„Že se mi líbíš.“

„A co se ti na mě líbí?“

„Tak… Že jsi taková, jaká jsi.“

„A také se ti něco na mně nelíbí?“

„Že jsi mě nutila, abych dneska nešel na fotbal.“

„Já jsem také nešla na Janinčin křest.“

„A to se ti líbí?“

„Teď ne. Pořád na to myslím. Teď mi vadí, že tam nejsem. Už bude pokřtěná, a já to ani nevím.“

„Lukáš mě určitě hledal. Teď už hrají s deváťáky a beze mne to prohrají.“

„Ty se tak ceníš?“

„Vím to. Z obrany putuje míč ke mně a já ho nahrávám útočníkům dopředu.“

„A to nemůže dělat někdo jiný?“

„Dělávám to já. Nikdo na to není připraven. Je to zrada na manšaftu.“

„O to více si cením, že jsi nezradil mě a jsi tu se mnou.“

„Jo. Ale nemusela´s to tak stavět. Mohli jsme se domluvit na jindy.“

„Nemuselo by to tak brzy vyjít a já už jsem tak moc chtěla být s tebou sama.“

„Jsem rád, že jsem tu s tebou, ale táhne mě to na fotbal.“

„Já jsem na tom stejně. Táhne mě to ke křtu. Dokonce mám výčitky, že jsem tam nebyla, ale ty jsi pro mne ten hlavní. Dávám ti přednost přede vším.“

„Díky, máš mě asi raději než já tebe.“

„Ale ty jsi dokázal svou lásku taky. A dáš mi tady pusu? Musíš si ji vydobýt jak ve filmu. Já se budu bránit a ty mě přemůžeš. Jo?“

„Tady ne.“

„Proč?“

„To jsem ti vlastně ještě neřekl. Tady totiž bojuji s něčím jiným.“

„S čím a s kým? Tady přece nikdo není.“

„Tady bojuji s tebou, proto ti tady nemůžu dát pusu.“

„Vždyť jsme tady spolu poprvé.“

„Líbila ses mi už vloni. To jsme ještě nebyli zamilovaní. A já tady přemýšlel a bojoval.  Chtěl bych se stát knězem. Jako otec Martin. Když ministruji, pomáhám v kostele anebo i jinde, tak cítím, jak moc se chci knězem stát. Ale když potom vidím tebe, tak si říkám, že si tě jednou vezmu a budeme mít spolu děti. A tak v tom lítám od kněžství k manželství. A ty boje svádím tady. Zde o tom přemýšlím.“

„A k čemu tady dojdeš?“

„Skoro vždycky ke kněžství.“

„A teď když jsem tady?“

„Chci jít pomoct klukům na fotbal a jednou jako kněz hrát fotbal s ministranty.“

„To mám za to, že jsem nešla na křest? To je pěkná odměna. Jsi hnusný sobec, myslíš jenom na sebe a ne na mne. A já ti chtěla dát pusu. Já kráva…“

„Už zase?“

„Vyveď mě ven z té špeluňky. Už sem nikdy nevkročím.“

„Dobře, stejně to nemá cenu. Hrát si s ohýnkem, který může popálit.“

„Co to zase kecáš? Ty se fakt asi hodíš na faráře.“

„Díky za pomoc v rozhodování,“ říká Vojta už před jeskyní a dodává: „Ahoj, jdu hrát za kluky. Můžeš nás jít povzbudit. Bude tam víc holek.“

„Nikdy,“ odpovídá Eliška a zabodává oči do země.

Je to na první pohled stejné jako dnes při zkoušení. Ale jak je to  jiné. Tam se nechtěla na Staňovou ani podívat. Ale tady si musí poroučet, aby nezvedla oči a nedívala se za vzdalujícím se klukem.

I ona se dává na cestu domů. Ale než dojde k prvním domům, tak už ví, že půjde na hřiště. Vždyť tam uvidí Víťu.

 ZPĚT